The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Podzim

O tři měsíce později

Slabý vítr pohupoval s listy v korunách stromů. Občas některý z nich utrhl a pomalu klesl na zem. Po zataženém nebi se prohnalo hejno havranů, doprovázené svým zlověstným krákáním. Byl to úchvatný pohled nahánějící hrůzu. Bažinatá oblast severního Wisconsinu, která byla před námi, rozhodně není boží zahradou. Zima je každým dnem blíž. Podzim utekl jako voda a teplota prudce klesla. Už teď se pohybuje jen těsně nad nulou. Z naší dlouhé cesty zbývá už jen třetina. Rozhodně se však jedná o tu nejobtížnější. Překonat tyhle bažiny, natož když téměř každý druhý den prší, nebude vůbec snadný úkol. Momentálně sedíme, opřené jedna o druhou, na Michigenské hoře a kocháme se pohledem na východ slunce a krajinu ležící před námi. Pravda, že z toho východu, přes mraky na obloze, není moc vidět, ale i tak. Vzduchem se nesla melancholická kombinace krákání havranů a tichého šumu větru.

Od přestřelky ve stokách Pierru uplynuly tři měsíce. Dlouhá doba, za kterou jsme urazily značný kus cesty. Nic, vysloveně nebezpečnějšího, se neudálo. Až na skupinky lovců, které nás přepadávaly, nakažené a jeden konvoj vojáků, se kterým jsme se naštěstí do křížku nedostaly, byla naše cesta bezpečná. To se však mělo změnit. Krajina, která před námi ležela, seč by neměla být nějak hustěji osídlená, neboť nevím, co za blázny by se v těchto končinách usadilo, bude naší noční můrou. Jeden muž z kolonie my kdysi o Wisconsinu vyprávěl. Žil zde ještě před vypuknutím nákazy a také mnoho let po ní. Většina silnic leží pod vodou a mosty jsou zřícené. Vesnice zanikly lusknutím prstu. Jakmile lidé, přestaly přírodu krotit, vzala si zpět, co ztratila. Dnes je to oblast plná, bažin, močálů a smrti. Onen muž jí pojmenoval slovy: Močály duší. Zde je vidět, že i příroda je váš nepřítel a že dokáže zabíjet stejně jako nakažení či lovci.

„Asi bychom měly pomalu vyrazit. Ať se do tmy dostaneme do té vesničky." – „Pravda." Odvětila má dívka. Zvedly jsme se z lavičky, sebraly své saky paky a po zbytkách turistické cesty se daly dolů z kopce. Nahoře se nacházelo horolezecké centrum, kde jsme našly použitelné horolezecké vybavení, které nám jistě přijde vhod. Ne ani tak na šplhání, ale spíš jako jištění kdyby jedna z nás zapadla do lepkavého bahna. Sešly jsme až na bývalé parkoviště pod horou. Pak po silnici pokračovaly dál. Podél cesty se střídaly vraky aut, spadlé stromy, hromady odpadků a dalšího harampádí, které se zde za ty roky nashromáždilo. Netrvalo dlouho a došly jsme k mostu. Což by samo o sobě nebylo nijak zvláštní ani důležité, ale onen most byl jediný, v rozsahu 150 kilometrů, po kterém se dalo přejít na druhou stranu téhle propasti táhnoucí se téměř přes celý Wisconsin. Usuzovaly jsme tak díky mapě, které jsme našly. Nějaký přeživší do ní zakreslil, které mosty jsou dnes funkční. Ukázalo se, že tato informace byla poněkud zastaralá. Přistoupily jsme k okraji a pohlédly dolů. Desítky metrů pod námi se na dně propasti se válely pilíře a betonové části mostu. „Co teď?" – „Nejspíš to budeme muset nějak obejít." Navrhla jsem. „Obejít jako vážně?" zaznělo otráveně od, Diny. „Máš snad lepší nápad?" – „Slezeme dolů." Odvětila rázně. „Za tohohle počasí slaňovat do padesáti metrové propasti a pak bez jištění lézt zpátky nahoru?" – „Jop." Nechápavě jsem zavrtěla hlavou, že to je ta největší pitomost a vytáhla z batohu mapu. Po chvilce jsem našla další bezpečný přechod. „Tak asi sto dvacet kiláků na sever by měla být přehrada. Ta nejspíš brání v tom, aby se tahle rokle zaplavila. No a vzhledem k tomu, že rokle je stále rokle a né řeka, tak nejspíš ještě stojí." Řekla jsem, hledíc do mapy. Když se mi nedostávalo odpovědi, vzhlédla jsem směrem k Dině. „Poslou.... Ehm, Dino?" rozhlédla jsem se kolem sebe, ale ona nikde. Mou pozornost upoutalo lano obmotané kolem lampy u okraje. Přistoupila jsem blíž a pohlédla dolů. Na laně se spokojeně houpal, no hádejte kdo. „Co tam krucinál děláš?" Okřikla jsem ji. „No co asi. Nemel a polez." Nemělo cenu se s ní hádat. Připnula jsem se karabinou k lanu, přehoupla se přes okraj a pomalu se spouštěla dolů. Dina už stála nohama na zemi a já se k ní za okamžik připojila. „Super, ale tím jsme přišly o jedno lano." – „Ještě máme druhé." Přikývla jsem. Chytila jsem svou partnerku za ruku a spolu jsme pokračovaly dále roklí. Dále myšleno jako směrem na jih. I přes rukavice, které jsme obě měly, nám byla zima. Ona byla i přes teplejší oblečení, které jsme našly. Já osobně jsem přidala černou koženou bundu. Košili, kterou jsem pochopitelně schovala do batohu, jsem zaměnila za šedou mikinu. Dina, svou letní džínovou bundu vyměnila za šusťákovou bundu tmavě modré barvy. Její hlavu přikryla beanie čapka s nápisem Paramore. Pravděpodobně nějaká firma či co. Po čtvrt hodince jsme došly k převrácenému vojenskému náklaďáku, kterým nám zahradil cestu. Podél rokliny nejspíš vede silnice, jinak nechápu, jak by se ten náklaďák dostal tak daleko od mostu. Předek byl na kompletně sračku. Ale vzadu to bylo zajímavější. Dveře od přívěsu byly sice zamčené, ale to by neměl být problém. Jelikož jsem ve vyháčkovávání zámků měla větší zkušenosti já, připadla mi role, dveře odemknout. Cvak. Stavítka nadskočila a zámek byl na druhý pokus odemčen. Železná vrata se s vrzáním otevřela. Zapnuly jsme svítilny a vstoupily dovnitř. Všudypřítomná vrstva prachu byla důkazem, že zde léta nikdo nebyl. Vzhledem k převrácené poloze náklaďáku, byla radost proplétat se mezi popadanými krabicemi dalším harampádím. V těch několika bednách, do kterých jsem nahlédla, nebylo nic víc než jen nějaké spisy či součástky. Zatímco se, Dina věnovala dalším boxům, já došla až na konec přívěsu. Tam ležela o stěnu opřená opakovací lovecká puška. Oprášila jsem jí a pak si jí z blízka prohlédla. Byl to stejný typ, který jsem měla před několika měsíci na poslední akci, co jsme v kolonii dělaly. Optika byla odklápěcí a hlaveň vrtaná. Byla ve velice dobrém stavu a navíc se na zemi válely dvě krabičky s náboji. Po rychlém přepočtu mi vyšlo patnáct střel plus tři již v zásobníku. Celkem tedy osmnáct. To je solidní počet, se kterým bych si měla na chvilku vystačit. Náboje jsem uklidila do batohu a pušku hodila přes rameno. „Pěkná flinta." Pochválila mi nález. „Bude se hodit." V přívěsu už nic zajímavého nebylo a tak jsme se vrátily ven. Dině se ještě podařilo nalézt hrst nábojů, které by měly pasovat do jejího revolveru. Přes mraky se těžce určoval čas, ale mohlo být něco k poledni. Čas na jídlo. „Já to připravím. Najdi nějaký suchý dříví." Prohodila dívka v modré bundě. „Jasná věc, šéfko." Pustila jsem se do plnění svého úkolu. Po dvaceti minutách sbírání jsem měla slušnou hromádku dřeva. Nebylo nejsušší, ale hořet by mělo. Dina, mezitím připravila jídlo a následně i ohniště. Já dostala nápad. Vrátila jsem se k náklaďáku, vylezla na něj a přesunula se k nádrži. Odšroubovala, spíš urazila, zarezlé víčko nádrže, strčila dovnitř hadičku a nasála vzduch. Benzín začal z hadičky vytékat přímo do plastové misky, co jsem sebrala v přívěsu. Poté jsem se vrátila zpět, kde se Dina pokoušela rozdělat potřebný oheň. „Co to máš?" zeptala se. „Trochu benzínu." – „Dobrý nápad. Bych do tebe neřekla." Vyplázla na mě jazyk a uhnula s křesadlem, abych mohla mokré dřevo polít. Po dalších dvou pokusech hromádka vzplála. Nechaly jsme benzín vyhořet a pak si daly ohřát masovou konzervu. Po vydatném obědě a krátké pauze, během které jsem si pušku pořádně vyčistila, aby nezahýbala, byl čas pokračovat dál. Uhasily jsme oheň a daly se dál po proudu potoka.

O několik hodin později jsme došli k místu, kde se onen potok vléval do další, větší říčky. Ačkoli nebyla příliš široká, představa brodění se tou studenou vodou nás nikterak netěšila. Ale my neměly na výběr. Abychom mohly pokračovat naším směrem, musíme se přes ni nějak dostat. „Nejspíš bude lepší svlíknout si oblečení, ať potom nejdeme v mokrém." Dina, jen otráveně zamručela, ale poslechla mne. Oblečení bylo bezpečně v batozích a my se jen ve spodním prádle vydaly přes řeku. Pekelně studená, voda nám sahala až k spodním žebrům. Ještě, že jsme si to oblečení sundaly. S každým dalším krokem se mi šlo obtížněji. Bahno společně s řasami na dně řeky, my doslova obalily nohy. Nechutný pocit. Jakmile jsme vylezly na druhém břehu, okamžitě jsme rozdělaly oheň, abychom se zahřály. Zabalené v ručnících jsme tam několik desítek minut seděly. Pohled na nás musel být vážně k popukání. Na válení však nebyl čas. Proto jsme se oblékly a pak pokračovaly v cestě. „První z mnoha řek, co ještě budeme muset překonat." Poznamenala má dívka. „Jop. To bude sranda." Odvětila jsem.

Kilometry se vlekly a terén se zhoršoval. Na cestu, či známku civilizace jsme nenarazily už dobrých několik hodin. Za nedlouho bude tma a my nemáme sebemenší představu, kde jsme. Víme jen, že musíme jít na severovýchod. Přespat pod širým nebem by se sice dalo, ale vzhledem k zatažené obloze a velké šanci na déšť, se musíme dostat do té vesničky, kde se schováme. Netrvalo dlouho a déšť se skutečně spustil. Liják to nebyl, ale i přesto jsme po chvilce, byly skrz na skrz prochcané. Naše bundy chvilku odolávaly, ale zub času si vybral svou daň. Vodou nasáklá půda se měnila v bahno a každý krok byl obtížnější a obtížnější. Takhle jsme pokračovaly dobrou hodinu. Pak přišlo nevyhnutelné. Tma. Slunce, které doposud, sec schované za mraky, vrhalo životu důležité světlo a i nějako to teplo. Teď se však překlopilo za horizont hor, co jsme nechaly před mnoha dny za sebou, a svět pohltila temnota. Absolutní tma, nastala během několika málo minut. Rozsvítily jsme své baterky a brodily se, deštěm, který zatím značně zesílil, a bahnem dál. „Ellie! Já už nemůžu. Musíme si na chvíli odpočinout." – „Ne pokračujeme dál. Jakmile se ochladí, tak bude po nás. Máme tak půl hodiny." Zakřičela jsem na ní skrze hluk od dopadajících kapek. Rozhlížela jsem se, snažíc se v té husté tmě najít náznak nějakého obydlí nebo, alespoň vraku auta. Nic. Všude jen mokřady, křoviska a stromy. Teplota začala klesat. Znatelně. Vodou nasáklé oblečení prochladlo a spolu se svou váhou mě ubíjelo každým dalším krokem. Dina, na tom byla stejně. Déšť znovu zesílil. Tohle nemůžeme zvládnout. Honilo se mi hlavou pořád dokola. Nejspíš jsem přivolala, to co se mělo stát. „Ellie...!" ozvalo se s poza mě. Ohlédla jsem se zpět a Dina nikde. Otočila jsem se a začala panikařit. „Dino! Dino!" odpovědi se mi však nedostalo. Vyrazila jsem až příliš rychle. Upadla jsem a skončila v bahně. „Dino!" Nic. Drala jsem se blátem dál. Konečně. Bezvládně tam ležela z části pohřbená v té vodnaté břečce. Zatřásla jsem s ní. Nereagovala. „Dino! Do hajzlu." Přiložila jsem hlavu k jejímu hrudníku. Srdce jí tlouklo, takže jenom omdlela. Přestože se mi nesmírně ulevilo a já mohla opět klidně myslet, situace nebyla vůbec dobrá. Nabrala jsem jí do náruče, pokusila se zvednout, což se mi na třetí pokus povedlo a pak pokračovala dál. Po chvilce neskutečně dřiny, jsem stanula na něčem podezřele pevném. Shlédla jsem ke svým špinavým botám. Asfalt. Silnice. Rozhlédla jsem se kolem. Stála jsem uprostřed vísky. Co nejrychleji jsem se zorientovala a následně zamířila do nejbližší budovy. Bylo to staré kino. Rozrazila jsem dveře a ihned je zavřela. Teplota zde byla mnohem příjemnější. Seběhla jsem schody a položila Dinu pod roztrhané plátno. Servala z ní oblečení a zabalila jí do všeho suchého, co jsem našla. Stejně tak jsem učinila i se sebou. Teď jen rozdělat oheň. Hledat venku suché dřevo byl nesmysl, musela jsem si nějak poradit zde. Přistoupila jsem ke zdi a chytila trubku, která podél ní vedla. Na páté škubnutí se trubka ze zdi vyrvala, já se otočkou přesunula k nejbližší židli, a co nejsilněji do ní udeřila. Ta se rozletěla jako domeček z karet. Další. A ihned třetí. Dřevo jsem nanosila k Dině, použila látku z plátna na podpal a konečně rozdělala oheň. Sláva. Teplo. Lehla jsem si za Dinu, přikryla se dekou, zkontrolovala jí puls, v pohodě. Přitulila jsem se co nejblíže k ní. Netrvalo dlouho a mé oči se začaly klížit ke spánku.

  KOREKCE PROVEDENA 11.11 2019