Nehynoucí láska (HP)

1. Vyjímečný den

Je svěží letní srpnové ráno. Paprsky mě přes okno šlehají do tváří. Teplo proplouvá pokojem a já se konečně probouzím.
Pomaličku se zvedám z postele a kráčím si to lehkým krokem k oknu. Prohlížím si rušné ulice New Yorku a přemýšlím nad příběhy těch lidí co zde procházejí a spěchají do práce. Někteří vypadají že zrovna vstali a jiní zase že jim právě něco zmizelo.
Mnoho tváří a mnoho nálad. Tak to mám po ránu ráda. Vidět že i ostatní mají starosti a šťastné chvilky zároveň.
Po každodením prohlížení lidí jsem vyšla ze svého pokoje a opatrně za sebou zavřela abych nevzbudila svého spícího bratra. Ladně jsem seběhla schody a nevydala přitom jediný zvuk.
Došla jsem v klidu do kuchyně kde už stála moje milovaná maminka a pomocí kouzel připravovala snídani.
V tomhle bytě jsou kouzla hlavní stránkou všeho dění. Bez nich by nic nešlo tak jak má.
,, Olivie co že jsi tak brzo vzhůru." Pronesla mamka.
,, sama nevím mami. Dnešek bude asi něčím výjimečný." Odvětila jsem a napila se čaje který byl položený předemnou. ,, proč si to myslíš?" Otočila se na mě mamka a zmateným pohledem si mě prohlédla. ,, každý den je něčím výjimečný. I pouhým jednoduchým skutkem který se může stát. Ale dnešek má do sebe ještě něco víc. Nikdy nevíš co tě může potkat v rušných ulicích New Yorku."
,, v tomhle máš pravdu." Usmála se mamka a podala mi snídani. ,, teď jdu ještě pro tvého bratra. Vidím to na dlouho tak hlídej aby se nespálil i ten zbytek." A odkráčela vstříc dlouhému boji s mojim mladším bratřičkem.
Já jsem se zahleděla do svého talíře na kterém se líně povalovala vajíčka a kousek chleba. Není na nich nic zajímavého ale přesto mě fascinují.
Chvilinka mého zaujetí vajíčky přešla a já začala jíst. Zbytečně jsem nehltala den je ještě dlouhý. Z bratrova pokoje šlo slyšet naříkání. Je to tak každé ráno a mamka už neví co s tím.
Mně to přijde velice vtipné ale před mamkou to radši nedávám najevo. Musela bych ho budit já a to mi stačilo jednou.
Nadále jsem tedy jedla a dívala se u toho z okna. Viděla jsem modrou oblohu na které létalo pár svobodných mráčků. Mráčky které vypadají jako velké načechráne chomáče bílé vaty. Chtěla bych někdy zkusit jestli jsou i hmotné. Chtěla bych pocítit jestli jsou jemné a nebo drsné.
Tohle se mi motalo hlavou když jsem uviděla pouhý mráček na obloze.
Z myšlenek mě ale vyvedl dusot nohou který vedl od schodů. Dolů totiž kráčel bratr s mamkou. Jenom co došel do kuchyně a sedl si už z něho sršela negativní energie. Podívala jsem se mu hluboko do jeho smaragdových očí ale nic jsem v nich neviděla. Jeho výraz stačil za všechny slova. Rty v rovné lince bez jediného náznaku úsměvu a jeho tmavé vlasy rozházené do všech světových stran.
,, Liv řekni mamce že není normální někoho budit takhle brzo." Naštvaně ale přitom potichu řekl můj bratr. ,, Teo tohle je ale normální. Někdy je lepší chodit spát dříve aby si se mohl dříve probudit do nového dne."
,, narážíš tím snad na něco?"
,, jo na to že by si měl přestat zkoumat knihy kouzel a chodit spát dříve."
Teo jde totiž letos do prvního ročníku na kouzelnickou školu. Je velice nedočkavý. Už od narození se vědělo že bude kouzelník. Je to velice chytrý a bystrý chlapec jenže občas i líný. On ještě dokáže velké věci.
,, Liv ale já nemůžu přijít do školy a nevědět mnoho důležitých věcí. Například z bylinkářství kde najít bezoár." Důležitě řekl. ,, Teo já to taky nevím a to letos nastupuji do třetího ročníku." Uchechtla jsem se u této věty a vzpomněla si na mého učitele bylinkářství. Je to starší pán který skoro neslyší a tak hodiny s ním jsou velice zajímavé.
,, Olivie ale tohle by si měla vědět." Řekla přísně mamka. ,, a ty Teodore už začni jíst. Nechystala jsem tu snídani pro nic za nic." Dodala naštvaně
Teo se vrhnul do jídla a já zrovna odnášela svůj talíř. V tom ale někdo vešel do místnosti.
,, dobré ráno rodino. To to máme ale krásny den." Pozitivně zazněl kuchyní hlas. Tohle dokáže říct takhle po ránu fakt jen můj taťka. Také jsme ho pozdravili a usmáli se. Taťka je velice pozitivní člověk. ,, rodinko mám pro vás novou a velice dobrou zprávu."
,, adoptujeme draka!" Vykřikl Teo. ,, ne to fakt ne něco jiného."
,, a co tati?" Zeptala jsem se dychtivě. ,, dostal jsem novou práci. Na ministerstvu kouzel."
,, te je boží ale v čem je to tak dobrá zpráva."
,, to ještě není konec. Ta práce není tady v Americe nýbrž v Anglii a to znamená jediné. Balíme kufry stěhujeme se do vaší rodné země do Anglie." Radostně pronesl.
,, joo!!!" Vykřikl Teo. ,, počkat co? To mám jako měnit školu ve třetím ročníku? Přijít o své přátele? Zbavit se života v New Yorku?" Smutně jsem se ptala.
,, bohužel ano zlatíčko ale nemusíš mít vůbec strach nastoupíte na tu nejlepší školu. Tam chodila i vaše maminka a váš děda a dokonce i váš praděda."
,, my nastoupíme do Bradavic?" Řekla jsem nadšeně.
Tahle škola mě vždy fascinovala a chtěla jsem se tam jednou podívat. Na téhle škole se učila spousta mojich předků a hlavně můj nejmilovanější pradědeček a můj vzor Mlok Scamander.
,, tak teď mi to najednou nevadí že se stěhujeme. Musím to brát pozitivně a uvědomit si že se tady budu moct vždy vrátit." Usmála jsem se na taťku a ten mi radostně odpovědel: ,, v tomhle máš jako vždy pravdu. Tak ještě dneska se musíme dostavit do Anglie." Řekl taťka, usedl ke stolu a začal jíst.
Zvedla jsem se popřála zbytku dobrou chuť a šla do svého pokoje.
Otevřela jsem a hned zamířila své kroky k posteli. Sklonila jsem se a vytáhla kufr. Cvakla jsem páčku a otevřela ho. Není to zase tak normální kufr. On má totiž dvě tváře. Jedna je ta poklidná do které si můžete naházet všechny své věci a nic se nestane tu moje rodina nazýva mudlovská. A pak je tu ta druhá ta má své velké tajemství. Když se totiž páčka uvolní kufr je plný krásných tvorů.
Jsou součástí rodiny a tenhle kufr také. Dědí se z generace na generaci. Tento kufr původně patřil mému pradědečkovi. Podle toho také sepsal svou knihu.

Otevřela jsem skříň a ručně začala skládat všechny věci do kufru. Taťka mi ho ještě opatřil zvětšovacím kouzlem takže jsem neměla strach že bych tam něco nenarvala. Já kouzlit ještě nesmím jedině tedy na škole.