The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Každá kulka se musí počítat

Vím, že tato kapitola měla vyjít už minulý týden, ale jelikož jsem měl trochu problém znovu se do psaní dostat a nemohl se odtrhnout od hraní Red Dead Redemption 2, je tu až dnes. Bohužel vás nepotěším ani teď. Poděkujte českému školství. Jelikož se blíží pololetí, ve škole mam docela frmol a i když chci psát, musím se teď hlavně učit. Proto až do konce Ledna budou nové části vycházet, až když je budu mít sepsané. Pak už snad navážeme na klasický týdenní interval. Nebudu to dále okecávat a přeji příjemné čtení.

- Corwi Rave -

Blouterův ohlušující řev se rozlehl halou a kompletně přehlušil křik ostatních infikovaných, kteří se mezitím do místnosti nahrnuli. Skoro dvou metrové monstrum pokryté houbovými pásy, sloužícími jako ochranný pancíř, se vydalo našim směrem. Zatímco my byli přimražení k podlaze, blouter po nás vymrštil svou sporovou bombu. Což je v podstatě něco jako granát, který při dopadu exploduje a spory se rozletí kolem. Zatímco se mí přátelé přesouvali za betonovou zídku a připravovali se k palbě, já zůstala stát. Díky mé imunitě jsou pro mě spory neškodné. Sundala jsem si z ramena svou pušku a vyčkávala. Jakmile byl blouter na pouhé dva kroky ode mne, uhnula jsem. Díky setrvačnosti běhu narazil do beden za mými zády a ty se na něj s rachotem sesypaly. Neváhala jsem ani vteřinu a do zad mu poslala dvě střely. Prásk. Prásk. Blouter zařval a v mžiku byl zpět na nohou. To bylo znamení, abych změnila pozici. Přeskočila jsem krabice před sebou a utíkala na lepší místo vhodné ke střelbě. Znovu jsem zamířila, a když se chystala zmáčknout spoušť, ze strany do mě vrazil runner. Oba jsme slítli k zemi a on se mi začal sápat po krční tepně, s pulzující a horkou krví. Kolenem jsem ho nakopla do rozkroku, ale nezdálo by se, že by mu ti nějak vadilo. Jelikož jsem pravou ruku měla zapřenou o jeho krk, aby na mne nedosáhl, bylo zcela nemožné vytáhnout nůž, který jsem měla v pravé zadní kapse. Ironií osudu se stalo to, že mě zachránil blouter. Ačkoli mu Dina s Billem posílali olovněné vzkazy téměř neustále, stále šel jen po mne. Nejspíš ho naštvalo, že mi jeho sporová bomba nic neudělala. Nad tou myšlenkou jsem se v duchu uchechtla. Chytil runnera za nohy a jako tenisák jej odhodil někam do haly. Stoupl jsi nade mne a hlasitě zařval. Máchl rukou s úmyslem chytit mne. Já se však ladným kotoulem vzad dostala z jeho dosahu a navíc byla dost blízko své pušky. Téměř bez míření jsem mu do hlavy poslala další střelu. Zběsile se na mne vrhnul, ale já stihla opětovně uskočit. Periferně jsem spatřila své kolegy, kteří se prali s několika nakaženými. Vyběhla jsem jejich směrem, cestou si hodila pušku přes rameno a sebrala na zemi válející se trubku. Nápřah a rána. Obličej runnera, sápajícího se po Dině, se rozprskl jako meloun. Otočila jsem se a spěchala na pomoc, Billovi. Vší silou jsem uhodila do runnerových nohou. Ozvalo se hlasité křupnutí a on se skácel k zemi. Bill, ho dorazil rozdrcením lebky. Z ničeho nic mezi nás dopadla sporová bomba a ihned explodovala. Dinu s Billem ochromila a tak se dali na útěk. Já sáhla do batohu a vytáhla molotov. S lahví v ruce jsem vylezla na krabice kus ode mě a vyčkávala. Blouter se plouživým krokem sunul mým směrem. Z boku ho zasáhlo několik výstřelů. Otočil se a pohlédl směrem, odkud palba přišla. Má příležitost. Zapálila jsem alkoholem nasáklou látku a vymrštila ji na bloutera. Zásah. Obsah láhve vzplanul a blouter spolu s ní. Sejmula jsem z ramena svou pušku, zamířila a vyčkávala, dokud si plameny nevezmou jeho houbový pancíř. Plameny uhasly, z našeho nepřítele zbylo jen ohořelé a znetvořené tělo. Pak jsem stiskla spoušť. Kulka se zavrtala do jeho hlavy a on s hromovým bouchnutím dopadl na zem.

Všichni jsme si s úlevou oddychli. Ale čas nás stále tlačil. Klidnící se zvuky boje překryl křik blížících se nakažených. „Rychle pryč!" Všichni jsme vyrazili ke skleněným dveřím. Bill, se pokusil zatáhnout za kliku, ale ta se ani nepohnula. „Kurva. Je zarezlá." Zaklel po několika marných pokusech. Otočila jsem se a společně s nakaženými na druhé straně haly spatřila naší šanci. „Uhněte!" při těch slovech jsem popadla židli, asi metr ode mě, a vší silou jí hodila do dveří. Skleněná deska se roztříštila a vysypala se na podlahu. Proběhli jsme vysklenými dveřmi do chladného večera. Těch několik paprsků na západě, které skrz husté černé mraky pronikaly, nám napověděly, že se za nedlouho zcela setmí. Zatímco my se rozhlíželi po cestě pryč, Bill, ke dveřím umístil hřebíkovou bombu. Před námi se rozléhal zbytek komplexu spolu s Detroitským parkem. „Tak kudy?" ozvala se nervózně, Dina. „Za mnou. Vyvedu nás odsud." Ujala jsem se vedení a seběhla schody do prostorů komplexu. Několik desítek metrů za našimi zády se ozval výbuch. Hřebíková bomba. Otočila jsem hlavu a téměř přimrzla k zemi. Z hlavní budovy a budov po stranách se jako řeka valili další nakažení. V zádech jsme jich museli teď mít nejméně stovku. Tomu bychom se ubránit jistojistě nedokázali, takže jediná naděje na záchranu byl útěk. Ten nám však s největší pravděpodobností znemožní barikáda přes celou ulici. „Kurva. Co teď?" - „Vy zatím najděte cestu a já nám získám trochu času. Vzpomněla jsem si na cisternu částečně narvanou v jedné budově. Snad je v ní benzín. Sejmula jsem z ramene svou pušku a zamířila na nádrž. Horda nakažených zrovna probíhala kolem ní. Má šance. Nahmatala jsem jazýček spouště a vypálila. Zdálo se to jako věčnost, než kulka narazila na plech cisterny. Ozvalo se zařinčení a následný výbuch zbytků benzínu. Bum. Cisterna s ohlušující ránou explodovala. Tlaková vlna mi téměř vyrazila dech. Vše v dosahu dvaceti metrů od cisterny v ten okamžik shořelo na popel. „No do hajzlu!" zaklel Bill, sotva zvuk výbuchu dozněl. „Mohla si, alespoň něco říct." Řekl podrážděně. „Žerty stranou. Musíme padat. Hele!" řekla Dina a ukázala do plamenů, skrze které se valili další nakažení. „Za mnou!" zakřičel, Bill a vběhl do kavárny na pravé straně ulice. Následně po schodech nahoru a na balkón, ze kterého se dalo lehce seskočit za barikádu. Co nejrychleji jsme pokračovali dále ulicí, až se konečně dostali až na konec komplexu. Zde však nastal větší problém. Plot tři metry vysoký s ostnatým drátem nahoře. Znovu jsem se ohlédla a spatřila desítky možná i stovky nakažených běžících k nám. „Musíme pryč. Bille!" zakřičela jsem na svého přítele. Bill, snažíce se vymyslet nějaký plán, mě zcela ignoroval. „Kurva, Bille!" – „Honem!" řekl a vydal se k jedněm z několika garážových vrat, budovy vedle výjezdu. Společnými silami jsme je nadzvedli a těsně před tím, než nám na záda skočili nakažení, zapadli dovnitř garáže. Do zavřených vrat okamžitě začali bušit naši pronásledovatelé. „To bylo těsný." Vydechla jsem. „Tak jo. Rozdělit a prohledat." Každý se rozešel do jiného zákoutí a pustil se do průzkumu. Hala, s otevřeným patrem, uprostřed které stály zrezivělé náklaďáky, se nejspíš stane naším dočasným útočištěm. Já osobně jsem se vydala k dílenským stolům, kde se nacházely všelijaké náhradní díly a nářadí. Nic, co bychom mohli nějak víc využít. Snad jen lepící páska a pár čepelí z nožů, se kterými jsem si vylepšila trubku opřenou o zeď. „Jak to u vás vypadá?" zakřičela jsem. „Nic moc." Ozval se Bill. „Dino, co ty?" Odpověď však nepřišla. „Dino?" Stále nic. Mou novou zbraň jsem si přichytila k batohu a vydala se do druhé místnosti, kam předtím zamířila. „Dino?" zvolala jsem do tmavé místnosti. „Tady." Ozvalo se zpoza náklaďáku, který mi bránil ve výhledu. „Něco užite...." Sotva jsem vyšla zpoza náklaďáku, dech se mi doslova zastavil. Ve světle našich baterek se pyšnil vojenský opancéřovaný jeep, s lehkým kulometem na střeše. Neprůstřelná skla, dohuštěná kola, barva jako nová. Bez váhání jsem přistoupila ke kapotě a odkryla ji. Na první pohled nedotčený a funkční osmiválec s turbem. Pokud si správně pamatuju, Billovi lekce. „Bille! Na tohle se musíš podívat." Houkla jsem jeho směrem. „No jo už jdu." S ohromeným výrazem se vynořil ze tmy a stoupl si vedle mne. Poté co pečlivě zkontroloval stav motoru, zabouchl kapotu a promluvil. „Myslím, že máme odvoz Teda, pokud bude dobitá baterie." Bill, si sedl na místo řidiče, klíčky byly v zapalování a tak rovnou nastartoval. Nebesa nám požehnala a po chvilce blafání, motor naskočil. „Nasedat." Zajásal Bill. S Dinou jsme naskládali věci do auta a pak nastoupili. Dina, na sedadlo spolujezdce a já si vlezla za kulomet. Sfoukla jsem vrstvu prachu, která se na zbrani usadila, do držáku připevnila krabičku s municí, následně nábojový pás zastrčila do zásobníku a zbraň natáhla. „Tak jo jste připraveni?" Ozvalo se zevnitř auta. „Projedu skrz, takže to tam bude divoký." – „Jasňačka, šéfe. Tahle kráska je hladová po krvi. Jedem!"

Bill, sešlápl plyn až k podlaze a auto s kvílením gum vyrazilo. Opancéřovanému vozu nedělala železná vrata sebemenší problém. Vjeli jsme do davu nakažených, který se mezitím nashromáždil před garáží. Jakmile nás postřehli, začalo peklo. Nakažení se začali sápat na auto a já je přivítala ohlušující střelbou. Prásk. Prásk. Prásk. Vzduchem létala krev a dokonce i kusy těl. Jatka. Bill, mezitím projel drátěnou branou a zamířil k mostu přes Detroitskou řeku. Já nám kulometem čistila cestu, neboť se ze všech budov drali další nakažení. Byla to doslova horda. Střelba linoucí se městem byla slyšet na míle daleko, takže se není čemu divit. Alespoň už víme, co se stalo s lidmi, kteří z tohoto prokletého místa neodešli. Čerstvě napadaný sníh se všude kolem zbarvoval do rudé barvy. Mrtvoly, které jsme nechávaly za sebou, se brzy stanou hostinou pro vrány. Tahle jatka pokračovala až k břehu řeky. Prudká pravá, až jsem málem vypadal. Narovnala jsem si zbraň, která se mi v zatáčce vychýlila a chtěla pokračovat v palbě, ale zbraň scvakla na prázdno. „Dino! Podej mi další munici." Křikla jsem do auta. Za okamžik mi Diniiny ruce předaly můj požadavek. Metr a půl dlouhý nábojový pás, který jsem naskládala do krabice a následně do zásobníku. Natáhnout a pal. Prudká pravá. Jsme na mostě. Mostě, plném nakažených. Kulky se z hlavně sypaly jak zrní. Rata ta tata ta. Ticho. „Další munici!" většina nakažených byla mrtvá, ale to co po mých slovech zjevilo, bylo mnohem horší. S autobusu, který nám blokoval cestu, seskočili tři blouteři. Bill, sešlápl brzdu a auto zastavilo. „A do prdele." Ozvalo se z auta. Blouteři stáli na místě a bedlivě nás sledovali. Spíš než nás pozorovali něco za námi. Ohlédla jsem se. A ztuhla. „Bille! Dostaň nás odtud a rychle! Za námi!" Doslova armáda nakažených běžících k nám. „Kurva! Kurva! Kurva! Dino naše věci! Ellie jakmile budeme dole, vyskoč!" – „Počkat co?" Auto sebou škublo a začalo nabírat rychlost. Blouteři se přibližovali. Několik metrů před nimi, Bill auto strhnul na pravou stranu, prorazil zábradlí a vyletěl z mostu. Několik sekund ve vzduchu, pak prudký náraz a chlad. Auto prolítlo ledem a zaplulo pod hladinu špinavé řeky. Při ponoření do vody mi tělem projela bolestivá křeč. Auto šlo závratnou rychlostí ke dnu. Vyprostila jsem se ze střílny a plavala k hladině. Plíce se mi chladem zmenšily a kyslík začal docházet. Začala jsem pociťovat ztrátu vědomí. I za ten okamžik auto kleslo dobrých deset metrů pod vodu. Tmu, která se mi tvořila před očima, začalo přebíjet světlo z měsíce. Už jen kousek. Nádech! S lapáním po dechu jsem vzhlédla k mostu. Nakažení stojící jeho okraji se na mě dívali a dál vřískali. Kupodivu ani jeden z nich neskočil dolů. V ten moment mi došlo, že Bill ani Dina zatím nevyplavali. Okamžitě jsem se ponořila pod vodu a plaval směrem k bublinám, které z auta unikaly. Ve světle zhasínající baterky jsem spatřila tělo. Jakmile jsem byla blíž, rozpoznala jsem Dinu. Držíc můj batoh a v bezvědomí. Popadla jsem jí za ruku a plavala vzhůru. Vynořila jsem se a vytáhla sebe i ji na křehký led. „Dino!" Promluvila jsem na ni. Tváře společně se rty měla modré jako podzimní nebe. Začala jsem s oživováním. Masáž hrudníku, umělé dýchání, znovu masáž. „Tohle mi nedělej, lásko. To nesmíš." Znovu umělé dýchání. „Lásko. No tak." Masáž. Jedna, dva, tři, čtyři.... Začala jsem ztrácet naději. Přitiskla jsem své rty k těm jejím a věnovala jí všechen vzduch, který jsem v plicích měla. Po obličeji mi začaly stékat slzy, které ihned umrzaly. Se rty stále spojenými jsem propukla v nekontrolovaný pláč. Pak se stalo něco neuvěřitelného. Dina, mi polibek oplatila. Její ledová ruka uchopila tu mou a přitíhla mě blíže k sobě. Ozvalo se šplouchnutí. My mu však nevěnovaly sebemenší pozornost a dál se věnovaly rtům té druhé. „Eh, nerad ruším." Podle hlasu to byl, Bill, který vylezl z vody. „Ale asi bychom měli padat, než tu umrzneme zaživa." Odtrhnula jsem se od mé promočené přítelkyně a následně ji pomohla se zvednout. „Tu máš." Při těch slovech mi předala batoh. „Díky, zlato."

KOREKCE PROVEDENA 10.12 2019