The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Děkuju...

Zhruba po hodině loudavé chůze jsem došla až k plotu. Teď ta zábavná část. Batoh jsme elegantně vyhodila nahoru na skalku. Lano, které jsem si již předtím vyndala, jsem důkladně uvázala za madlo tašky plné masa a pak jej přehodila přes větev nad sebou. Taháním za druhý konec jsem drahocenný náklad dostala až k tlusté větvi. Poté jsem přistoupila ke kmenu stromu a pustila se do šplhání. Jedna ruka, druhá ruka, noha. Po pár přítazích jsem byla v úrovni, ze které by se mi mělo podařit přeskočit na druhou stranu. Opatrně jsem došla k tašce, odvázala jí a i s lanem jí hodila na skálu. Ta dopadla na její okraj. Nechybělo moc a celé tohle divadlo bych si mohla dát napodruhé. Tak teď už jen já. Udělala jsem dva kroky zpět, abych měla delší rozběh. Ke skalce to byly necelé dva metry. Samo osobě by to taková dálka nebyla, ale když jste tři metry nad zemí, tak už to taková sranda není. Hluboký nádech a jdeme na to. Vystartovala jsem tak, jak mi to má současná pozice na větvi dovolila. Jedna, dva, tři. Skok. Se zavřenýma očima jsem se odrazila od větve stromu. Dopadla jsem na pevnou zem. Kotoulem jsem pak zbrzdila dopad. „Uf, tak to by bylo." Řekla jsem si sama pro sebe a ještě jednou si odfrkla. Sebrala jsem svou výbavu a seskočila na území kolonie.

Cestou do kuchyní jsem se ještě stavila doma, abych si odložila výbavu. Pak jsem se s taškou plnou čerstvého, libového masa, vydala za mým dobrým přítelem. Několikrát jsem zabouchala na zadní dveře od kuchyně a dál netrpělivě přešlapovala na místě. Po chvilce mi otevřel postarší muž s knírkem a kratšími šedivými vlasy. „Nazdárek, Ellie. Tak jaký je dneska počasí?" – „Ahoj, Bobe. Dnes je to oficiální, takže naše heslo není zapotřebí." Usmála jsem se na něj a on se zatvářil poněkud zmateně. „Oficiální? Copak, že tě Tommy poslal na lov? To už tu dlouho nebylo." Zamumlal. „Říkal, že jste prý na tu oslavu, co se má zítra konat, chtěli přichystat jelena." – „A tak poslal tu nejlepší lovkyni, co znám, nemám pravdu?" S úsměvem na tváři, jsem skromně přikývla. „No tak ukaž, co mi neseš?" Sundala jsem tašku z ramene a otevřela ji. Vevnitř leželo několik desítek kilo jeleního masa. Spolu s kůží a parohy, co byly přichyceny zvenku. „Páni, to musel být kus. Je toho docela dost." Prohodil Bob, zatímco se přehraboval v tašce. „Jo a dal mi zabrat. Trvalo celej den, než se ukázal." – „Ale tak to máš přece ráda ne? Strávit celý den v lese, v tom krásným tichu. Hele za tohohle paroháče si zasloužíš odměnu. Vím, že si to měla zadaný od Tommyho, ale i přesto." Prohodil rázně. „Prosím tě, Bobe, nech to být. Pro mě je dostačující odměnou, že jsem mohla na chvíli vypadnout. Řekněme, že to mám u tebe. Až budu někdy něco potřebovat, tak vím na koho se obrátit." Bob přikývl. „Nuže dobrá. Tak já radši půjdu, ať zase kluci nemaj kecy, že se flákám. Jo, a jestli hledáš Jesseho s Dinou, tak pomáhaj při stavění tý nový strážní věže." – „Dobře. Tak se měj." Rozloučili jsme se a já zamířila na místo, kam mě Bob nasměroval.

Díky zkratkám, které jsem za ta léta objevila, se mi cesta výrazně zkrátila. K věži jsem se i přesto dostala až když i poslední paprsky slunce, zalezly za vrcholky hor. Už zdálky jsem mohla vidět mé přátele. Dinu a Jesseho. Jesse, Dinyin přítel sice dokáže být dost žárlivý a někdy i protivný, ale má i své světlé stránky. Dá se na něj stoprocentně spolehnout a dokáže si i v té nejposranější situaci zachovat chladnou hlavu a vymyslet dobrý plán. Dina, má nejlepší kamarádka, je asi tím nejúžasnějším člověkem, co existuje. Je milá, vřelá, optimistická a hlavně upřímná. Dokáže si stát za svým a na rozdíl ode mne, se nebojí vyjadřovat své názory a city. Je taky jediná, kdo ví, že mne přitahují dívky. To hlavní však je, že obě jsme členkami Jesseho patroly. Naše práce je celkem obsáhlá a často i obtížná, ale přesto bych neměnila. Hledáme zásoby, bráníme kolonii, jezdíme na výpravy, či čistíme okolí od nakažených a nájezdníků. Marie, si nás zase ráda bere na výpomocné práce, jako je třeba stavba nových domů či opevnění. Sice se tváříme, že nás to štve, ve skutečnosti jsme jí vděční. Když člověk nasazuje každý den krk, chvilka strávená u ponku nebo s pilkou v ruce, mu jen prospěje. Když už jsem byla jen několik kroků daleko, Dina, si mě konečně všimla. „Ellie! Ahoj. Kde se tu bereš?" Má kamarádka mi ihned padla kolem krku a sevřela mě ve vřelém obětí. Na Jesseho tváři se objevil lehce žárlivý výraz. Ach jo. „Zrovna jsem se vrátila z lesa." Dina mne pustila a optala se: „A co si ulovila?" – „Jelena." Odvětila jsem a vykročila k Jessemu.