The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Pravá tvář

Sotva rána dozněla, ozvala se další, další a další. Následoval křik a ihned na to další střelba. Vylítly jsme z postele, co nejrychleji se oblékly, popadly svoje věci a vyběhly před dům. Přední část kolonie byla v plamenech. Zrovna kolem nás probíhaly Elena s ostatními. „Co se k sakru děje?" zakřičela jsem na ní přes hluk boje. „Vojáci. Útočí na nás. Honem pojďte." Naše asi deseti, členná skupinka se vydala k bojišti. Doběhly jsme k vyvýšené ploše u jídelny. Před bránou se formovalo několik desítek vojáků. Po zuby ozbrojených, útočnými puškami, granáty a v přesile. Schovávalo se za pancéřovými vozy a nelítostně stříleli smrtící olověný déšť do našich řad. „Ellie." Houkla na mě, Elena. „Budeš nás krýt. Zalez si někam a pošly těm parchantům jasnou zprávu, že tohle je naše město." – „Ale co, Dina?" Namítla jsem přes hukot boje. „Potřebujeme tam vepředu co nejvíc lidí. Neboj, dohlídnu ti na ní." Pokývala jsem hlavou a pohlédla na dívku vedle mě. „Vy ostatní za mnou." Skupinka se pomalu dala do pohybu. „Buď opatrná." – „Ty taky." Řekla a vtiskla mi polibek. Ten byl až zoufale krátký a tak se odtáhla a vyběhla k bráně. Já několika hbitými pohyby vyšplhala na střechu zbrojnice, odkud bylo krásně vidět na celé bojiště. To bylo vzdálené asi třicet až čtyřicet metrů. Ideální vzdálenost pro odstřelování. Zrovna když jsme si lehala na ledovou střechu zbrojnice, brána, jediná překážka, která armádu dělila od našich mužů, vyletěla s rachotem do povětří. Záře z výbuchu mě dočasně oslepila a krátce na to mě do obličeje udeřila tlaková vlna. Rána musela být slyšet desítky kilometrů odtud. V oblaku kouřových granátů, vojáci vtrhli na území kolonie. S ohlušující palbou stříleli po všem co se hýblo. Moje šance. Přiložila jsem oko k optice a zamířila na mrak dýmu. Náhle se z něj vynořil voják s plynovou maskou na obličeji. Pro jistotu jsem zadržela dech a pak stiskla spoušť. Prásk. Rána našla cíl a muž skončil s dírou v krku v prachu cesty. Naši opětovali palbu a několik z nich dostali taktéž. To už si však vojáci našli kryty. Jeden z nich se právě zvednul s úmyslem vypálit do našich řad. Nestihl to. Následně jeho zmatený kolega, který přispěchal svému příteli na pomoc, schytal můj poslední náboj v zásobníku. Odlepila jsem oko od optiky a zašátrala v kapse pro další munici. První. Druhý. Třetí. Nabito. Zaklopila jsem závěr a znovu zamířila. Vojáci se dali do pohybu. Pomalu tlačili na naše, kteří se tím pádem museli stahovat. Zaměřila jsem Dinu a ostatní. Schovávali se za barikádou z aut, nacházející se v ulici vedoucí až k jídelně. Jeden z těch sráčů se z ničeho objevil za nimi. Chytil Dinu pod krkem a použil ji jako živý štít. Jakmile to naši spatřili, okamžitě na něj zamířili. Nemohli však nic udělat. Já, ale ano. Zaměřovací kříž v optice jsem měla přesně na jeho hlavě. Ta naneštěstí byla od jiné, pro mě velmi důležité hlavy, vzdálená jen několik desítek centimetrů. Zadržela jsem dech a pokusila se o maximální soustředění. Pal. Kulka prosvištěla vzduchem a během okamžiku našla cíl. Hlava vojáka se rozletěla jako meloun. Nechutné. Dina, dopadla omámeně na kolena a chytila se za ucho. Jakmile se vzpamatovala, děkovně mávla mým směrem a dál se věnovala vojákům kolem. To už mě však několik z nich zaregistrovalo a pokusilo se mě, i na tu dálku, trefit. Většina kulek mi prolítla nad hlavou, ale některé přeci jen našli cíl. Naštěstí jsem to nebyla já, nýbrž tašky na střeše. Odštipující se úlomky z tašek lítající, společně s kulkami kolem, mě přinutily odkutálet se co nejrychleji pryč. Dvě otočky a konec střechy. Kurva. Během vteřiny jsem dopadla na tvrdou zem a okamžitě zaklela. „Do prdele! Auu!" sesbírala jsem své zlámané tělo ze země a spěchala na pomoc ostatním. Ty se mezitím stáhli až k hlavní síni, ve které jsme před několika dny koukaly na film. „Dino!" zakřičela jsem, když kolem mě prolítla salva kulek. Instinktivně jsem padla na zem, abych žádnou neschytala. Když se střely prohnaly, zvedla jsem se a schovala se za krabice kousek od sebe. Optiku jsem shodila a hledala další cíl. Bingo. Prásk. Mrtvý. Pak ke mně, netuším odkud a jak, přiběhl Sully. „Co tady děláš?" zakřičela jsem na něj přes kravál kolem. „Jdou i z levé strany. Pokud se okamžitě nedostaneme k ostatním, zařveme tady." Oznámil mi. Situace byla víc než špatná. Pokud Sully mluví pravdu, za nedlouho nám půjdou do zad. Jenomže my nemáme kudy utéct. Jedině přeběhnou přes těch deset metrů otevřeného prostranství a doufat, že nás žádná zbloudilá střela netrefí. Pak se stalo něco, co i tuto možnost pohřbilo. Vojáci vepředu vyrazili. Doslova naběhli do našich řad a odřízli nás tak od ostatních. Dina a další, se okamžitě stáhly směrem k mostu. My museli pryč a rychle. Jediná možnost je hořící hlavní sál kus před námi. „Tudy." Zavelela jsem a vyrazila ke dveřím. Ke vší smůle si nás vojáci všimli a vypálili po nás. Jen tak tak jsme rozrazili dveře a vpadli dovnitř, načež jsem dveře ihned zabouchla. Hořící střecha se pomalu, ale jistě rozpadala a ze sálu se stávala obří pec. „Upečeme se tu za živa. Musíme mazat." Zakřičela jsem na Sullyho, který se, s obtížemi, zvedal ze země. „Sakra." Hlesl přes hukot šlehajících plamenů, které olizovaly dřevěné trámy jako malé dítě lízátko. Při těch slovech dopadl na zem. „Co je?!" sehnula jsem se a pomohla mu zvednout se. Když jsem tak konala, spatřila jsem jeho zakrvácenou košili v oblasti břicha a jeho omluvný výraz. „Do prdele. Neboj, já tě tu nenechám. Pojď, opři se o mě."  Přehodila jsem si jeho ruku kolem ramen a postupovala hořící budovou dál. Dveřmi, kterými jsme přišli, prolítlo několik desítek dalších střel. Spolu se Sullym jsem padla na kolena. Kulky nejspíš spolkly plameny. S obtížemi, vzniklými všudypřítomným dýmem, jsme se postavili. Ozvalo se hlasité bouchání do dveří. „Musíme pohnout." Přidala jsem do kroku, jak jen to šlo. Žár v místnosti byl k nesnesení. Už jenom kousek k zadním dveřím. Prosím.