The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Poslední výstřel

Jakmile jsme se patřičně vybavili a převlékli do černé, vyrazili jsme k místu, kde jalový žlab ústí do říčky. Po chvilce chůze podél vymletého břehu, jsme stáli přímo naproti němu. „K vzduchové šachtě je to něco přes třicet metrů. Takže si raději nasaďte masky." Poznamenal voják, který nás doprovázel. „Tak můžeme?" přikývla jsem a spolu s Dinou, seskočila do proudu řeky. Ten naneštěstí nebyl příliš silný a tak jsme se zanedlouho a bez větších obtíží dostali k potrubí. Stejně tak učinila, Anna s Joelem. „Až po tobě." Pokynula jsem, Anně a ta se s maskou na obličeji ponořila pod vodu a vplula do kanálu. To samé udělala Dina, Joel a jako poslední já. Natáhla jsem si přes hlavu svou masku, zkontrolovala, zda je filtr dostatečně utažený a ponořila se pod hladinu. Abych nabrala rychlost, přitáhla jsem se za vylomenou mříž a vplula do kanálu. Abych něco viděla, rozsvítila jsem si baterku. Potrubí bylo slušně opotřebováno a to se podepsalo na špinavé vodě, která se zde, na rozdíl od čisté vody v říčce, nacházela. Joel, náhle zastavil. Pohlédla jsem mu přes rameno a přes špinavou vodu, spatřila, Annu, jak se vytahuje po žebříku, vzhůru. Po několika přítazích jsem se i já dostala nad hladinu vody. Vystoupala jsem několik dalších příček a vylezla z šachty. Pohotově jsem si stáhla masku a připravila si svou kuši. Nacházeli jsme se za velkým dieselovým generátorem, který zjevně sloužil jako záložní zdor energie. Anna s Joelem, za námi zadělali otevřené víko šachty a následně se k nám připojili. „Tak kudy teď?" - „Vylezeme támhle." Při těch slovech ukázala na ochoz, který se táhnul kolem dokola místnosti. „Následně přes chodbu do kanclů, kde splašíme klíče od řídící věže a pak oknem ven." Řekla, zatímco si ždímala svůj vodou nasáklý cop. „Ellie, zkontroluj situaci." Pokynul, Joel. Vykoukla jsem s poza generátoru a spatřila u protější stěny stojící hlídku s cigaretou v ruce. „Támhle je jeden. Vteřinku." Nabila jsem svou kuši, opětovně vykoukla a poslala mu jednu přímo mezi oči. Jeho bezvládně tělo se po stěně sesunulo k zemi. Naše skupina se dala do pohybu. Podél stěny jsme se dostali až ke schodišti, ke kterému se však blížila další hlídka. Ujala se ho, Anna. Jakmile se dostal do těsné blízkosti kompresoru, za kterým jsme se krčili, nožem mu přeřízla hrdlo a jeho mrtvolu schovala do tmy. My se po schodech nahoru dostali až ke dveřím. Po ochozu se blížil další voják a tak jsme na nic nečekali a zapadli dovnitř. Na chodbě naštěstí nikdo nebyl. Hluk, který vycházel z jedné z místností, nám taktéž dovolil se postavit. Pak jsme se potichu vydali směrem ke kanceláři ředitele. Už nám chybělo jen několik kroků, když tu se z dveří za námi vynořil muž v šedé mikině. „Hej!" okřikl nás. „Co tu děláte?" jakmile mu však došlo, že nepatříme k jeho bandě. Rozeběhl se pryč. Dina, se bleskově otočila a ze své MK18tky, mu poslala olověný pozdrav. Výstřel s plynové zbraně zanikl v hluku bavících se strážných. My tělo uklidili do úklidové místnosti a pak konečně vstoupili dovnitř kanceláře. Ta byla skromně vybavená a tak jediná věc, která upoutala mou pozornost, byl věšák, kde vysel náš klíč. Anna, po chvilce našla ten správný a my se přesunuli k pootevřenému oknu. „Na dvoře jich asi bude o trochu víc, tak se držte při zemi." Poznamenala má matka. „Jsme hned za tebou." Dodala jsem. Joel, mezitím otevřel okno a vylezl na stříšku pergoly pod námi. Ihned za ním lezla Dina, pak, Anna a naposled já. S lehkostí jsem dopadla na udusanou zem a přikrčila se za barely od nafty, které se tu povalovaly. Na, světlometem osvíceném, place se poflakovala skupinka strážných. Naštěstí byli zabráni do horlivé debaty a tak se nevěnovali svým povinnostem. My toho využili a po obvodu dvora, přikrčeni ve stínech a schováni za barely, pneumatikami a betonovými bariérami, se proplížili až těsně před vchod do věže. O zeď se tam opíral osamocený hlídač. Dina, mi pokynula a já i natáhla kuši. Vykoukla jsem s pneumatik a elegantním způsobem ho složila. Jakmile bylo tělo ukryto v křoví opodál, Anna, odemkla dveře a my po železném schodišti stoupali vzhůru. Na židli pochrupoval operátor. Joel mu, ránou do hlavy, spánek ještě prohloubil. Anna, po chvilce zkoumání ovládacího panelu, který se táhnul podél zdi, řekla: „Máme problém." – „Co se děje?" podívala jsem se jí přes rameno na panel. „Ovládání vrat je mimo provoz." Sjela jsem pohledem ke zhasnuté kontrolce, která slova mé matky, potvrdila. „Budeme ji muset otevřít ručně." Navrhla po chvilce, Anna. „My půjdeme." Nabídla jsem za sebe a Dinu." Oba sice chtěli něco namítnout, ale přerušil budík na Joelových hodinkách. „Je čas." Hlesl. „Kde je ta brána." – „Držte se podél jižní stěny a za chvilku k ní dojdete." – „Dobrá. Dejte nám pět minut, pak to rozjeďte."