Parilis - Černá kněžka

Prolog

Ahojky, přeji všem krásnou, deštivou neděli. Myslím, že po těch tropech si trochu deště zasloužíme 🙂
A protože venku prší a většina  je určitě schovaná doma, přináším vám další příběh. Tentokrát se vrátíme k Parilis. V Černé kněžce se podíváme, kde se  naše čarodějka narodila a trochu blíž se seznámíme s Řádem 😉
Přeji všem hezké čtení

Ziwa Arlett

Na vodní hladině stála droboučká postavička. Už několik hodin sledovala obzor. Tiše. Bez jediného slova. Bez jediného pohybu. 

Celý den slunce putovalo po obloze a ona jen stále hleděla do dálky. Někde tam za obzorem byli její přátelé. Její domov. Místo, kde by byla tisíckrát radši. Místo, které milovala a jehož lidé ji zapudili. Opět.

U jejích nohou se objevil velký magický kruh a na vodní hladinu došlápla další dívka. Starší, vyšší. Na sobě roucho kněžek a vlasy částečně spletené. Ozdobené několika hřebínky do vlasů s blýskavými kamínky.

,,Nech mě být, Ruko.” promluvila maličká čarodějka tiše. Téměř bez hlasu.

Druhá dívka si povzdechla a přistoupila blíž. Sama nevěděla, proč tohle vůbec dělá, ale v kapse ji tížil dopis od nejlepší přítelkyně a poslední slib.

Slib, který se rozhodla vyslyšet, i přes nebezpečí, které se za ním ukrývalo. Protože i ona už začínala být unavená. Unavená hrou, kterou všichni kolem ní hráli, aniž by jí vysvětlili proč. Unavená pohřbíváním svých přátel a tajemstvím, která před ní měli. 

,,Obřad za chvíli začne. Myslela jsem, že bys u toho chtěla být.” tišeji než šepot větru.

Dívenka k ní na chvíli zvedla oči s jedinou prosbou. Ještě chvíli.

Starší dívka mlčky přikývla. I ona to tu měla ráda. Pryč od intrik Řádu a jeho vlivu. Přístup sem však měla zakázán. Stejně jako všichni ostaní. To jí však nezabránilo v tom, aby se někdy potají vykradla z domu, když všichni ještě spali a ona se mohla pokochat tou nádherou vnějšího světa.

Společně sledovaly červenající se nebe, než se obě přenesly zpět do vesnice. Před domy už se začal tvořit dav lidí, oblečených v černém. Čekalo se už jen na poslední opozdilce, aby se smuteční průvod mohl dát do pohybu a odnést dřevěnou rakev do údolí.

Parilis si jen ze zvyku uhladila neposlušný záhyb na šatech a očima sklouzla k dvojici v čele průvodu. Její nevlastní matka a bratr.

Chtěla k nim vykročit, ale zastavil ji ženin nenávistný pohled. Odevzdaně tedy sklonila hlavu a mlčky se zařadila na konec průvodu.

Se sklopenou hlavou šla deset kroků za posledním členem. Tam bylo její místo. Až na samém okraji společnosti. A možná, že ani tam...

Polekaně zvedla hlavu, když ji na holé kůži zastudily první dešťové kapky. Černé mraky, halící nebe, se konečně daly do pláče a nyní smáčely průvod bohatou záplavou svých slz.

Dívenka zatřásla hlavou, ve snaze dostat z vlasů přebytečnou vodu, ale bylo to k ničemu. Průtrž, která se spustila, ji během několika málo vteřin zcela promáčela až na kost. Mokré vlasy se jí lepily na obličej a skrze čůrky deště, stékající jí do očí, neviděla na cestu.

Přitáhla si promočenou látku šatů blíže k tělu a potlačila třas, který se jí pomalu zmocňoval.

Popotáhla a utřela si uslzené oči. Sama si nebyla jistá, jestli doopravdy brečí nebo je to jenom déšť. Cítila se podivně prázdná. Hlava ji třeštila a tělo opět plně zachvátila horečka, s kterou už několik dní marně bojovala. Přes to se dál ploužila za vesničany do malého údolíčka.

Mlčky přihlížela, jak několik mužů spustilo zdobenou rakev do prostého hrobu a naslouchala podivně krátkému, strohému obřadu. Dokonce nikdo nenesl žádnou květinu či vzpomínkový věnec.

Muž ve zdobeném rouchu ještě ani nedomluvil svou poněkud strohou řeč a vesničané už se začínali rozcházet zpět do svých domovů. Bez zájmu o mladou dívku, jejíž život byl tak brzy a krutě ukončen.

,,Kiyo, mohla bych...” odvážila se oslovit ženu, která jako jediná zůstala u chudého hrobu dosud nerozhodně postávat.

Okamžitě na dívenku stočila svůj pichlavý pohled a instinktivně pevněji sevřela ruku malého chlapce, který chtěl k dívce vykročit. Stáhla jej za sebe a zakryla výhled vlastním tělem.

,,Jak se opovažuješ, na mě mluvit!” syčela vztekle. ,,Kdybys chcípla, když jsi měla, mohly moje dcery žít.”

,,Já přece...”Parilis se snažila bránit, ale zuřivost, s jakou s ní její teta mluvila ji zcela ochromila.

Věděla, že ji její pěstounka nemá zrovna dva krát v lásce, ale stejně ji šokovalo, jak moc velkou nenávist k ní žena chová.

Pokaždé, když na ni promluvila. Pokaždé, když se na ni podívala. Cítila tu nenávist z každého ženina pohybu. Z každého nádechu, kdy dýchala stejný vzduch jako ona. Zraňovalo ji to, ale nikdy na sobě nedala znát jak moc. 

,,Se svým bratrem se můžeš rozloučit. Nepočítej, že tě k němu ještě někdy pustím. Už nikdy nepřekročíš práh mého domu! Rozumíš?” Kiyo se prudce narovnala a táhla černovlasého chlapce za sebou.

Parilis je strnule sledovala, dokud jí nezmizeli z očí. Chtěla se s bratrem přivítat. Bylo toho tolik, o čem mu chtěla vyprávět. O dvojčatech, Jamesovi a Bradavicích. O všech těch lumpárnách a učitelích. Hlavně o jednom...

Stočila svůj pohled zpět na dřevěný kříž a nechala slzy a déšť volně stékat po své tváři.