The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Přísahej

Vítejte u mé nové FF na hru The Last of Us II. Pokud jste první díl této hry nehráli, nemělo by to až tak vadit, ale určitě vám doporučuji si ji zahrát nebo jí shlédnout na Youtube. Co se týče časových intervalů mezi jednotlivými částmi, chtěl bych vydávat vždy jednu část týdně. Důvodem je, že si chci na jednotlivých částech dát, co nejvíce záležet, aby pro vás byly zajímavější a čtení vás více bavilo. Ačkoli budu vycházet z již povrzených informací, které o TLOUII máme, dějové linky, charaktery postav atd. jsou jen z mé hlavy. Doufám, že se vám FF bude líbit a užijte si čtení.

- Corwi  Rave -

„No... Tak nejspíš jdeme pěšky." Joelova slova mě vytrhla z prohlížení mé pokousané ruky. Vylezla jsem z auta, zabouchla dveře a pomalým krokem následovala, Joela. „Mělo by to být přímo tudy." – „Bezva." Pohlédla jsem směrem, kam muž v šedé košili ukázal. Za ostnatým plůtkem se tyčilo několik mohutných borovic. „Je tady docela pěkně, ne?" – „Jo." Zareagovala jsem na jeho poznámku, zatímco mi nadzvedával ostnatý drát, abych mohla prolézt na druhou stranu. „Dávej pozor na hlavu." Zaznělo od Joela, když jsem podlézala pod spletenými lanky na plotě. Jakmile jsem byla na druhé straně, provedla jsem to samé, aby se i můj společník dostal na z hlavní cesty do lesíku. „Teď už svoje léta cejtím." - „Hm." Joel se klusem vydal pod stíny stromů. Já ho krokem následovala.

„Myslím, že jsem ti to nikdy neříkal, ale se Sárou jsme na podobný túry chodili pořád. Myslím... že vy dvě byste se vy dvě rychle spřátelily. Věřím, že by sis jí oblíbila. Vím, že ona tebe určitě." Na delší poznámku mého společníka jsem odpověděla prostým: „Jo." Mezitím jsme vyšli z pásu stromů a vylezli na vyvýšený plácek, ze kterého již bylo vidět na Tommyho kolonii. Pod pláckem protékal potok, který se následně řítil vodopádem dolů. „Ty jo. Koukni na to. Už tam skoro jsme." Zatímco já se kochala pohledem na můj nový domov, Joel seběhl k potoku, překročil ho a vyskočil na další vyvýšený plac. Bohužel se mu tak podařilo svalit ztrouchnivělý kmen, který mu napomohl v cestě nahoru. Přiběhla jsem ke kmeni a pohlédla na Joela. „Pojď, pomůžu ti." S těmi slovy se shýbl a napřáhl ruku, abych mohla vylézt nahoru, za ním. Vyskočila jsem a chytla se jeho ruky. On mě jedním rychlým pohybem, vytáhl nahoru.

„No tak pojď." Řekl, když už jsem stála nohama pevně na zemi. Teď nebo nikdy Ellie. Abych zakryla nervozitu, třela jsem si dlaně o sebe. „Hele počkej." Joel se ke mně otočil. Zhluboka jsem se nadechla. Otočila jsem se k němu zády, a když jsem si promyslela poslední věc, kterou chci Joelovi sdělit, otočila jsem se k němu čelem. „Tehdy v Bostonu – Tenkrát, když mě pokousali. Nebyla jsem tam sama. Byla se mnou moje nejlepší kamarádka. A tu pokousali taky." Další nádech. Joel na mne zkoumavě hleděl, ale nic neříkal. „Nevěděli jsme co dělat. A ona... Ona řekla: Počkáme a uvidíme. Chápeš, přijdeme o rozum společně, jako v nějakým románu. Ale já se pořád neproměnila." – „Ellie..." Hlesl. „Jmenovala se Riley a umřela jako první. Pak to byla Tess. A pak Sam." – „To, ale s tebou nijak nesouvisí." Byla Joelova odpověď. „Ne ty to nechápeš." S rukama založenýma na prsou pronesl: „Já už se rvu o přežití pěkně dlouho. A ty... Ať se děje cokoliv, člověk si vždycky najde něco, za co chce bojovat." Začala jsem se od Joela odvracet s nechápavým výrazem ve tváři. „A vím, že to není to, co zrovna teď chceš slyšet, ale..." – „Přísahej. Přísahej, že všechno co jsi mi říkal o Světlonoších, je pravda." Přerušila jsem ho se slzami v očích.

„Přísahám." Znovu jsem se nadechla a pohlédla na něj. „Dobře."

KOREKCE PROVEDENA 30.9 2019