The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Menší zlo

„S tou večeří to myslíš vážně?" zeptala se Dina z ničeho nic, zatímco jsme ležely v objetí, pod přikrývkou, na posteli. „Si piš, že jo." - „A myslíš jako dneska?" Dobrá otázka. Pokud chci vážně odejít, nejlepší příležitost bude dnes v noci. Jelikož se mění uspořádání hlídek a tak by mohl panovat menší zmatek, který bych mohla využít. Tím pádem musíme tu večeři odbít už dnes. „Nejspíš jo. Teda pokud už nemáš něco v plánu." – „Nope." – „Pak půjdu zařídit pár věcí na večer, dobře?" – „Jasný." Dala jsem jí rychlou pusu na rozloučenou, pak se zvedla z postele a zamířila za svým starým známým, vybrat si jeho slib.

„Koho nám to sem čerti nesou." Ozval se za mými zády, moc dobře známý hlas. „Jdu si vybrat tu laskavost." Otočila jsem se na patě a spatřila Boba, opřeného a zeď svého domu. Kouřící svůj doutník a s úsměvem ve tváři na mě pohlédl. „Opravdu?" Přikývla jsem. „Tak spusť." – „Potřebovala bych uvařit večeři pro dva lidi." Bobův výraz se změnil na poněkud zmatený. „Toť vše? Já myslel, že to bude něco, no řekněme trochu většího." – „Tohle mi postačí. Ale když na tom trváš, tak by se mi šiklo i něco dobrýho k pití." – „Jakoby se stalo. Až to bude hotové, donesu to k tobě, ok?" Kývla jsem, ale než stihl odejít, dodala jsem: „Počkej." Bob se otočil a pohlédl na mě. „Je tu ještě něco." – „Poslouchám." – „Původně jsem to nechtěla nikomu říct, ale asi bude lepší, aby to alespoň někdo věděl." Bobův zmatený výraz mluvil za něj. „Odcházím." – „Co, že?" Zakoktal. „Slyšíš dobře." – „A kam? Proč?" Ptal se dál. „Do Detroitu, najít svou matku." – „Vždyť si mi sama kdysi řekla, že zemřela, ještě když si byla prcek." Bob si založil ruce na prsou a dál mě zmateně, avšak bedlivě pozoroval. „Ano, to máš pravdu, ale dnes mě v lesích napadl jeden muž a měl u sebe dopis od ní. Hledá mě, ale ten muž nepřežil, tak ji musím najít sama." Bob se odmlčel. Nejspíš přemýšlel, co mi odpoví. „Sice mi to nepřijde, jako moc dobrý nápad, ale znám tě moc dobře, takže vím, že když se do něčeho po hlavě vrhneš, stojí to za to. Takže čiň, jak uznáš za vhodné." Odvětil vřele. „Děkuju. Dohlídni mi prosím na Dinu, zatímco budu pryč." Vděčně jsem dodala a objala ho. „Neboj. A ještě se zeptám ta večeře?" – „Pozvala jsem Dinu. Nechci odejít, bez toho aniž bych se s ní rozloučila." Bob pokýval hlavou a bez dalších slov odešel zařizovat mou žádost.

Tak to by bylo. Teď ještě splašit nějakou pěknou kytku. Mým dalším cílem tedy budou stáje. Lépe řečeno výběhy pro koně. Kolem ohrad by se snad mohla nějaká pěkná květina najít. Navíc si chci obhlédnout svou dnešní cestu pryč. Půjdu přes zadní, jižní bránu. U té nebývá tak moc hlídačů a dnes by jich mělo být ještě méně nebo ještě lépe žádný. Snad se mi podaří nenápadně proklouznout. Došla jsem až k bráně, houkla na strážného, ten mi otevřel a já pokračovala přes pastviny. Na ohrazené louce se prohánělo několik koní. Na plotě asi dvacet metrů ode mě seděla Kylie a sledující, pasoucí se zvířata. „Nazdárek, Ellie." Pozdravila, když jsem došla až k ní. „Ahojky, Kylie. Co tu děláš?" otázala jsem se a vyhoupla se na plot vedle ní. „Přemýšlím." – „O čem?" – „O dnešku." Odmlčela se. Kolem nás se prohnali tři koně. „Chudák, Bec. Měla jsem jí ráda." Šeptla polohlasem po chvilce. „To byla tvá klisna?" Přikývla. „Aha, tak to mě mrzí." – „Děkuju." Hlesla. „Jsi super kámoška. Dina má vážně štěstí." – „Eh, jak to myslíš?" Odvětila jsem zaraženě. „Tak jak si myslíš, že to myslím. Nejsem slepá, Ellie. Moc dobře vím, jak to mezi vámi je. Stačí, když vidím, jak se na ni koukáš." Trochu jsem se začervenala. Přeci jen pořád spolu oficiálně nechodíme. „Není se za co stydět. Kdo takový věci v dnešní době řeší. Před třiceti lety možná, ale dnes ne. Pokud jí máš ráda, pak je to správné." – „To mám. Moc." Usmála se na mě. Já jí úsměv oplatila. „Hádám, že si sem nepřišla kvůli mně. Tak se seber a mazej vykonat to, proč tu jsi." – „Eh, dobře. A děkuju, Kylie." – „To nestojí za řeč. A teď už padej." Pronesla s úsměvem ve tváři.