The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Nekonečné hledání

!!! DŮLEŽITÉ !!!

Jako první vám chci moc poděkovat, za 250+ přečtení a všechny votes, které jste této fanfikci udělili. Za druhé vám chci oznámit, že toto je poslední kapitola roku 2018. Původně to měla být ta, co by vyšla až příští týden, ale mám teď nějaké problémy s PC a proto se ke psaní dostanu jen málokdy. Na klasický týdenní cycklus navážeme 6.1 2019. No a za třetí vám chci popřát šťastné a veselé Vánoce, pěkné svátky a vše nejlepší do nového roku.

- Váš, Corwi Rave -

Pohled Ellie

Auto jsme schovali v garáži na okraji Metra Detroit. Poté jsme pěšky pokračovali ke středisku Světové zdravotnické organizace, které stojí na břehu Jezera Saint Clair. Přesněji mezi bývalým centrem a parkem nesoucím název, Grosse Pointe. Dostat se skrze Detroit nám zabere nejméně další dva dny. Odhadem je to něco přes padesát kilometrů. I kdybychom po cestě nenarazili na žádné problémy, jako jsou lovci či nakažení, město samo nám bude klást překážky. Zborcené mosty, zavalené průchody či neprostupné ulice. Což je jen další z mnoha úkazů, že příroda se na nic a nikoho neptá.

Při průchodu příměstskými oblastmi mi nepřetržitě běhal mráz po zádech. Většina domů nebylo víc než ohořelé zbytky zdí a popel. A neustálý pocit, toho že nás někdo nebo něco sleduje, mi drnkal na nervy, jako vrah s nožem stojící pouhé dva kroky za mými zády. Temnota, jenž se vznášela nad troskami, dříve životem pulzujícího města, nyní vysávala energii ze všeho. Zasněžené cesty byly lemovány pahýly, které kdysi představovaly stromy. Na zatažené obloze se neproháněl ani jeden pták. A lidé se této pustině vyhýbali obloukem. Každý by řekl, že toto město umírá. Ale kdeže. To zemřelo už před mnoha lety.

Ke konci prvního dne jsme se dostali na konec příměstských oblastí. Metro Detroit jsme nechali za zády a pomalu postupovali k srdci města. Dřevěné domky nahradila betonová stavení, většinou obytného typu. Tu a tam se objevila i fabrika nebo bývalé skladiště. Detroit totiž bývalo lůnem průmyslu a vývoje. Stavěly se zde továrny a město prosperovalo. Nebo, alespoň tak nám to řekl, Bill. Nevím, jak to všechno může vědět, ale každá zajímavost, kterou vybalil, alespoň částečně zlepšovala jinak ponurou atmosféru, vznášející se nad městem. I přes depresivní okolí, mrtvého města, jsme oplývali pozitivní náladou. Během cesty jsme si vyprávěli vtipné příhody ze života, smáli se a užívali se každé chvilky. Vzdálenost nám díky humoru připadala kratší a kilometry ubíhaly o něco rychleji. Dokonce i, Bill, se rozmluvil. Zrovna u něj bych to nečekala, ale museli jsme si udržovat dobrou morálku, jinak by nás tohle místo sežralo zaživa. A kupodivu jsme na žádné komplikace nenarazili. Nebudeme-li počítat proplétání se troskami města, tak na nic.

O dva dny později

„To je ono?" optala se dívka ve žluté bundě. Bill, přikývl. Před námi se rozprostřel zasněžený a rozlehlý areál Světové zdravotnické organizace. Hlavní budova se tyčila, jako démant, na konci celé oblasti. Jednalo se moderní, z velké části prosklenou, stavbu o několika patrech. Pozemek byl obehnán zrezivělým ostnatým drátem, ještě s dob vypuknutí mozkové infekce houbou cordyceps (CBI). Za ním se nacházela plocha poseta stany a lodními kontejnery. Ty nejspíš sloužily pro jako přístřešek pro raněné, nemocné nebo infikované. Nedokážu si představit, jaké to při propuknutí CBI muselo být. Přestřihli jsme drát a prolezli dovnitř. Opatrným krokem jsme se vydali směrem k hlavní budově. Koutkem oka se daly postřehnout rozložená těla uvnitř některých stanů. Žaludek jsme měla v jednom ohni, to vám řeknu. Všechna ta smrt kolem, nás obklopila jako neprostupná mlha. A to ticho. To bylo ze všeho nejhorší. Naše pozitivní nálada se vytratila ve zlomku vteřiny a ani jeden z nás neměl, co by řekl. Ne nadarmo se Detroitu přezdívá Město Duchů. Chytila jsem, Dinu, za ruku a pevně stiskla. Obě jsme měly nervy v kýblu a tohle alespoň trochu pomáhalo. Doploužili jsme se až na prostranství před hlavní budovou. Uprostřed byl na několika podstavcích obrovský globus s jehlou, kolem které byl obtočený had, zabodnutou skrz. „Tudy se dovnitř nedostaneme. Musíme najít jinou cestu." Poznamenal, Bill, a ukázal na zabarikádovaný vchod. Rozhlédla jsem se, hledajíce nějakou schůdnou cestu. Mou pozornost upoutal náklaďák z části nabouraný v budově. A roztříštěná okna nad ním. Pokud najdeme něco, po čem se dostaneme na přívěs, možnost by to byla. „Lidi, co támhle?" vykročila jsem směrem k náklaďáku a mí kolegové mě následovali. „To by mohlo jít, ale chce to nějakej žebřík." Odvětila, Dina. Pustili jsme se do hledání žebříku nebo nějakých beden. Bill, jako první zaznamenal úspěch a přistavil hliníkový žebřík k přívěsu. Ladně jsem vylezla nahoru. „Bille, vysaď mě. Je to dost vysoko." Přikývl a postavil se ke zdi. Pravou nohu jsme položila do jeho rukou a on mě vší silou vymrštil vzhůru. Při tomto manévru se ozvaly má zranění, ale nic co by se nedalo vydržet. To samé provedl s, Dinou a pak jsme společnými silami vytáhly, Billa. S 1911kou v rukou jsem se vydala dál. Něco tu nehrálo. Až podezřelý klid a nikde ani živáčka. To není dobrý. Jak jsme postupovali nemocnicí, mé podezření stoupalo. Kanceláře, laboratoře a operační sály. Nikde nikdo. Roztahané zdravotnické vybavení značilo, že zde někdo někdy byl. Pokud to byla má matka se svými kumpány, pak už je to minimálně rok, co odešly. Vystoupaly jsme až do nejvyššího patra budovy a dlouhou chodbou zamířili do levého, západního, křídla. Po stranách chodby se nacházely jakési zasklené komory, většinou plné spor. Stále však bez známky živých nakažených, proto jsme to nijak zvlášť neřešili. Na zdech vysely všelijaké listy a rentgeny nákazy. Zde nejspíš probíhal hlavní výzkum protilátky pro Spojené státy. Bezúspěšně. Světová zdravotnická organizace se zhroutila jen několik měsíců po vypuknutí globální pandemie. Těžko říct, zda by se jim někdy podařilo protilátku vyvinout. Ostatně Světlonošům se to nepodařilo, takže nejspíš ani jim. Z myšlenek mě vytrhl, Bill. „Pomozte mi s tím." Společně jsme se opřeli o dvojité dveře vedoucí neznámo kam. Po několika ranách zarezlý zámek povolil a dveře se otevřely. Vešli jsme do větší místnosti kruhového tvaru, v níž stál masivní mahagonový stůl. Nejspíš kancelář ředitele. Dina s Billem, se pustily do obhlídky zbytku místnosti a já přistoupila ke stolu. Jediné, co na něm leželo, byla zapečetěná obálka, pokrytá vrstvou prachu. Se zaujetím jsem si ji několik vteřin prohlížela, než jsem ji zvedla a otevřela. Uvnitř byl dopis.

Drahá, Ellie,

čteš-li tyto řádky, znamená to jediné. Někdo z mých poslů tě našel a předal ti mou zprávu. Ale musím tě zklamat. Přesunuli jsme se. Tohle město, je jako zaseknuté v čase. Mí muži z toho začali šílet. Některé jsme dokonce museli uzavřít do těch komor a nechat je tam, jinak by mohli ohrozit ostatní. Pokud se stále chceš dozvědět pravdu, nalezneš mne ve městě Seattle, Washington. S největší pravděpodobností pak ve Washingtonské univerzitě. Budu na tebe čekat. A slibuji, že tvá snaha nebude zbytečná.

S láskou, tvá matka, Anna.

Dočetla jsem poslední řádek a byla v šoku. Upustila jsem papír a ten jako kámen, klesl k zemi. Čas a prostor kolem mě se vytratily a já upadla do temnoty své vlastní hlavy. Ačkoli skutečnost, že tu má matka není, byla jasná už delší chvilku, teprve tyto řádky mou mysl doopravdy utvrdily. Sevřela jsem pěst a zhluboka dýchala. Srát na to. Popadla jsem první věc, co mi přišla pod ruku a mrskla s ní o okno za stolem. Lampa prolétla skrz a okno se vysypalo na betonový chodník, vedoucí kolem budovy. „Kurva!" zaklela jsem a tvrdě dopadla na kolena. Synchronizovaně s mým zhroucením se spustil i můj pláč. „Kurva! Do hajzlu!" křičela jsem dál. Slzy zoufalství a vzteku my nekontrolovaně stékaly po tváři a dopadaly na promrzlou zem. „Proč?" ptala jsem se sama sebe. „Proč!" Najednou jsem ucítila moc dobře mi známou vůni a něčí objetí. „Šššš. Ellie. No tak, neplač." Zabořila jsem hlavu do její bundy a plakala dál. Hladila mne po vlasech a dál konejšila. „Neboj. Jsem tu." Obmotala jsem ruce kolem ní a pevně ji sevřela. Pocit naprosté beznaděje a vzteku se díky ní snižoval, až po chvilce vymizel téměř úplně. S obličejem mokrým od slz jsem na ni pohlédla. „Co...." zavzlykala jsem. „Co budeme dělat? Má matka je v Seattlu." Dina, se zatvářila zmateně. „Co že?" Do ruky jsem jí vtisknula onen dopis. Přečetla jej a pochopila. „Pak není času nazbyt." Pronesla a začala mě zvedat. „Počkej." Stáhla jsem ji zpět. „Táhly jsme se sem tisíce kilometrů jen, abychom se dozvěděly, že musíme na druhý konec Států, vzdálený další tisíce kilometrů a ty...." – „Ellie." Přerušila mne. „Miluju tě a udělám všechno, abys byla šťastná. I kdyby to mělo znamenat, že budu muset jít na druhý konec světa. Udělám pro tebe cokoli." Obdiv, se kterým jsem jí teď sledovala, by se dal jen těžko vyjádřit slovy. Bez dalších zbytečných slov jsem spojila své rty s jejími a věnovala jí ten nejvděčnější a nejláskyplnější polibek, který jsem jí kdy mohla dát.

Naši, řekněme romantickou, chvilku však přerušil blízký zvuk řinčení kovu. Po němž následoval skřek blížících se nakažených. „Holky, musíme mazat!" Sotva to, Bill, dořekl, do místnosti vtrhli tři runneři. Jako na povel jsme vytasili zbraně a zasypali je rozžhaveným olovem. Většina střel našla cíl a dva z nich se skáceli k zemi. Třetí však vyrazil naším směrem. Dina, stihla uskočit. Já však ne. Nakažený se na mě svalil a sápal mi po obličeji. Najednou se mu do hlavy zasekla Billova mačeta. Krev mi vystříkla na tvář, ale runner byl mrtvý. „Honem. Vstávej." Bill, se ke mně napřáhl s nataženou rukou a já ji vděčně přijala. Vytáhl mě na nohy a společně jsme vyběhli z kanceláře. „Kudy?" – „Není čas, musíme k zadnímu vchodu." Zavelel, Bill. Z laboratoří kolem nás se začali valit nakažení. „Rychle!" Vzali jsme nohy na ramena a mazali k východu. Jsme na místě, ale o tři patra výš než potřebujeme. Stojíce jak pecky na balkoně jsme hledali kudy pryč. Pohlédla jsem dolů a spatřila možnou cestu. „Za mnou!" Bez dalších slov jsem přeskočila zábradlí a dopadla na vršek, metr a půl širokého sloupu, stojícího uprostřed haly. Z něj pak seskočila na druhé podlaží. Dina s Billem, mě kvapem následovali. Neztráceje drahocenný čas jsem se přemístila k levé straně haly a seskočila na strop jedné místnosti vyčnívající z linie pater. Jelikož však pro opatrnost nebyl prostor, dopadla jsem až příliš tvrdě a léta chátrající strop se pode mnou propadl. S rachotem jsem prolítla skrz a dopadnula na kancelářský stůl, který se pode mnou rozletěl jako domeček z karet. „Do prdele práce!" než jsem se posbírala ze země, mí přátelé mě dohnali. „Jsi celá?" optala se Dina a pomohla mi zvednout se. „Jo. Nikdy mi nebylo líp." Odpověděla jsem držíc se za naražené břicho. „Pohněte!" popohnal nás, Bill, a vyběhl z místnosti na balkon v prvním patře. Odtud už nebyl problém seskočit na vyskládané bedny v přízemí a následně na, dlažbou pokrytou, zem. Prosklené dveře zadního vchodu do budovy, ležely na dosah. Když jsem se však napřímila ze skrčené polohy, po seskoku, za zády se nám ozval, mě a Billovi známý zvuk. Otočili jsme se a pohlédli na jeho zdroj. „Co to je za kolos?" zeptala se zděšeně, Dina. „Blouter." Odvětila jsem.

KOREKCE PROVEDENA 9.12 2019