The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Epilog

O několik dní později

Zabouchla jsem dveře od auta, podrážděně přistoupila k haubně a otevřela ji. Zpod kapoty se na mne vyvalil oblak páry a kouře. „K sakru!" zakašlala jsem a poodstoupila. „Co je?" ozvalo se ze sedadla spolujezdce. Pára se rozvířila a já mohla pohlédnout na uvařený motor. Následně jsem zkontrolovala baňatou nádobu s chladící, kapalinou. Hadička vedoucí z nádoby do chladiče, byla ta tam a zbytek chladící, kapaliny spokojeně stékal po vařícím motoru. „Tohle auto už nikam nepojede." Zabouchla jsem kapotu. „Teda pokud v kapse nemáš novou hadičku ke chladiči." Prošla jsem okolo auta a otevřela dveře kufru. Batoh spolu s puškou a kuší jsem si hodila na záda, colt za opasek a nůž do kapsy. To už se ke mně připlazila, Dina a stejně jako já, si vzala svou výbavu. Zabouchla jsem dveře a spolu s dívkou pokračovala po silnici dál. Ke kolonii nám zbývaly necelé dvě stovky kilometrů. Auto posloužilo sice dobře, ale až domů nás nedovezlo. Doufám, že to do konce týdne stíháme. Už se těším domů.

Naštěstí jsme vše stíhly. Dnes je to šest dní, co jsme odešly ze Seattlu a momentálně nám chybí zhruba půl kilometru. Silnice se záhy stočila někam do lesa. My sešly z cesty a zamířily k plůtku z ostnatého drátu. Stejnému plotu, který jsem před šesti lety podlézala společně, s mým otcem, Joelem. Tenkrát to bylo za podobných okolností. Jen s rozdílem, že tenkrát jsem pravdu ještě neznala. Nadzvedla jsem drát, aby se, Dina, protáhla. Jakmile stála bezpečně na druhé straně, provedla to samé a já podlezla k ní. Vykročily jsme pod koruny stromů. Jejich kmeny by mohly vyprávět. Po chvilce jsme z lesa vyšly. Nabídl se nám úchvatný pohled na kolonii. Částečně se mi i ulevilo. Kolonie i po roce stojí a zdá se, že stále vzkvétá. Mé tělo se, při vzpomínce na ten den, kdy jsem před šesti lety do kolonie přišla, zachvělo. Tenkrát jsem byla mladá, nezkušená a hlavně tak hloupá. Po, zvěří vyšlapané, cestičce jsme sestoupily k říčce, které se dál měnila ve vodopád, řítící se k hradbám kolonie. Společnými silami jsme se vyškrábaly na vyvýšený plácek, ze kterého se dá sejít k bráně. „Ellie, počkej." Ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se a pohlédla na, Dinu. „Ano?" přistoupila jsem k ní a poslouchala. „Chtěla bych ti něco dát. Teda spíš vrátit." Zašátrala v zadní kapse a natáhla ke mně ruku. Já si onen předmět opatrně převzala a následně rozevřela dlaň. Byl to zásnubní prstýnek, který mi dala na oslavě v Seattlu. „Ty ho máš?" optala jsem se šťastně a prstýnek si navlíkla na prsteníček. „Nemohla jsem ho tam nechat." To už mi však došlo, za jakých okolností jsem o něj přišla, a můj úsměv se rychle vytratil. „Promiň, zlato...." Hlesla jsem potichu s obličejem k zemi. Prstem mě chytila za bradu a hlavu mi tak zase zvedla. „Pokud tvé: Ano, stále platí, tak se nic neděje." Pronesla s úsměvem. „Pokud ne...." Hlesla. Vyprskla smíchy a já spolu s ní. „To víš, že platí." Pronesla jsem, vesele, když se náš smích trochu uklidnil.

Když jsme si tuto záležitost i se všemi náležitostmi vyjasnily, daly jsme se po stezce dolů z kopce. Brána kolonie mi po těch čtrnácti měsících přišla cizí. Ačkoli tohle byl a navždy bude můj jediný domov, náhle jsem si připadala jako cizinec. Stráže na hlídkovacích věžích a ochozu nad bránou si nás nejspíš všimly už před značnou chvílí. „Stát!" ozvalo se z ničeho nic. „Co tu chcete?" pokračoval muž. Jeho hlas mi byl povědomý, ale obličej jsem mu díky sluníčku, které nám, s Dinou, svítilo do tváře, neviděla. „Zavolejte To..." – „Ó můj bože." Přerušil mne. Dotyčný seběhl z ochozu a stráže ve věžích na nás přestaly mířit a brána se pootevřela. Ven vyběhl muž v modrém tričku. „Panebože...." Hlesla šokovaně, Dina. „Nate!" – „Ellie, Dino!" Náš starý známý nám padl kolem krků a my ho silně objaly. „Je to vůbec možné?" ptala jsem se. „Nepravděpodobné, ale to samé mohu říct o vás." – „Elena, je tu taky?" Nate, horlivě přikyvoval. „No jen pojďte dál." Ustoupil stranou a naznačil nám, ať pokračujeme. Jakmile se brána dovřela zpoza domů, k nám přiběhla, Elena. „Holky!" zakřičela a obě nás taktéž pevně objala. „Tak jste to nakonec zvládly. Sice ne celé, ale jste živí a to je hlavní." Podotkla na mou robotickou ruku. „Musíte nám všechno povyprávět." – „To rozhodně uděláme, ale nejdřív si potřebuju mluvit, s Tommym." Namítla jsem. „Bohužel. S Marií, před chvílí odjely cvičit nováčky, ale do večera se snad vrátí. Zatím můžete zůstat u nás." – „Nováčky?" Elena, přikývla. „Do starého kempu u jezera."