The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Prázdná silnice

Opravená verze má, oproti původnímu originálu, cca o 500 slov navíc, tak doufám, že se, Vám, můj přídavek zalíbí :)

PS. Píseň jen pro navodění té správné atmoféry.

- Corwi Rave -

Polykali jsme kilometr za kilometrem. Většina cest byla naštěstí průjezdná, takže jsme postupovali opravdu rychle a bez větších komplikací. Zatím jsme urazili asi třetinu cesty do Seattlu s tím, že před pár dny jsme překročili hranici Montany. Před námi, tak teď leží rozsáhle pohoří táhnoucí se napříč celým státem. Ačkoli se už značně oteplilo, v horách teplota opětovně klesne. Vysoká nadmořská výška nám bude taktéž dělat problémy. Motorky jsou sice ve velice slušném stavu, ale kopce nejsou jejich silná stránka a nedostatek kyslíku by mohl znamenat značnou ztrátu výkonu. Momentálně se nacházíme na úpatí oněch hor. Na většině tohoto státu se rozléhají holé pláně, ale čím blíž hor jsme, tím víc přibývá stromů. Chtěli bychom ještě před výstupem pořádně natankovat, neboť hledat tam nahoře benzínku nebude nic snadného. Štěstí se bohužel dnes na naši stranu nepřiklonilo. Blažený zvuk pracujícího motoru začal vynechávat a motorka se s chrapotem a cukáním zastavila. „Do háje." Zaklela jsem a sesedla z motocyklu. „Co je? Něco se podělalo?" optala se Dina, která mezitím taktéž slezla. „Nejspíš jen došel benzín. V kanystru by mělo ještě trochu být." Dina, šáhla pro záložní kanystr, přimontovaný na madlech, ale pak jej se zavrtěním hlavy odložila zpátky. „Prázdno." V duchu jsem si opětovně zaklela. To k nám však už dorazil, Joel. „Co se děje?" zeptal se, když chcípnul motor. „Benál." Joel, pokýval chápavě hlavou a odvětil. „Já už taky jedu na rezervu." Promnul si obličej a pokračoval. „Schováme motorky do lesa a pak budeme pěšky pokračovat po silnici dál. Až najdeme nějakou benzínku, naplníme kanystr, vrátíme se, pak s motorkami dojedeme k benzínce a řádně je dotankujeme."

Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Motorky jsme schovali na okraj lesa a naházeli na ně nějaké větve, aby nebyly, tak moc vidět. Pak jsme po prázdné silnici pokračovali dál. Asi za dvě hodinky šouravé chůze jsme došli k benzínce. „No vida." Zahlásil, Joel, když se zpoza stromů vynořila benzínová stanice. „Já načepuju ten benzín a vy to zatím omrkněte vevnitř." – „Jasná páka." Odvětily jsme sborově. Zatímco, Joel, zkoumal pumpy, my rozbitým oknem vlezly dovnitř stanice. Jelikož to nebyla nijak rozsáhla benzínka průzkum byl za chvilku hotov. Naším jediným úlovkem byly dva náboje do brokovnice. Jelikož, Joel, už taktéž skončil, čekal, s plnými kanystry, na příjezdové cestě, opřený o kapotu auta. Naše přikývnutí bylo pro, Joela znamení, že můžeme vyrazit. S dostatečnou zásobou benzínu, jsme se vrátili k místu, kde jsme před několika hodinami schovali motorky. Háček byl v tom, že motorky tu nebyly. Větve ležely rozházené kolem a v hlíně byly patrné otisky kol a bot. „Kurva. Kurva. Kurva. Jak se to mohlo stát?" ptala jsem se sama sebe. „Klid, Ellie." Snažila se mě uklidnit, Dina. „Dáme se po jejich stopě, bez paliva se nemohli dostat daleko." Ještě jsem kopla do poslední šišky a pak následovala našeho nejlepšího stopaře, Joela. To on mě všechno ohledně lovu a stopování naučil, ale pořád je o kapánek zkušenější a lepší nežli já. Nepopírám, že na něj možná trochu žárlím, ale jsem vděčná za všechny jeho lekce. Zloději, aby si zkrátili cestu, se vydali přes les, tudíž jsme se brzy vyplížili na okraji srázu, pod kterým se nacházel jejich tábor. Šáhla jsem do brašny pro dalekohled a celé místo si pořádně prohlédla. Jednalo se o malý uhelný důl. U příjezdové cesty se tyčila budka pro hlídače a podél oplocení bylo vystavěno pár přístřešků či karavanů. Na špici celého tábora se nacházel vchod dovnitř dolu. Bandité jej značně rozšířili a tak se teď jednalo spíše o jeskyni táhnoucí se, zužujícím se tunelem, dál do podzemí. „Tak jo tady je plán." Šeptla jsem k mým přátelům. „Slezete támhle k té díře v plotu, pak podél něj dojdete až k tomu přístřešku. Tam počkáte na můj signál, naskočíte na motorky a vyrazíte pryč." – „A co budeš dělat ty?" okřikla mě na oko naštvaná, Dina. „Budu vás hlídat a až se budete blížit k cíli, odlákám stráže. Poznáte, až nastane ten pravý čas k nakopnutí motorů." - „Dobrá. Tak pojďme." Joel s Dinou, se odplížily dolů po svahu a já si mezitím připravila svou pušku. S plným zásobníkem jsem pravidelně kontrolovala postup, Joela a Diny, a druhým očkem se chystala na svou roli v plánu. Cestou mou pomoc naštěstí nepotřebovali a tak když už se blížili ke svému cíli, sebrala jsem svůj batoh a vydala se k příjezdové cestě. U ní ležel v příkopu převrhnutý náklaďák s uhlím. Většinu sice bandité použili, ale ta troška co zde zbyla, mi snad bude stačit. Odšroubovala jsem víčko nádrže, hadičkou vycucla páchnoucí benzín a polila hromádku uhlí. Tu jsem pak dvěma pohyby po škrtadle zapálila. Uleželý benzín vzplanul téměř okamžitě. Za několik málo sekund se oheň rozšířil k poloprázdné nádrži. A kurva. Uskočila jsem, téměř současně s výbuchem. Exploze rozmetala hořící brigety po celém táboře banditů. Ohnivý déšť, pomyslela jsem si, když jsem se nezraněná zvedala ze země a dala se urychleným tempem dolů po cestě. Po pěti minutách chůze jsem uslyšela, mě dobře známý zvuk čtyřtaktního motoru. Ohlédla jsem se a spatřila přijíždějící, Dinu. „Nepotřebujete svézt, slečno?" optala se s laškovným úsměvem na tváři. „No pokud byste byla tak laskavá." Mírně jsem pokývla hlavou a sedla si za, Dinu. To už se k nám však připojil i starouš, Joel. „Tak můžeme?" – „Jedem." Vrátily jsme se na asfaltku, nabraly plné nádrže a pak konečně vyrazily vzhůru do hor.