The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Pravda

Má klisna kráčela po bahnité cestě. Kapky začínajícího deště, my smáčely tvář. Voda stékala po mých vlasech a padala na mé zmožené ruce, držící otěže. Skelným pohledem jsem propalovala své tetování, které mi za těch pět let, co jej mám, přirostlo k srdci. Zatímco to, co se skrývalo pod ním, jsem z hloubi duše nenáviděla a proklínala. Pocit zklamání a zrady mě zcela pohltil. Už od elektrárny si v hlavě přehrávám náš rozhovor, kdy mi Joel přísahal. I přestože od toho okamžiku uplynulo tolik let, přijde mi to jako včera. Po dnešku obzvlášť. Má mysl stále nedokáže přijmout fakt, že ten muž chladnokrevně zavraždil, Marlene, zcela ignoroval mé rozhodnutí a ještě mi několik let dokázal krutě lhát. Taková kudla do zad se nedá odpustit. Ne po všem, čím jsem si prošla a obětovala. Lidé kolem mě trpěli a umírali, ale jemu záleželo jen na svých vlastních pocitech. Byla jsem slepá. Mělo mi to dojít už dávno. Na druhou stranu, ještě stále to můžu dotáhnout do konce. Je mi jasné, že to asi bude komplikovanější, než jsem si původně myslela. Tenkrát to bylo jiné, ale dnes? Po dvaceti letech jsem našla svou matku, zasnoubila se s Dinou. Mám celý život před sebou. Ale jak jsem sama řekla Joelovi: Tohle není život, ale přežívání. Vím, co musím udělat a až přijde čas, budu připravená vykonat správnou věc.

Do Seattlu jsme se vrátili se zapadajícím Sluncem na obzoru. Naše znavená kolona se těšila na teplé jídlo a měkkou postel. V elektrárně zůstalo několik techniků, kteří by ji do konce týdne měli znovu uvést znovu do provozu. Namísto pohaslých trosek se Seattle zas stane živoucím centrem západního pobřeží Spojených Států. I přes veškerá, negativita dnešního dne, jsem na nás byla náležitě pyšná. Strážní na ochozu nám otevřeli masivní ocelovou bránu a my vjeli do města. Nákladní auta zastavila, aby vyložila vojáky a vybavení. My jsme naše koně předali ve stájích a odtud vyrazili rovnou domů. Anna, ještě musela něco zařídit, takže jsme před domem rozdělili. Spolu s Dinou, jsme vystoupaly schody a zapadly do našeho bytu. Dina, postavila na čaj a já ulehla do postele. „Lásko..." někdo se mnou jemně zatřásl. „Uvařila jsem ti čaj a donesla koblížek." Šeptla s úsměvem a postavila tác na noční stolek. „Děkuju, jsi zlato." Vtiskla jsem jí polibek na tvář a přemístila se do sedu. Ona si přese mě přelezla na svou půlku postele a z nočního stolku sebrala svůj šálek s horkým čajem. „Jsi v pohodě?" optala se po chvilce. „Ani ne." Dina, odložila svůj hrníček a přisunula se blíž ke mně. „Pořád na to myslíš?" kývla jsem a hlavu si položila na skrčené nohy. Dina, mě objala okolo ramen a přitáhla si mě k sobě. S ní jsem se cítila tak v bezpečí, že ze mě veškeré negativní myšlenky, opadly. Její objetí mě uklidnilo natolik, že jsem usnula.

O týden později

I přes veškerou snahu, kterou, Dina vyvíjela, mi bylo den ode dne hůř. Neustále jsem se vracela do minulosti, abych tam našla odpovědi. Uzavřela jsem se do sebe a zvažovala možnosti. Ačkoli jsem hluboko v sobě pravdu znala, nedokázala jsem ji přijmout. Dny se mi vlekly a já se ztrácela v době již uplynulé. Vzpomínala jsem na Boston. Na to jak jsme, s Riley blbnuly v obchodním centru a jak nás téhož dne pokousaly. Jak jsem musela zabít svou nejlepší kamarádku a ještě porušila slib, který jsme si daly. Vzpomněla jsem, na Marlene a na mé první setkání s Joelem a Tess. Tessiinu smrt, Billa a cestu do Pittsburghu. Na dva bratry, kteří se měli stát našimi novými společníky, ale i je mi ta prokletá nákaza vzala. I na to jak jsem utekla od Joela, když se mě chtěl zbavit. Zimu. A nakonec i Salt Lake City. Na věci, které se udály v nemocnici Svaté Marie a které mi byly šest let zatajeny. S tím je, ale konec. Je čas konat.

Zpod peřiny jsem zaslechla zavrzání dveří. Někdo vstoupil do ložnice. „Spíš?" ozvalo se dívčím hlasem. „Hmm." Hlesla jsem. Dina, se posadila na okraj postele a pohladila mě po pravém lýtku. „Nepůjdeme se projít?" Na okamžik jsem se vytrhla z myšlenek a odvětila. „Klidně." Řekla bych, že jí můj souhlas zarazil, ale na tom nesejde. Oblékla jsem si tmavě šedé tílko, roztrhané černé džíny, koženou bundu, neboť venku to vypadalo na déšť a na nohy nazula své conversky. Spolu s Dinou, jsme se vydaly do ulic Seattlu. Vzaly jsme to přes hlavní třídu k tržišti, pak přes přístav do parku Martina Luthera Kinga Juniora. Tentokrát tu bylo vylidněno. Bok po boku jsme mlčky kráčely podél břehu jezírka. U lavičky, kde mně, Dina požádala o ruku, jsem se zastavila. Atmosféra byla teď až depresivní. Déšť, který se za celý den neozval, konečně dorazil. „Jsi v pořádku?" optala se starostlivě má snoubenka a pohladila mě po zádech. „Ne nejsem, Dino." O krok jsem od ní ustoupila. „Šest let mám za to, že se o mou imunitu nemohu s nikým podělit, že nemůžu nikoho zachránit před proměnou. A teď se dozvídám, že kdybych nebyla tak blbá, tohle šílenství mohlo už dávno skončit." Dina, přistoupila blíž, ale já znovu ucouvla. „Za to ty přece nemůžeš." – „Ty to pořád nechápeš?" – „Cháp...." – „Ne nechápeš!" zvýšila jsem hlas. „Nikdo, na celým zkurveným světě to nemůže chápat." Otočila jsem se k ní zády a pohlédla na jezero. „Už jsem se rozhodla." – „Co že?" podivila se, Dina zoufale. „Musím to dokončit." – „Ty chceš...." Otočila jsem se a přikývla na souhlas. „To... nemůžeš. Nedovolím to." Dina, mě chytila za ruku, ale já se z jejího sevření ihned vyškubla. „Ty o tom nerozhoduješ."