The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Hranice

Probudilo mne zaržání, Raven. Pomalu jsem pootevřela oči, aby si navykly na světlo. Hnědá klisna si zrovna utrhla listy z keře nedaleko od našeho lůžka a spokojeně přežvykovala. Po chvilce kochání její roztomilosti jsem se pokusila zvednout, ale něčí ruka, položená kolem mého boku, mi v tom zabránila. „Zůstaň. Příjemně hřeješ." Zaznělo od mé, napolo probuzené dívky. Překulila jsem se obličejem k ní. Naše tváře od sebe byly vzdálené sotva pár centimetrů. „Brý ráno, krásko." Přitiskla jsem své rty na ty její a ona chtě nechtě musela spolupracovat. Takový krásný pocit štěstí a zamilování jsem v životě necítila. Kéž by tahle chvilka trvala věčně, bylo mým jediným přáním. Nebyl však nikdo kdo by jej vyslyšel a tak jsme se od sebe musely po chvilce odtáhnout. „Dobrý." Bylo jediné, co Dina strojově odvětila. Zaraženě jsem se na ní podívala. „Ehm, co je?" Optala se zmateně. „Jako to má být všechno?" – „Jop." Cvrnkla mi do nosu a následně se zvedla do sedu. Nad její drzostí jsem jen protočila oči a zvedla se také. Podle slunce mohlo být něco po deváté ráno. „Co k snídani?" Zaznělo od, Diny prohrabující svůj batoh. „Jen něco malého." Než jsem to stihla doříct, do hlavy mě zasáhl nějaký předmět. „Auu." Sehnula jsem se a sebrala onu věc, co mě zasáhla. Sušené maso. „Mohla si mi to podat, ale díky."

Po rychlé snídani a sbalení všech věcí jsme byly připravené vyrazit. „Co kdybych dneska řídila já?" – „Řídila?" – „Jo!" Řekla mírně podrážděně, Dina. „Jasný, jasný. Se, hned nerozčiluj, ne." Předala jsem jí uzdu a nechala jí naskočit do sedla. Pak se vyšvihla za ní a my tak mohly pokračovat v cestě. Nahoru na most jsme vyjely stejnou cestou, jako jsme včera přijely a pak po vyasfaltované silnici pokračovaly dál. Hlavní téma dne se točilo okolo funkce dvoutaktního a čtyřtaktního motoru. I přes mé veškeré argumenty, že dvoutakt je prostě lepší si Dina stála čtyřdobým motorem. Každý má sice něco svého, ale ta vůně ne zcela vyhořelého benzínu s olejem, je prostě k nezaplacení. Díky této horlivé diskuzi jsme za nedlouho, ve skutečnosti asi za šest hodin, dorazily k opuštěnému motorestu. Samotný motorest byl větší jedno patrové stavení stojící u silnice. Dál po silnici se však nacházely další budovy. Za motorestem se rozléhalo nevelké parkoviště, za kterým se tyčil krámek a přes silnici stará autodílna. Taková menší osada uprostřed pustiny. Raven jsme schovaly za budovu motorestu, aby nebyla jako pěst na oko, kdyby někdo po silnici projížděl. Naší první zastávkou bude nejbližší budova, motorest.

Šáhla jsem po ošoupané klice, ale ta byla zevnitř zablokovaná. „Pomoz mi s tím, prosím tě." Houkla jsem na Dinu. Ta se stejně jako já opřela o dveře. Následně jsme do nich několikrát vrazily, zrezivělé panty se utrhly a cesta byla volná. Motorestem se rozléhala vůně starého dřeva a všudy přítomných plísní, způsobených vlhkem. „Já si vezmu kuchyni a ty zbytek, OK?" Řekla jsem. „Jasný, šéfko." Dveře do kuchyně se napůl uhnilé válely na podlaze. S pevně sevřenou pistolí v ruce jsem se pustila do průzkumu staré kuchyně. Ta byla plná švábů, zrezlých hrnců a starého nádobí. Nic co by stálo za řeč. Až v lékárničce na zdi se na mě usmálo štěstí. Otevřela jsem bílou skříňku vedle dveří na záchody a uvnitř ležel obvaz spolu s lahví alkoholu. „Pecka." Vše jsem uschovala do batohu. Molotov či provizorní lékárnička. To by se z těchto surovin mělo dát vyrobit. Kuchyni jsem měla prošlou a tak jsem zamířila do místnosti pro zaměstnance. Než jsem však stihnul zajít dovnitř, ozvalo se kvílení gum a motor auta. Pohlédla jsem vyskleným oknem ven a letmo spatřila skupinku lidí vylézajících z pick-upu. „Dino! Máme společnost." Houkla jsem, co nejméně nahlas, na mou společnici. Po chvilce jsme již obě byly schované v kanceláři majitele motorestu. Já za dveřmi a ona za masivním dřevěným stolem. „Takže vy tři prověřte ty ostatní budovy a já projdu ten motorest." – „Jasný, šéfe." Bylo slyšet, jak někdo otevřel vchodové dveře motorestu a procházel se vnitřkem. Kývla jsem na Dinu, aby věděla, že má počkat na moje znamení. Dotyčný se mezitím přesunul z jídelny do kuchyně a rychle se blížil k nám. S nožem v ruce jsem byla připravená skočit na toho parchanta ihned, jak vejde do dveří. Prkna zavrzaly a onen muž vstoupil dovnitř. Byla to právě džínová bunda onoho muže, která mi byla odněkud povědomá a můj instinkt, který mi ruku zastavil, jinak bych onoho muže jistojistě podřízla dřív než bys řekl švec. Skočila jsem na muže, rukou ho chytla pod krkem, ale nůž jsem ještě nepoužila. Dina, vyrazila z poza stolu, ale ihned se s udiveným výrazem ve tváři zastavila. „Co je? Sakra?!" zašeptala jsem na ní. „Tommy?" Hlesla má přítelkyně zmateně. Počkat, co? Uvolnila jsem sevření kolem jeho krku a on dopadl na všechny čtyři. Když se zvedl a já spatřila jeho tvář, ihned jsem věděla, kterého Tommyho měla, Dina na mysli. „Co tu do prdele děláš, Tommy?" Vykřikla jsem. „To bych se spíš měl ptát já vás. Nemyslíš?" Odvětil podezíravě. „No.... To by bylo na dýl." – „Nevadí, já si rád počkám." Nedal mi jinou možnost a tak jsem mu převyprávěla celý příběh okolo mé matky a mým cílem najít ji. „Teď jsi na řadě ty." Promluvila jsem po chvilce, když jsem skončila. „Dobrá." Hlesl a pokračoval: