The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Rada starého muže

„No a teď jsme tu, sedíme u ohně, popíjíme a vyprávíme si své příběhy." – „Koukám, že jste se činily." Odvětil, Joel. Přikývly jsme. „Takže našim cílem je tedy Seattle?" – „Správně." – „Dobrá. Měly byste se trochu prospat, vezmu si hlídku." Kývla jsem na souhlas a pustila se do přípravy našeho pelechu. „Jo, teď jsem si vzpomněla. Logan..." Jakmile zmínila jeho jméno, otráveně jsem na ni pohlédla a ona se zarazila. „Nech mě domluvit. Požádal nás, abychom zaskočili na to letiště a zkontaktovali Smitha v Agartě." – „Proč? To mu nemůžou zavolat sami." Dina, zavrtěla hlavou. „Říkal, že musej, co nejdřív vyrazit do Saskatoonu. Vyrabovali sklad otrokářů, takže zboží, o které přišli, se jim vrátilo. Ale už jsou v několika denním skluzu vůči plánu." – „No dobrá, dobrá. Chápu. Zejtra musíme na to posraný letiště." Při té myšlence mi zády projel nepříjemný pocit. To už jsem měla pelech nachystaný. Dina, si odložila mikinu a naznačila, ať se otočím. „Převážu ti rány." Přikývla jsem, svlékla si tričko a posadila se na kmen stromu. Dina, opatrně stáhla mé obvazy, aby mohla rány vydezinfikovat. Jakmile se dezinfekce dotkla masa, zasyčela jsem. Štiplavá bolest, byla sice nepříjemná, ale dala se vydržet. Poté sáhla do batohu pro nový obvaz a záda my znovu převázala. Poté co obstarala i mou levačku, ulehly jsme vedle sebe na deku u ohně. „Dobrou, Joeli." – „Dobrou, holky." Odvětil. „Sladké sny, lásko." Šeptla jsem, Dině do ouška a přitulila se k ní." – „I tobě." Jemně mne políbila na čelo. Rukou sjela na můj krk, na kterém mě až do mého usnutí hladila.

Teplé sluneční paprsky mě hřály na tváři. Byla to příjemná změna oproti ledovým sněhovým vločkám, které nás doprovázely posledních několik měsíců. Naše tři členná skupinka si to momentálně šlapala po ranveji kolem doutnajících trosek letiště. Ze vzpoury, kterou jsme tu včera vyvolaly, tu toho moc nezbylo. Většina hangárů se proměnila jen v zohýbané ocelové konstrukce podsypané popelem. I přesto, jakou škodu propuštění otroci napáchali, hrstka budov přežila. Garáže, přístavba u řídící věže a věž samotná. Což je moc dobře, poněvadž to je náš cíl. Lépe řečeno, Dinin cíl. Já s Joelem zamířím do garáží, pokusit se najít něco pojízdného. Dina, se od nás oddělila a vyrazila k nejvyššímu bodu letiště. S Joelem jsme si to zanedlouho doštrádovali až k uzamčeným vratům garáže. „Dej mi vteřinku." Oznámila jsem vousatému muži a pustila se do práce se zámkem. „Proč jste vůbec chtěli vystoupit už tady? Mnohem výhodnější by přeci bylo svést se dál na sever." Odfrkla jsem si a odvětila mu. „Ani nevím. Jen tak." Můj pokus odbít ho selhal. „Vážně? Tohle na mě neplatí." – „No dobrá." Ačkoli jsem měla zámek téměř odemčený, postavila jsem se naproti, Joelovi a spustila. „Až budeme procházet kolem kolonie, chci poslat, Dinu a teď už i tebe domů." – „Proč?" optal se. „To není tvoje věc." Zavrčela jsem. „Dina, mi řekla, že už z kolonie jsi odešla bez ní." – „Co se vůbec tolik staráš?" Vyjela jsem na něj. „Moc dobře víš proč." – „Anna, je má matka. Nikoli Diny nebo tvoje. Je to tak jen moje zodpovědnost a moje starost najít ji. Vystavovat vás tak zbytečnému nebezpečí a táhnout vás přes celé státy mi prostě přišlo stupidní." Joel, ke mně přistoupil blíž a uchopil mě za ramena. „Kdysi dávno jsi mi řekla, že spolu půjdeme, kam se nám zachce. Už od Bostonu si navzájem kryjeme záda a já nevím o nikom, kdo by v zachraňování krků byl lepší než ty." Nad jeho komplimentem jsem se mírně pousmála. „Dina je ve stejné pozici jako tenkrát já. Jestli jí máš doopravdy ráda." Přikývla jsem. „Tak právě po tvém boku je v největším bezpečí." Vyfoukla jsem přebytečný vzduch, z plic po chvilce zvažování odvětila nerozvážně. „Tvé rady vždy přinesly jen ovoce. Takže máš nejspíš pravdu i teď." Přitáhl si mě do vřelého objetí, které jsem mu náležitě oplatila. „Díky, tati." Pohladil mě po vlasech a hlavou pokynul k stále uzamčenému zámku. „No tak zpátky do práce." – „Jasná věc šéfe."