Parilis - Černá kněžka

V horách 1/2

Parilis si přitáhla strakatý plášť blíže k tělu a protáhla se úzkou puklinou mezi skalami. V duchu přemáhala úsměv, když si vzpomněla na den, kdy Cathrin dávala její novou hůlku.

Zprvu se bála, že ji to malé, umělecké dílo odmítne, ale k jejímu překvapení hůlka hnědovlasou dívku přijala, jako kdyby byla stvořena přímo pro ni.

Salazar sice vyváděl, div se neprokousal obrazem a nezakroutil dívce krkem, ale tady naštěstí zasáhla Helga, a tak zakladatel Zmijozelské koleje od té doby jen tiše trucoval. Vrhal po všech zlostné, ublížené pohledy a neustále si něco tiše syčel pod nos. Parilis jen doufala, že jednou dá Salazar Cathrin šanci.

Přikrčila se za keřem a chvilku vyčkala, dokud se po jejím boku neobjevil Rei, načež pomalu pokračovala dál v cestě. Sama nevěděla, kam má namířeno. V jednom starém spisu našla zmínku o jeskyni, ukryté kdesi v horách. Doufala, že by tam mohla najít vodítko, vedoucí k druhému klenotu, ale to by tu jeskyni musela nejdřív najít!

,,Pozor!” šeptl varovně Rei, načež ji popadl za límec a trhl dozadu. Byl div, že Parilis tím prudkým pohybem nesrazil vaz. 

,,Co...!” zlostně po něm šlehla pohledem, ale to už jí přitiskl na ústa ruku a varovně přimhouřil oči. Znamenalo to jediné. Mlč!
Mladík se zaposlouchal do zvuků okolního světa a lehce při tom naklonil hlavu na stranu. Ruka mu při tom škubla k hůlce, kterou měl ukrytu v kapse kalhot. Byl to bezděčný pohyb, který si už téměř neuvědomoval. 

Kdesi nedaleko v křoví cosi zachřestilo a na udusané půdě se ozval zvuk těžkých tlap. Trochu to znělo, jako když za sebou někdo táhne něco velkého a těžkého. 

Opatrně se odvážila vykouknout zpoza úkrytu a spatřila vlkodlaka, táhnoucího za sebou velkého srnce. Lehce pozvedla obočí. Pokud šli správně, měli být daleko za vlkodlačín územím. Tak co tady krucinál dělal? 

Pozorně si prohlédla čokoládový kožich a jizvu, táhnoucí se přes levé oko. Na pravé tlapě mu chyběla část prstu, a když upustil mrtvé tělo a vycenil zakrvavené tesáky, všimla si ulomeného špičáku. Toho vlkodlaka znala! 

Zhluboka se nadechla, a co nejopatrněji se opět přikrčila do úkrytu za nízkým keříkem. Modlila se, aby se nezměnil vítr a nezanesl jejich pach k tomu nevyzpytatelnému tvoru. Nepochybovala, že by si jistě s velkou radostí nenechal ujít lov její maličkosti. Obzvlášť po jejich předešlých zkušenostech. 

Vlkodlak se však po chvíli opět sklonil, zahryzl se do srnčího hřbetu a pokračoval dál svou cestou. Dvojice přátel přesto zůstala ještě hodnou chvíli v úkrytu, než se konečně odvážili uvolnit. 

Rei se na čarodějku zkoumavě zadíval.

,,Starý přítel?” pozvedl obočí, když pozoroval úlevu na dívčině tváři. Ta po něm jen šibalsky loupla pohledem a na tváři jí už opět vykvetl její typický úšklebek. 

,,Něco v tom smyslu.” mávla rukou a opatrně se vydala po lesní pěšině. Schválně zamířila opačným směrem, než kterým se ubíral vlkodlak.