The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

V temnotě

Desátá a zároveň poslední kapitola první části příběhu. Nechť sa páčí :)

- Corwi -

Dopadly jsme do studené, páchnoucí vody. Naši nepřátelé mezitím doběhli až k okraji propadliny a vypálili po nás. My se okamžitě ponořily pod hladinu vody a plavaly, co nejrychleji, pryč. Kulky se svištěním rozrážely zvlněnou hladinu odpadních vod. Po několika desítkách metrů nám došel vzduch v plicích a my se musely vynořit, nadechnout se. Naštěstí už jsme byly z dostřelu. Po dalších dvaceti metrech se začala podlaha zvyšovat a my tak ve vodě stačily. „Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se zadýchaně, Diny. Ona pokývala hlavou. „Ty?" – „Taky. Tak pojď, vypadneme odsud." Další půl hodinu jsme se po pas brodily vodou, až jsme nakonec došly ke splavu. Stékaly se zde čtyři další kanály. Seskočily jsme do asi metra půl hlubokého splavu a s vodou po kolena pokračovaly odtokovým kanálem dál. K svícení jsme používaly naše baterky, připnuté na popruhách batohů. Díky bohu za ně. Došly jsme k jakému si doku. Pravděpodobně servisní hala. Opětovně se zde stékalo několik kanálů, pravděpodobně s okolních vesnic. Ale hlavně jsme tu konečně mohly vylézt z vody na betonové navýšení po obou stranách. Zvolily jsme stranu levou, neboť se zde nacházely železné dveře. Klika byla bohužel uražená. „Co teď?" – „Můžeme je zkusit vyrazit." Zaznělo od, Diny. „Co nám zbývá." Opřely jsme se o dveře a na ráz do nich vrazily. Nic. Druhý pokus. Dveře se otřásly. Znovu. Panty se konečně urazily a my spolu s dveřmi dopadly na zem. Rána od dopadu železných dveří se rozlehla celými stokami. „Ups. Možná to bylo trochu víc, hlasitější, než jsme původně plánovaly." – „Buď ve střehu." Upozornila jsem jí a s pistolí, kterou jsem si od, Diny již dříve převzala, pokračovala dál. Chodba nás dovedla až do řídící místnosti s ovládacími panely a dalšími přístroji. Ty nejspíše sloužily k ovládání zdymadel a regulování průtoku.... No, sraček. Rychle jsme místnost omrkly pro nějaké užitečnosti. Jako obvykle neúspěšně, ale co užitečného se dá ve stokách najít. Vešly jsme do další, větší místnosti. Tentokrát s generátory. Ty byly umístěné asi tři metry pod námi a my procházely po mřížovaném mostu vedoucím až na druhou stranu haly. Byly jsme asi v polovině lávky, když tu se ozval zvuk, kterého jsem se bála. Zavrzání a praskání prorezlého železa. Část, na které jsme zrovna stály, se s rachotem ulomila a my s ní zřítily dolů. Dopad do třiceti centimetrové vody náraz trochu zbrzdil, ale i tak to bolelo. „Ale kurva!" zaklela jsem a s obtížemi se zvedala ze země. „Jsi celá?" otázala jsem se Diny, stále ještě ležící na mřížované podlaze lávky. „Jo. Au." – „Pojď, musíme dál." Pomohla jsem jí zvednout se. „Kudy teď, nahoru už se nedostaneme." Poznamenala vzhledem k naší pozici. „Zkusíme se tu porozhlédnout, určitě tu bude nějaké cesta p..." než jsem to stihla doříct z poza jednoho z generátorů se vyřítily dva clickeři. Byly příliš rychlí a příliš blízko, tudíž jsme nestačila zareagovat a clicker mě povalil na zem. Sápal se mi po obličeji. Paži jsem mu přitiskla pod krk a jedině tak mu zabránila, aby mě sežral za živa. Druhou rukou jsem se pokoušela nahmatat nůž. Bingo. Pravá zadní kapsa. Stiskla jsem tlačítko. Čepel vystřelila. A já ji ihned zarazila do clickerova krku. Jeho cvakavý zvuk se střídal s chrapotem, jak se mu do plic dostávala krev. Po několika dalších bodnutích byl mrtvý. Co nejrychleji jsem se posbírala ze země, abych spatřila Dinu zápasící s clicker stejně jako já. Bez váhání jsem vyběhla k ní. Nakopla toho parchanta do obličeje. Než se stihl zvednout a znovu zaútočit můj nůž skončil v jeho krku. „V poho?" Přikývla. Když jsme se obě vydýchaly, pokračovaly jsme dál. Tentokrát připraveny na možné nebezpečí. Našly jsme chodbu vedoucí z generátorové místnosti pryč. Neměly jsme moc na výběr a tak jsme se, jí vydaly dál. Asi po padesáti metrech se chodba rozšířila z metru krát metr a půl, na dva krát dva metry. Vešly jsme do další místnosti. Ta byla plná postelí. „Co to tady je?" – „Nejspíš tu někdo žil." Má bystrá kolegyně zpozorovala spory, které se kolem nás začaly vířit, instinktivně si vytáhla masku a nasadila si jí. Já tak učinit pochopitelně nemusela. Možná, že má imunita lidstvu nic přinést nemohla, ale mně rozhodně slouží dobře. Jedním okem jsem se stále rozhlížela po zásobách či užitečných věcech a druhým vyhlížela možné nebezpečí. Vody zde bylo sotva po kotníky. Náhle jsem o něco nohou zavadila. Železná trubka. Ohnula jsem se a vytáhla ji ze studené vody. Co s ní? „Když najdeme něco ostrého, dalo by se to k tomu nějak přidělat a použít v boji." Byla odpověď na mou nevyslovenou otázku. „Dobrý nápad." Ona jen mávla rukou a dál se věnovala prohledávání místnosti. Přichytila jsem trubku k batohu a následovala Dinu, která již čekala u chodby vedoucí dál. Další místnost. Pravděpodobně kuchyně spojená s jídelnou. Vydala jsem se k improvizovanému kuchyňskému pultu. Nakoukla jsem do šuplíků, polic a našla dva robustní a kupodivu, stále nezrezivělé nože. Super. Teď ještě něco, čím to na trubku přichytím. „Ellie!" Houkla na mne, Dina. Došla jsem k ní. Ona mi předala, lepící pásku. „Ou, díky. Zrovna to potřebuju." - „Jop, já vím." Poznamenala s hlavou v ocelové skříni. Sundala jsem si batoh a všechny věci potřebné na vylepšení trubky. Nože, izolepu a samozřejmě trubku. Čepele jsem přiložila na strany zahnutého konce a pořádně je obmotala izolepou. „To by mohla držet." S výsledkem jsem byla nad míru spokojená. Pravda, že to vydrží maximálně dva údery, ale co zásah to smrt. Příští dva nakažený, co potkáme, těšte se. Trubku jsem opětovně přichytila k batohu a vrátila se k Dině, čekající u jedněch ze tří východů co zde byl. Tenhle měl jako jediné zavřené dveře. Snad to bude něco znamenat. Východ nebo, alespoň cesta k východu. Já vím, že obojí je v podstatě jedno a to samé, ale já už mám těch, smradlavých a spor plných, stok, po krk. K naší smůle byly dveře zablokované z druhé strany. Nezbývá nic jiného než je vyrazit. My se tam dostaneme. Společně jsme se o ně opřely a naráz do nich vrazily. Nic. Znovu. Nic. Znovu. Namísto zvuku otevírání dveří se ozval zvuk docela jiný. Cvakání a skřeky nakažených. „A sakra!" Ze zbylých dvou východů z místnosti se vyřítily celkem tři runneři a dva clickeři. Dina, vytáhla svůj revolver a začala se starat o levou stranu. Na mě tak zůstal jeden clicker a dva nakažení. Vytasila jsem pistoli, zamířila na runnera. Prásk. Vedle. Kurva. Runner vyrazil proti mně. Výstřel. Zásah. To běžícího runnera pouze zpomalilo. Další výstřel a další zásah. Kdysi lidská bytost, se skácela s cákotem do vody. Času a prostoru mezi druhým runnerem a mnou bylo stále míň. Výstřel a po něm ihned další. Oba našly cíl. Stejně jako runner před chvílí i on padl mrtvý k zemi. Clicker už zbystřil a svým znetvořeným během se vydal směrem ke mně. Zamířit a prásk! Zásah. Clicker na své zranění nikterak nedbal a blížil se. Znovu jsem vystřelila. Vedle. Při dalším pokusu vystřelit nastal menší problém. Zásobník byl prádzný. Co nejrychleji jsem se pokusila nahmatat další. Clicker byl už pouhé dva metry ode mne. Koutkem oka jsem postřehla, Diny revolver a následný záblesk doprovázený pekelnou ránou kousek od mého levého ucha. Ucukla jsem a levačku si přiložila k uchu, v kterém mi okamžitě začalo pískat. Zaťala jsem zuby a pokoušela se nepříjemný zvuk přemoci. Když jsem se částečně vzpamatovala z oslepení od výstřelu, clicker byl mrtev. Dina mě starostlivě hladila po zádech a mluvila na mě. Přes masku a mé dočasné ohluchnutí na levé ucho jsem jí neslyšela. „Jsi v pohodě?" rozpoznala jsem po chvilce. „Promiň, že jsem vystřelila tak blízko tebe, ale nebyl čas." – „Jo v pohodě. Spíš jsem se lekla." Zahýbala jsem z čelistí, abych se pískání nadobro zbavila. „Sráčové. Kde se jich tady tolik vzalo." – „Takový místa jsou pro ně jako stvořený nejspíš už i víme, co se stalo s lidmi, co tu žili." Rozhlédla jsem se po opuštěné kolonii. „Jo to máš asi pravdu. Nu nevím jak ty, ale já už odtud chci vypadnout. Opři se do toho." Společnými silami jsme odsunuly překážku, která blokovala dveře a ta s rachotem dopadla na zem. My tak mohly vejít dovnitř. Než se tak stalo, ozvala se, z ložnice i obou chodeb, naše lehkomyslnost. „Další! A těch bude zatraceně víc." – „Utíkej!" zakřičela jsem. Z chodeb se začaly valit další clickeři, runneři a stalkeři. Neměly jsme čas dveře znovu zabarikádovat a tak jsme utíkaly, co nám nohy stačily. Po chvilce se před námi zjevil splav. Most, který přes něj kdysi vedl, se nyní válel tři metry pod námi. „Musíme dolů!" zavelela jsem a my společně seskočily do splavu. Asi padesát metrů od nás bylo světlo. To musí být východ. Vyběhly jsme. Za námi se stále ozývaly skřeky nakažených, co se nebezpečně rychle blížili. Voda tekoucí splavem nám taky moc nepřidala. Doběhly jsme ke zdroji světla. V cestě nám, ale stály mříže. A při pohlédnutí dolů taky třiceti metrový sráz. Jediným štěstím bylo, že proud vody vytékající z kanálu, končil v řece, kterou jsme překročily v Pierru. Zatlačily jsme na mříž. Ta se trochu nadzvedla. „Zaber!" Vydala jsem ze sebe maximum. Mříž se začala pomaloučku zvedat „Pozor!" zakřičela Dina. Ohlédla jsem se, abych spatřila clickera běžícího k nám. Vytáhla jsem pistoli. A téměř bez míření vypálila salvu tří kulek v řadě. Clicker se skácel k zemi. Mříž znovu poklesla. „Pospěš!" zaznělo od mé přítelkyně podpírající mříž. Zandala jsem pistoli za opasek a pomohla jí. Zvuky nakažených, se blížily. U splavu se začaly objevovat další postavy. Nám se konečně podařilo mříž nadzvednout. „Naráz! Tři. Dva. Jedna!" Odraz. Skok. Mříž se s třísknutím zavřela. Několik sekund ve vzduchu a pak dopad. Tvrdý dopad. Zajela jsem několik metrů pod hladinu. Rychle jsem se vzpamatovala a plavala nahoru. Po pár tempech jsem byla na hladině. Vyhlížela jsem Dinu. Ale ona nikde. „Dino?!" Musela jsem zakřičet, jinak by mě přes dopadající vodu z kanálů neslyšela. Nikdo se však neozýval. „Dino?!" Nic. Začala jsem panikařit. Pak mě něco chytilo za nohu. Než jsem stihla zareagovat, byla jsem znovu pod hladinou. Snažila jsem se ze sevření vyprostit. Začalo se to sápat po mé noze a pokračovalo to výš. Oči jsem sice měla otevřené, ale v té špinavé vodě a rychlosti jsem nedokázala rozpoznat, co to je. To něco mě chytilo za tvář, já sebou přestala škubat, a vyplavalo se mnou na hladinu. Ihned po vynoření z vody jsem mohla slyšet smích. Celou dobu to byla Dina. Zamrkala jsem, abych dostala vodu z očí a zpražila jí přísným pohledem. „Měla ses vidět!" bylo slyšet mezi jejím smíchem. Já ji stále s přísným pohledem sledovala. Ten zcela ignorovala a dál se smála. Když její záchvat skončil a ona na mne pohlédla, zarazila se. „Ehh, hádám, že tobě to asi nepřišlo tak vtipný jako mě, ale..." – „Jaký, ale! Víš, jak jsem se bála, že se ti něco stalo!" Ani nevím proč, ale musela jsem křičet. Ublíženě, ale zároveň omluvně na mne pohlédla. „Já vím. A omlouvám se. Už to nikdá neudělám." – „To doufám." Nechtěla jsem na ni být zlá a už vůbec na ní křičet, ale tohle mě prostě naštvalo. „Radši bychom měly vylézt z té vody a rozdělat tábor dokud je světlo." Jen jsem přikývla a pak jsme obě vyrazily ke břehu řeky.

O několik hodin později jsme seděly u plápolajícího ohně a pěkně zabalené do dek. Oblečení se nám sušilo na věšáku, který jsme v jednom z opuštěných domů našly. My jsme se schovaly do podpalubí jedné, na břehu vyplavené, lodi. Bylo zde poměrně sucho a hlavně by nikdo neměl spatřit světlo ohně. Pokud lovce nenapadne nás hledat, tak se dnes i trochu vyspíme. Po dnešku si to zasloužíme. Pokud bychom měly dnešní den shrnout: Přišly jsme o koně, většina naší munice je v tahu stejně jako jakékoli jiné suroviny vhodné na výrobu. Oblečení a batoh jsou promočené skrz na skrz a my samotné jsme otlučené, unavené a hladové. Poslední věc už se řeší. Nad ohněm se nám ohřívá hovězí konzerva. Taky se nám podařilo najít, kupodivu příliš nenavlhlé, krekry. Ale abych se vrátila. Právě ležíme opřené o trup lodi, zachumlané v dekách a přitulené k sobě. Sice je stále léto, ale podzim se pomalu blíží a navíc v noci, u vody a navíc za úplňku je poměrně slušná kosa. „Dneska sis vedla dobře." – „Děkuju. Ty si to taky nijak zvlášť nekazila." Za tuto kousavou poznámku jsem schytala ránu do ramene. „Jenom je mi líto, Raven." – „Jo mě taky. Byla to krásná klisna. Navíc se nám tím cesta trochu prodlouží." Pronesla jsem sklesle. „Jo, to nejspíš jo. Ale co už. Jednou jsme se na tuhle pouť vydaly, tak to dokončíme." – „Moje slova." Odvětila jsem rozhodně.

Večeře byla hotová. Každá jsme snědla svou porci a ještě vylízala zbytky. Po celodenní jízdě, honičce a finální přestřelce zakončené skokem do řeky z třiceti metrové výšky, jsme měly vážně hlad. S nádobím byla řada na mě. Posbírala jsem vše, co bylo potřeba umýt a vylezla před loď, na pláž. V řece jsem vše patřičně umyla, pak se na chvilku posadila na vyplavený kmen a zamyslela se. Joel už by touhle dobou měl být na cestě zpátky. Pořád nevím, zda bylo správné takhle odejít. Jednu cestu skrze státy jsem s Joelem už dříve zažila a hodně nás to oba poznamenalo. Bylo to před více jak pěti lety a i tak mi to připadá jako před pěti dny. Vlastně jsem nikdy nijak zvlášť nepřemýšlela nad tím, co mi Joel řekl. Raději jsem to všechno hodila za hlavu a řekla si, že když to tak je, tak to tak i má být. Při těch myšlenkách jsem si prsty přejížděla po mém kousanci, důmyslně zakrytý tetováním s motivem světlušky. Konec přemýšlející chvilky. Zvedla jsem se z kmene a zamířila zpět do lodi.

Dina, se mezitím přemístila z naší postele do jednoho ze dvou skládacích křesel, co jsme zde našly. Zabalená v dece s nohama nahoře. „Co pak? Snad ti není zimynka?" – „Sklapni." Vyštěkla a otřásla se. „A fakt, že jo. Já jdu ven jenom v tílku a v pohodě. A ta co je zabalená v dece a ohně se tu klepe jak osika." Sežehla mě vražedným pohledem, ale dál už se k tomu nevyjadřovala. Posadila jsem se na židli vedle a se zadržovaným smíchem na ní pohlédla. „Co je?" zeptala se. „Jen pořád nemůžu pochopit, že ti je taková zima." Řekla jsem s potlačovaným smíchem. Protočila oči a odvrátila ode mne zrak. Taková drzost. „Co to jako mělo být? Vážně si protočila očima?" Ona však mlčela. „Dino?" Stále bez odpovědi. No jak chceš, holčičko. V mžiku jsem byla na nohou a nabrala jí, spolu s dekou, do náruče. „Héj! Co jako myslíš, že děláš? Okamžitě mě dej dolů." Její žádost jsem zcela ignorovala a vyšla s ní na pláž. „Ellie!" zněla už dost naštvaně, ale to mě nezastavilo. Začala se vzpouzet. Zbytečně. „Ne! Na to ani nemysli!" zaječela, když jí došlo, co mám v plánu. Když už jsem stála po kolena ve studené vodě, zastavila jsem. „Přesvědč mě." Byla má slova. Zatvářila se mírně zmateně, ale raději zapojila svůj mozek, aby vymyslel něco kloudného. Naše obličeje od sebe byly sotva pár centimetrů. Takže jí napadlo to, na co jsem už chvilku pomýšlela i já. Jakmile přiložila své rty na ty mé, jakoby se zastavil čas. Vlnky rozbíjející se o břeh, šum větru, tlukot mého srdce, to vše zaniklo a já vnímala pouze a jen její rty. Sladké, jemné rty zapadající do těch mých jako dva kousky skládanky. Rty, které jsem chtěla cítit po celém těle. Byl to polibek plný lásky, která se měnila v chtíč. Poodtáhla jsem se. Naše pohledy se střetly a bylo jasné, že obě myslíme na to samé. Váhala jsem, zda mám něco říct, ale než jsem se rozhodla, obnovila spojení našich rtů a naznačila mi, ať jí odnesu dovnitř. Líbala mě tak něžně a zároveň vášnivě. To už jsem však stála u naší postele a položila jí na zem. Poodtáhla se, aby nabrala kyslík a pak se opětovně navrátila k mým rtům. Přesunula jsem se k jejímu krku. Zlíbala jsem jí jej snad celičký, než jsem se opětovně přesunula k jejím rtům. A zase. Ten nádherný pocit štěstí, lásky a bezpečí. Pocit, který jsem za svůj život měla pouze párkrát, ale nejvíc za poslední měsíc. Poodtáhla jsem se a znovu jí zahleděla do očí. Váhavě jsem na ní pohlédla. Pochopila, o co mi jde a mírně přikývla. Usmála jsem se a ona mi úsměv oplatila. Pak jsem obnovila spojení našich rtů, které přetrvalo až dlouho do noci. Miluju jí. Její oči, vůni, teplo, úsměv. Zkrátka ji. Ona je mým světlem v temnotě. Mou nadějí.

KOREKCEPROVEDENA 8.11 2019