The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Ztráty

O několik dní později

Před námi se objevil další z mnoha tunelů, které se v horách vystavěly ještě před apokalypsou. Naštěstí byl tento i zbytek, na rozdíl od toho jednoho, průjezdný a tak jsme rychlostí pětašedesáti kilometrů za hodinu pokračovali po horských cestách dál. Kupodivu jsme už na další nakažené v horách nenarazili. Zdá se, že ty sráči jsou líný lézt tak vysoko. Nad tou myšlenkou jsem se v duchu zasmála. Rozsvítila jsem dálková světla, aby bylo v tunelu pěkně vidět a ihned po Joelovi vjela dovnitř. V polovině tunelu se však nacházela blokáda z aut. Joel, jelikož jel sám a měl menší motorku, pokračoval vesele dál. My jsme museli zastavit a motorku protlačit mezi vraky. Byli jsme tak domluvení, takže to nebylo nic neobvyklého. Po každých deseti kilometrech jsme na sebe vždy počkali a díky tomuto štafetovému systému jsme dosáhli co největší efektivity a zbytečně se nezdržovali. Když jsme se vymotali z blokády, naskočili jsme na motorku a na jedničku pokračovali dál temným tunelem. Když už jsem spatřila světlo na jeho konci, vrazila jsem tam dvojku. Z tunelu jsme se vyřítili rychlostí 45 km/h. Z té stejné rychlosti jsme však ve zlomku vteřiny klesli na nulu. Příčinou bylo lano natažené přes celou silnici asi metr a půl vysoko nad zemí. Náraz jako do betonové zdi nás strhnul ze sedla a my s dalším, nárazem tvrdě dopadli na asfalt. Motorka ještě chvíli pokračovala ve své jízdě a poté se překotila na bok a doklouzala až k nejbližšímu vraku, o který se bouchnutím zastavila. Naneštěstí jsem zákonitě dopadla přímo na, Dinu, takže můj dopad byl o dost měkčí a vděčím za to právě, Dině. Překulila jsem se z ní na zem a pomalu se zvedla. Ona ležela bezvládně na zemi. Jakmile jsem spatřila krev na asfaltu u její hlavy, zpanikařila jsem. V té chvilce, ve které se tohle všechno odehrálo, mi nedošla jedna důležitá věc. Jestli tu to lano bylo nataženo celý den či týden, tak tu Joel přeci nemohl jen tak projet. Ledaže.... Správná odpověď přišla téměř okamžitě a to sice v podobě tupé rány směrované zezadu do hlavy.

Probral mě, povědomý hlas. Pootevřela jsem oči. Spatřila jsem rozmazaný obrys někoho hodně malého, neboť i když jsem byla přivázaná k židli, obličej oné postavy byl v rovině mých očí. Po chvilce se obraz začal ostřit. Když už jsem viděla zcela normálně, ztuhla jsem. Namísto pouze pravé tváře měl muž spálenou i tu druhou. Z jeho dříve stylového účesu zbylo jen pár vlasů. Jeho děsivý a odpudivý zevnějšek již kompletně odpovídal jeho charakteru. „Zase se setkáváme, že." Pronesl zjizvený muž. Nad jeho poznámkou jsem se jen zamračila. „Přineste tu druhou." Jeho slova ve mně rozvířila oheň, který mu chtěl spálit i ten zbytek obličeje. Za okamžik se otevřely dveře a dovnitř vstoupili dva muži táhnoucí za sebou bezvládné tělo. Stoupli si nalevo od nás. Dina, se na mě zoufale podívala. Její, zakrvácený, znavený a modřinami posetý, obličej mluvil za vše. „Myslím, že tvá záda si nás moc dobře pamatují." Zavrčela jsem. „Ale tvá kamarádka to potěšení zatím neměla." Jeho slova byla jako pomalu tikající rozbuška k tomu, co se ve mně hromadilo. Cukla jsem levačkou. On mě s pobaveným výrazem sledoval. „Tak do toho pánové." Skřetova ochranka pověsila mou bezbrannou přítelkyni na tyč visící u zdi. Skřet si z poza opasku vytáhl bič a šlehl s ním do prázdna. Dina, sebou škubla, ale neměla šanci se jakkoli vysvobodit. „Myslím, že po dnešní noci už nebude, tak pěkná jako dřív, ostatně to ty taky ne." Opětovně jsem zavrčela a zaryla prsty do opěradla židle. Muž šlehl bičem poprvé. Konec koženého hada se zaryl, Dině, hluboko do zad a vysekl kus masa. Vykřikla. Její triko se okamžitě nasáklo krví. Supěla jsem jako ďas, ale to bylo tak vše, co jsem v ten okamžik zmohla. Druhý úder. Dina, opětovně vyjekla a mě po tváři stekla už několikátá slza. Byly to slzy vzteku a zla. Třetí úder. Trhala jsem sebou natolik, že se mi podařilo utrhnout pravé opěradlo od zbytku židle. Nikdo z přítomných to nečekal a tak když jsem s ním máchla po skřetovi, nikdo z přítomných nebyl schopen nijak zareagovat. Prásk. Dřevěné opěradlo rozseklo skřetovi zjizvený obličej. On upustil bič a chytil se za místo, kam jsem jej opěradlem udeřila. V té rychlosti jsem nikam konkrétně nemířila, jenom jsem chtěla zastavit bičování mé přítelkyně. Skřet na mě zlostně pohlédl. Z toho mi přejel mráz po zádech. Celé levá půlka jeho obličeje byla zborcena krví a v místě oka se teď nacházel jen rozseknutý a prázdný oční důlek. Pohlédla jsem na opěradlo, které jsem měla stále přivázané k ruce. Na konci, kterým jsem skřeta udeřila se, pod vrstvou krve, nacházel ohnutý a zrezivělý hřebík, po kterém na zem stékala jeho krev. Muž upustil své oko na zem a mlčky se dobelhal k muži u dveří. To už se však ochranka vzpamatovala. Levačka mi zůstala přišněrovaná k opěradlu a pravačku mi krutě stáhly k zadní noze židle. Pohodlného to sice nebylo, ale myslím, že pohodlí je to poslední o co bych se teď měla zajímat. Skřet se s krvácejícím okem a rukou za zády vrátil. „Tohle, byla veliká, veliká chyba holčičko." Při těch slovech na mě vycenil své zažloutlé zuby. „Tak, aby sis to pamatovala!" zakřičel do ztichlé místnosti. Něco se mihlo vzduchem. Já leknutím zavřela oči. Jakmile jeho slova dozněla, ucítila jsem zvláštní, tupou bolest v levém zápěstí. Zprvu jsem se neodvažovala podívat, ale nakonec jsem oči otevřela. Skřet v ruce třímal rukojeť sekáčku, který byl zaražený hluboko v opěradle židle. Háček byl v tom, že na obou stranách čepele byla má levá horní končetina. Levá ruka spadla bezvládně z opěradla na zem, doprovázená vodopádem krve. Mému mozku konečně vše došlo, začala jsem panikařit. Tep mi vystřelil tak vysoko jako nikdy. Začala jsem se klepat a jak mi z pahýlu, co mi na levé ruce zbyl, valila další a další horká krev. Dýchalo se mi čím dál tím hůř. Klepala jsem se jako osika a pořád doufala, že to je jen špatný sen. Na jazyku mi těkalo jen jedno slovo. „Ne." Stejné pocity jsem měla, když mě před více jak pěti lety pokousali. A na rovinu, to nechcete zažít. Muž se hlasitě zasmál a vytáhl sekáček, z krví nasáklého dřeva. „Doufám, že jsem se ti zaryl hluboko do paměti a že tě budu navštěvovat ve snech." Další zlověstný smích. Jeho slova a potěšení však pro mě v ten okamžik nic neznamenaly. Jediné na co jsem se soustředila, byla má krvácející ruka. Bolest byla tak nesnesitelná, že jsem ji přestala kompletně cítit. Namísto ní mou ruku ochromilo paralyzující mravenčení doprovázená, velmi nepříjemnými křečemi, které mi vystřelovali až do páteře. „Tak kde jsme to skončili, ach ano." Skřet odložil sekáček, ovázala si rozseknutý obličej a sebral, na zemi válející se, bič. Napřáhl se k dalšímu úderu proti mé přítelkyni. Ránu však nezasadil. Neboť z venku se ozvala střelba a křik.