The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Vyjížďka

Naughty Dog, dnes zveřejnil nové  denní/noční pozadí pro domovskou stránku, Vašeho, Playstationu. Zde je kód, potřebný ke stažení z PS Store: 9DEK-PKNG-N445

- Corwi Rave -

Ze spánku mě vytrhla, Diniina, studená dlaň, hladící mou tvář. Otevřela jsem oči. „Dobré ráno, krásko." Šeptla. „Dobrý." Zívla jsem. „Jak ses vyspala?" optala se. „Nádherně." Usmála jsem se. Ona mě líbla na rty a pak se odtáhla na svou půlku postele. „Co ty?" – „Dokonale." Při těch slovech se vyhoupla do sedu a následně na nohy. Pochopitelně jsem si nemohla odpustit pohled na její krásné tělo, po kterém bych nejradši opětovně skočila. Abych zrak odvrátila, kousla jsem se do spodního rtu. Následně jsem se posadila na postel a prohlídla si svou pravou ruku. Od ramene jsem sjela až k mému tetování, které zakrývalo kousnutí od runnera. Následně pokračovala k prstům na ruce. Přesněji k prsteníčku, který zdobil nádherný prsten, pravděpodobně z bílého zlata, kterému se obroučka na vrcholu rozjížděla do dvou směrů. Vytvořenou mezeru zaplňoval světle modrý diamant. Byl překrásný. Do obličeje mi spadnul neposedný pramínek vlasů. Ihned jsem jej zastrčila zpět za ucho a zvedla se z postele. Ze židle jsem sejmula svou červeno černou flanelku a natáhla ji na sebe. Ihned poté mou pozornost upoutala hranatá věcička schovaná v zadní kapse mých minišortek, které jsem měla včera na oslavě. Vytáhla jsem onu krabičku z kapsy a ihned mi bylo jasné, co je uvnitř. Ještě jsem pro Dinu, vzala dlouhé triko a pak s krabičkou schovanou v náprsní kapse zamířila za ní do kuchyně. Dina, stála u linky a připravovala čaj. „Tu máš." Jakmile se ohlédla, hodila jsem po ní tričko. „Díky." Natáhla ho na sebe a pokračovala v přípravě čaje. Po chvilce přede mne postavila hrneček s horkým nápojem. „Dík, zlato." Pohladila jsem ji po zádech a pak ji nechala sednout si naproti mně. Snídaně proběhla ve velmi příjemném duchu. Když jsme dojedly, nabídla jsem se, že sklidím ze stolu, aby se, Dina, mohla osprchovat. Jakmile, asi po patnácti minutách vyšla z koupelny, zabalená pouze do ručníku, zastavila jsem ji. „Máš vteřinku?" Přikývla. „Něco tu pro tebe mám. Chtěla jsem ti to dát už včera, ale ty jsi mě předběhla a pak už na to nebyla vhodná příležitost." S těmi slovy jsem vytáhla krabičku z kapsy a podala ji, mé dívce. „Jéé. Děkuju." Zajásala a krabičku si převzala. „Na tvůj prstýnek to sice nemá, ale snad se ti bude líbit." Dina, jedním pohybem rozvázala červenou stuhu a odklopila víko krabičky, ve které se nacházel kožený náramek. Její obličej se rozzářil štěstím a náramek si okamžitě nasadila. „Už nikdy si ho nesundám!" pronesla a vtiskla mi děkovný polibek. „Je krásnej, děkuju moc, krásko." Šeptla, když se ode mne odtáhla.

Poté, co jsem se po včerejší, divoké noci, osprchovala, zamířily jsme, k Joelovi. „Dobré ráno, holky." Pozdravil nás, když otevřel dveře. „Je tu, Anna?" optala jsem se, když za námi zabouchl. On se jedním okem podíval na hodinky a odvětil: „Za půl hodiny vyrážej na výpravu." Jakmile jsem dosedla na gauč, zarazila jsem se. „Co, že?" podívala jsem se na něj. „Vyrážej dobít elektrárnu, o kterou asi před měsícem kvůli banditům přišli." Můj zmatený výraz se změnil na naštvaný. „A ty si to jako věděl?" – „Až do dneška ne, ale jelikož mi bylo jasný, co budeš chtít udělat, tak jsem nám sehnal odvoz a naši výbavu." – „Vážně?" podivila jsem se. „No, ano. Všechno čeká před domem, takže jestli můžete..." – „Jdeme." Vystřelila jsem z bytu, jen to zahvízdlo. Poté co se ke mně, Joel s Dinou u s hlavního vchodu připojily, sešly jsme k silnici, kde čekalo nastartované auto. U něho postával náš včerejší řidič. „Vida my už se známe, co." Prohodila, Dina, k mladíkovi. „No jo, známe." Usmál se a nasedl spolu s námi do auta. Asi za deset minut jsme dojely k velké bráně na okraji města. Vystoupily jsme, vzaly si naši výbavu a následně cupitaly, za Joelem. Anna, stála u jednoho z náklaďáků a něco křičela na vojáky vzadu. Když si náš všimla, zadrhla se. „Omluvte mě." Zamířila k nám. „Co tu sakra děláte?" Poté co jsem jí vše vysvětlila a zdůraznila, že nebudu sedět na zadku, zatímco ona bude venku nasazovat krk, byl odhlášen odjezd. Jelikož s námi nikdo nepočítal, naše trojice dostala koně. Anna, se vzdala svého místa v obrněném jeepu a připojila se k nám. Vyjely jsme branou pryč z města. Hlavou mi probleskla vzpomínka na mou poslední misi v kolonii. Raději jsem zahnala stesk po domově a soustředila se na dlouhou cestu, která mě čekala. Elektrárna byla vzdálená asi 300 kilometrů. Jednalo se o vodní elektrárnu, nesoucí název Condit Hydroelectric Project. Anna, mi řekla, že je ti hlavní zdroj elektřiny pro celé město. Inženýři, elektrárnu opravili, zprovoznili a kompletně předělali elektrické vedení, aby mohli tok energie poměrně snadno ovládat. Elektrárnu však před měsícem obsadila skupina banditů. Město žilo z produkce tří větrných elektráren na kopci nad kolonií. Minulý měsíc byl dost větrný a tak to utáhly. Teď je však na čase ukázat těm lapkům zač je toho loket.