The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Moje rozhodnutí

Jakmile má slova dozněla, v místnosti se rozprostřelo hrobové ticho. Ani jeden z nás nevěděl, co říct. Mým tělem projel nepříjemný pocit. Ticho prolomil, Joel. Mírně si odkašlal a promluvil. „Rád tě vidím, holka." Pokud jste si mysleli, že tohle bude šťastný shledání, tak jste se šeredně spletli. Namísto objetí a úsměvu, jsem mu věnovala naštvaný výraz a nepříjemné zavrčení. „Ellie..." Vykročil mým směrem. Já se otočila a s nadávkami oddupala pryč. Rozrazila jsem dveře, seskočila schody a bez ohlížení šla dál. Zastavila jsem se až na okraji útesu, ze kterého byl nádherný výhled na hořící letiště. Ačkoli to ve mně vyvolalo pocit uspokojení, že jsme tomu trpaslíkovi ukázali, zač je toho loket, nemohla jsem se zbavit úzkosti z předešlého setkání. O to víc mě děsilo, co bude následovat. Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. Jelikož, jsem hleděla do dálky, neviděla jsem tomu, co my dal ruku kolem ramen, do tváře. Podle vůně, která onu osobu charakterizuje, jsem jí však poznala naprosto bezpečně. „Ellie, co se děje?" šeptla mi do ucha, Dina. Chtěla jsem říct, že je vše v pořádku a nic se neděje, ale to bych lhala. Uslyšela jsem kroky, jen několik málo metrů za našimi zády. V ten okamžik se ve mně, co si hnulo. Bariéra, za kterou bych normálně nešla, se proměnila v obyčejný list papíru, který jsem snadno protrhla. „Ptáš se, co se děje!" zavrčela jsem a odstrčila jí od sebe. „Ty mě takhle nechutně zradíš a ptáš se, co je špatně?!" zakřičela jsem. Joela, který se do toho chtěl vložit, jsem si podala hned po, Dině. „A ty buď zticha! Nakráčíš si sem, jakoby se nechumelilo a hned. Jé nazdárek, Ellie? Jak pak se máme? Tak můžeme jít zase domů! Nasrat!" Nedalo mi to a musela jsem si dupnout. Všichni s kampu se na mě dívali s vytřeštěně vyděšeným výrazem a nehnuli ani brvou. „Nech mě to vysvětlit..." Hlesla Dina, div nepadla na kolena. „Ne! Nechte mě bejt, oba dva!" Naštvaně, jsem prošla kolem Joela a s pohledem upřeným do země pokračovala do lesa. „Ellie!" ozvalo se za mými zády. „Nech jí, až vychladne, vrátí se." Odvětil zoufalé dívce, Joel.

Má mysl se proměnila v divokou a nevyzpytatelnou bouři, vůči které jsem byla bezbranná. Bylo toho na mě moc a mé pocity prostě musely ven. Myslela jsem, že je to jediné východisko, jak tu bouři zkrotit, ale spletla jsem se. Jakmile jsem vše nechala vyplout na povrch, uvnitř se rozdmýchalo samotné peklo. Všechen ten vztek, smutek a žal, který si sebou nesu, celý život, prostě explodoval. Mohla jsem reagovat klidně mnohem hůř a věřím, že bych v tom afektu dokázala i někomu ublížit, ale můj pud sebezáchovy to naštěstí dokázal, alespoň částečně potlačit. Abych překryla bolest na duši, soustředila jsem se na své rány, ale ty jakoby se za těch několik minut zázračně uzdravily a já je přestala úplně vnímat. Posadila jsem se na a pařez, uprostřed lesa. Zaposlouchala jsem se do uklidňujícího ticha a nechala svou mysl, dělat si své. Zavřela jsem své, od slz ulepené, oči. Vše skutečné kolem mě pohltila temnota. Ponořila jsem se do svého vlastního světa, kde lidé nemusí bojovat s nákazou a kde můžou být doopravdy šťastní. Do světa, který mám nadosah ruky, tak jako nikdo jiný na planetě, ale přesto se jeho součástí nikdy skutečně nestanu.

O několik hodin později

S každým dalším krokem jsem ztrácela důvěru ve svůj úsudek a sebevědomí. Čekala mě jedna z největších výzev, kterým jsem musela kdy čelit. Akceptovat skutečnost a přenést se přes ni nebo zůstat sama a opustit své milované, kvůli svému přesvědčení o cti, důvěře a lásce. Morální zásady, které jsem si ze svých letitých zkušeností vytvořila, bych nikdy neporušila a stejně, tak neprominula nikomu, co je i nevědomky nebo neúmyslně porušil. Vyšla jsem z hustého lesa, zpět na palouček, kde ještě před pár hodinami stál náš tábor. Nyní se zde nacházelo jen několik dýmajících ohnišť a stopy pneumatik, vyrytých do blátivé země. Dina, s Joelem seděly u ohně na okraji skály. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila k nim. „Ellie...." Pronesla Dina s nadějí v hlase. Já si v tichosti usedla na kmen stromu naproti nim. „Omlouvám se za své předchozí chování, nechtěla jsem na vás křičet, ale bylo toho na mě trochu moc." Oba souhlasně pokývali hlavou. Pak promluvila, Dina. „Nech mě to vysvětlit, prosím." Pokynula jsem. „Ellie, nechtěla jsem, aby k tomu došlo a nikdy bych to sama neudělala, ale Logan po mě vyjel a já tomu nestihla zabránit, mrzí mě to a už to víckrát neudělám, přísahám." Po chvilce mlčení a pečlivého přemítání jsem odvětila. „Věřím ti. Mé city k tobě nic změnit nedokáže, ale věz, že mě to ranilo." Odvětila jsem s mírným úsměvem. „Děkuju, děkuju moc." Bylo poznat, že z ní opadl ten stres, který si tu musela již dobrou chvilku pěstovat. Pohlédla jsem na mlčky sedícího, Joela. Z jeho výrazu se v ten okamžik nedalo vyčíst nic. „Ellie..." Jeho hluboký hlas mě opětovně nabudil vzdorem. „Poslouchej mě. Já vím, že pro mě chceš jen to nejlepší a vážím si toho, ale tohle je mé rozhodnutí. Vyrostla jsem bez matky a bez otce. Jediný koho jsem kdy měla, byla Marlene a po ní ty." Když jsem řekla její jméno v Joelovích očích se zablýskla lítost smíšená s hněvem. „Jsi pro mě jako otec, ale matku jsem nikdy neměla. A teď, když je tu nějaká šance, že by mohla být naživu, nikdo mi nezabrání, abych jí našla." Tato slova jsem myslela smrtelně vážně, a pokud se pokusí mi bránit, okamžitě odcházím. Joel, se zadíval do plápolajícího ohně. Když si připravil svou řeč, pronesl. „Když jsem z kolonie vyrážel, měl jsem v plánu tě přivést zpět, ale během cesty mi došlo, že ti v tomhle nemůžu bránit. Jsi dospělá žena, máš skvělou přítelkyni a já jsem jen stařec, který svou úlohu, v tvém životě už sehrál. Dovedl jsem tě do kolonie, kde jsi dostala možnost žít normální život. To byl můj cíl. Zajistit ti bezpečí." Odmlčel se. „Teď když si o svém osudu rozhoduješ sama, dovol mi, alespoň pomoct. Pomůžu vám, dostat se do Seattlu a pak, až nalezneme Annu, můžeš se sama rozhodnout, zda mě ve svém životě budeš nadále chtít. Pokud ne, odejdu a už mě nikdy neuvidíte. Chci, abys byla šťastná a v bezpečí, pokud věříš, že to nalezneš u své matky, budu jen a pouze rád." Joel, dokončil svůj dlouhý monolog a přede mnou znovu leželo velké rozhodnutí. Přijmout jeho pomoct nebo ji odmítnout a ztratit, tak jediného člověka, který mě nikdy nezradil.