The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Agarta

Soundtrack pro navodění atmosféry :)

- Corwi Rave -

O necelý měsíc později

Díky ukořistěným koním se naše tempo několikrát znásobilo a my těch 700 kiláků, do Omahy, urazili za pouhé tři týdny. Což je, vzhledem k našemu zdržení v Chicagu, vítané. Počáteční navyknutí na tvrdá sedla, bylo sice bolestivé, ale po několika dnech se jízda zlepšila a my obě, byly za naše zvířecí společníky, velmi vděčné. Krajina se opětovně změnila. Z různorodých nížin plných jezer, lesů a malých osad na liduprázdné, obrovské pláně. Jednalo se mírně kopcovatý terén posetý půl metrovou vrstvou sněhu. Ráz této oblasti měl své výhody. Za celou cestu z Chicaga jsme nenarazili na žádné lovce ani vojáky. Nakažení se stahují převážně do měst, kterým jsme se snažili, pokud to bylo možné, vyhnout. Teď však před námi leží ta největší hrozba a výzva. Město Omaha, nacházejícího se přesně na hranici Nebrasky s Iowou. Musíme zde nabrat zásoby, potřebné k cestě na sever, a také opravit mou rozbitou baterku. Pochopitelně nehodláme zacházet do centra, ale pokusíme se zalézt to nějakého obchodního střediska při okraji města a tam najít, co nejvíc věcí. Jediné, čeho máme v současnosti přebytek, je munice. Za ten měsíc jsme nevystříleli téměř nic a tak jsme připraveni čelit sebevětší hrozbě, která na nás ve městě čeká.

„Jak je to ještě daleko?" ozvalo se z poza mých zad. „Už moc ne." Odvětila jsem." Dina, si odfrkla. „Co pak, zlato? Za poslední hodinu ses na to ptala snad desetkrát?" řekla jsem se smíchem. „Už mě z toho debilního sedla bolí zadek." – „I ty chudinko." Odvětila jsem sarkasticky. „To má bejt sarkasmus?" – „Ne, to bych si přece nedovolila." Provokovat ji, když je naštvaná, se mi sice párkrát vymstilo, ale je to neskutečná zábava. „Ty, neštvi mě." Zavrčela. „Mě taky bolí prdel, ale na rozdíl od tebe si furt nestěžuju." Najednou mě něco uhodilo zezadu do hlavy. „Auu." Otočila jsem se, abych spatřila Dinu držící v ruce šišku. Protočila jsem oči a vyhnula se další letící šišce. „Vedle." Vyplázla jsem na ni jazyk a popohnala koně.

Po několika kilometrech začal terén rapidně stoupat. Za tímto opuštěným vrškem, by se měl nacházet náš cíl. A skutečně. Vykličkovali jsme se ze skalisek na vrcholu a spatřili Omahu v celé své kráse. Avšak něco nebylo v pořádku. Očekávali jsme město jako každé jiné, ale tohle však byly pouze trosky. Většina domů se změnila v pouhé hromadě sutí a z dříve majestátních mrakodrapů, zbyly rozpadající se zříceniny. Vytáhla jsem mapu, abych překontrolovala naší pozici. Realita byla bohužel pravdivá. „Co se tu kurva stalo." Zaznělo až zděšeně od, Diny. Já na sucho polkla a odvětila. „Nejspíš, nejspíš to tu armáda, po vypuknutí infekce, vybombardovala. V Bostonu to udělali, taky. Chtěli tím zabít co nejvíc nakažených." – „A pomohlo to?" – „Na chvíli. Zdá, se že zde se ze svých předchozích chyb poučili." Z města zbyla jen hromada prachu a roztříštěného železobetonu. No nic, musíme jet.

Dali jsme se po úpatí srázu a dojely k prvním domům. Když už jsme tu, tak projedeme skrz. Nakonec to bude výhodnější než se trmácet po východním břehu řeky a přebrodit se až v Pierru. Pokud nenarazíme na komplikace, což v těchto troskách není příliš pravděpodobné, do soumraku budeme na druhé straně. Doufejme. Naším hlavním cílem stále zůstávají zásoby, ale nemyslím si, že jimi bude město překypovat. Většina z nich bude pohřbená pod tunami kamení a železa. I přestože jsme se vezli, cesta ubíhala velmi pomalu. Proplétání troskami opuštěného města s koňmi nebylo nikterak jednoduché. Náš, dříve svižný, postup zpomalovaly ulice či průchody zavalené sutí, krátery od bomb nebo auty zablokované silnice. Nejděsivější však byl ten nepřirozený zvuk chátrajících budov a šelest ledového větru, prostupujícího troskami města, smíchaný s praskáním betonového štěrku pod kopyty našich koní.