Parilis - Černá kněžka

Cesta 2/3

,,Nerada vás budím, ale musíme jít dál. Až dojdeme k Vlkodlačímu lesu, nechám vás spát klidně celou noc.” zazubila se dívenka, které se pod očima začínaly rýsovat šedé kruhy. I ona začínala být unavená.

Trochu oba kouzelníky ještě popohnala, než vykročila po úzké lesní stezce, kterou vyšlapala divoká zvěř. Chtěla mít jistotu, že se dostanou z dosahu Řádu co nejdřív.

Po celou dobu nepřestávala s obavami sledovat zataženou oblohu. Doufala, že prudké podzimní deště nezačnou dřív, než se oba kouzelníci dostanou v pořádku za Bránu. Ani ona nebyla tak neopatrná, aby v těch prudkých bouřích putovala mezi horami. Bylo to až příliš nebezpečné.

Zastavila se a zaposlouchala do zvuků okolní přírody. Po zádech jí běhal mráz a instinkty měla už od včerejšího večera napnuté k prasknutí. Cítila ve vzduchu něco nepříjemného, ale nedokázala určit, o co se jedná.

Zacvičila rameny a hlavu při tom naklonila na stranu. Snažila se zachytit ten zvuk, který prve zaslechla, ale les byl najednou až mrtvolně tichý.

Zamračeně se zahleděla do nedalekého houští. Zdálo se jí, jako kdyby ji odtud pozorovaly něčí oči. Pokoušela se pohledem proniknout skrze husté větve ostružinového podrostu, když...

,,Děje se něco?” Teddy jí položil ruku na rameno, až polekaně nadskočila. Jen silou vůle zabránila instinktům, aby po mladém vlkodakovi neseslala nějakou obzvlášť ošklivou kletbu.

,,Teddy!!” vypískla a musela se opřít o kolena, aby se trochu uklidnila. Les jako na povel opět ožil a ve větvích se rozezpívali ptáci. Parilis upřela na mladíka káravý pohled.

,,Tohle už nikdy nedělej! Málem jsem tě proklela!” hubovala ho, přes to že jí koutky začínaly pobaveně cukat. Světlovlasý mladík se na ni jen zazubil. Jeho ujištění, že příště se polepší, však Parilis nevěřila. Viděla mu na očích, že v nejbližší příležitosti bude své štěstí pokoušet znovu.

Jen si povzdechla, ještě jednou se zadívala na ostružinové houští, ale ten podivný pocit se už nedostavil. Naposledy potřásla hlavou, než opět vykročili vpřed.

Ani jeden z nich si nevšiml velkých žlutých očí, které se otevřely krátce po té, co kolem propleteného keře prošli a zmizeli za zatáčkou cesty. Velký tvor se opatrně postavil na zadní a chvíli za odcházející trojicí tiše hleděl, než se spustil na všechny čtyři a opatrně je následoval.

****

Parilis byla čím dál tím víc neklidná, čehož se snažil využít Aberford, aby o Řádu získal nějaké informace. Výsledkem bylo to, že se s ním dívenka stihla za posledních dvanáct hodin už několikrát pohádat. Nakonec to došlo už tak daleko, že je oba nechala ukryté pod jedním z mnoha skalních převisů, zatím co se vydala k nedaleké řece zkusit své štěstí.

Cestou neustále pokukovala po zamračené obloze. V noci se husté mraky protrhly a skropily vyprahlou zem několika kapkami deště. K ránu otravné mrholení sice přestalo, ale pro Parilis to byl první signál toho, že období prudkých dešťů je už za dveřmi.

,,Kruci!” nakopla kamínek, který se žbluňknutím skončil na dně mírné říčky. Byl to však pouhý klam, protože až se mraky skutečně protrhnou, a prudký liják zaplaví zem, změní se klidný tok ve smrtelně nebezpečnou past.

Dívenka odložila plášť na břeh a vyhrnula si kalhoty. Cestovala bosa, proto se nemusela zdržovat zouváním bot, ani svlékáním ponožek.

Vstoupila do křišťálově čisté vody a předem se obrnila před jejím chladem. Přes to ji ledové jehličky na okamžik ochromily, než se oklepala a ponořila ruce pod hladinu. Snažila se mezi kameny říčního břehu najít něco k snědku. Zásoby, které jim na cestu zabalila Thami ani v nejmenším nestačily na celou cestu.

Parilis mezi prsty rychle sevřela štíhlé, šupinaté tělo a vyhodila jej na břeh. Mladý pstruh se nějakou dobu snažil opět dostat zpět, ale nakonec přeci jen zůstal klidně ležet ve vysoké trávě.

Dívenka opět ponořila ruce pod hladinu. Přemýšlela. Teď, když tu nebyl nikdo, kdo by se ji snažil přimět prozradit nějaké tajemství všemi těmi všetečnými otázkami, měla dostatek času, aby si promyslela další krok.

Nejvíc jí vadilo to pomyšlení, že něco přehlédla. Ta euforie, která se jí držela v prvních několika hodinách jejich výpravy, ji postupně opustila. Instinkty, které na ni neustále volaly, že je tu něco, co maličké čarodějce uniká, její až příliš dobrou náladu nemilosrdně zadupaly do země.

Parilis prudce trhla rukou a na břehu skončil další, duhově zbarvený tvor.

Snažila se přijít na to, co jí uniká. Co je to, co přehlédla? Byla si jistá, že se kolem něco děje, jen nedokázala určit, co.

Povzdechla si. Pokud budou dál pokračovat podél skal, brzy dojdou k území vlkodlaků. Jejich les se rozpínal mezi vysokými skalami a na jihu zasahoval až k Hnízdišti. Zasahoval víc, jak čtvrtinu Ostrova. I když v minulosti to území bylo mnohem větší. Dnes už smečka obývala jen zlomek toho, co jí dříve patřilo. Dnes už nikdo z nich neměl tak volný pohyb po Ostrově, jako tomu bývalo tehdy, kdy někteří z nich žili bok po boku lidí.

Dívenka se prudce narovnala, jako kdyby ji někdo uštknul. V prstech svírala další štíhlé tělo. Ryba sebou zazmítala a k její nesmírné úlevě vyklouzla z vězení drobných prstíků a dopadla zpátky do ledové vody, kde se okamžitě ukryla mezi kameny.

L.J. si toho však nevšímala. Ta správná kolečka v její mysli totiž konečně zapadla na svá místa a ona si konečně uvědomila, co ji celou dobu tolik znervózňovalo.

Najednou nemohla pochopit, jak to mohla přehlédnout. Vlastně ano, mohla. To přítomnost mladého Lupina jí zastínila smysly. Přítomnost pískového vlkodlaka po jejím boku ji donutila přehlédnout to, co bylo zřejmé.

Se zamračením se zadívala do stínů lesa. Potřebovala se na chvíli dostat pryč od těch dvou, aby si konečně uvědomila, k čemu ji instinkty nabádaly už dávno.

Zavrtěla hlavou a opět ponořila ruce do chladné vody. Nejprve potřebovali něco k snědku. Teprve po té se zaměří na to, co je čeká. Předem však věděla, že udržet Brumbála v klidu, bude téměř nemožné. Naštěstí ani jeden z kouzelníků neměl u sebe svou kouzelnou hůlku, což jí její budoucí plány jen ulehčí. A jestli má pravdu, možná, že se dostanou přes les, aniž by se museli čehokoliv bát.

Jakmile byla se svým úlovkem spokojená, rozhodla se vrátit. Vyškrábala se na břeh a očistila ryby, než si přes ramena přehodila plášť, kapuci stáhla hluboko do čela a vydala se mezi stromy. V duchu se modlila, aby ti dva zatím nic neprovedli.

,,Dá si někdo pečeného pstruha?” s úsměvem vystoupila zpoza keřů a pozvedla ryby do vzduchu.

Teddymu se okamžitě rozzářily oči, zatím co starý kouzelník si ji jen přeměřil zamračeným pohledem.

,,Jsi úžasná, já už mám hlad jako vlk!” zvolal Teddy. Jeho žaludek s ním hlasitě souhlasil.

Parilis se rozesmála a sjela mladíka významným pohledem. Teddy se na ni jen zazubil a ukázal na malé, provizorní ohniště, které zatím stihl připravit.

,,Jen se nám nepodařilo rozdělat oheň.” podrbal se ve vlasech. Na rozdíl od profesora, mladík si nebezpečný výlet užíval.

Dívenka potlačila pobavený úšklebek a zamířila k malému ohništi. Stačila jí jen chvilka, než suché dřevo olízly hladové plamínky. Během několika vteřin se pak oheň prudce rozhořel.