The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Léto

Léto 2033, od okamžiku kdy mi, Riley, má jediná skutečná kamarádka, předala dopis od mé matky, uběhly téměř dva roky. Naše přátelství bylo výjimečné a nebýt, Riley, nikdy bych se nestala tím, kým jsem teď. Je pro mne jako sestra, do které jsem se možná i malinko zamilovala, ale to je zase jiný příběh. Teď je však potřeba dovyprávět příběh, našeho přátelství. Přátelství, které ještě dnes zhasne navěky.

Rozpřáhla jsem se baseballovou pálkou a vší silou udeřila do, na stole vyskládaných, květináčů, které se rozlétly po vstupní hale obchodního centra v Bostonu, jako konfety. „Do prdele! Kurva! Do hajzlu!" současně s nadávkami jsem baseballovou pálku zoufale odhodila pryč a se slzami v očích se, skácela vedle malé černošky, opřené o cihlovou zídku. Svěsila jsem hlavu mezi kolena a několikrát popotáhla. „Co budeme dělat?" hlesla jsem mezi vzlyky a zdvihla hlavu. „Podle mě máme dvě možnosti." Řekla s klidem a 9mmvkou v ruce. „Možnost číslo jedna." Odmlčela se. „Rovnou to ukončíme." Při jejích slovech jsem si otřela slzy s tváře „Rychle a bezbolestně." Nechala mě se několikrát zhluboka nadechnout, pak odložila pistoli na zem a pokračovala. „Možnost číslo jedna, se mi moc nelíbí." Rukou jsem přejela po krvácejícím kousnutí od runnera, které jsme obě před několika minutami získaly. „Za druhé. Budeme bojovat." – „Proč bojovat?" odvětila jsem nechápavě. „Vždyť se brzo v nějakou takovou věc proměníme." Ukázala jsem na několik těl válejících se na podlaze nákupáku. Ona mlčela. „Milionkrát už jsme mohly umřít nějak jinak. A dalších milión způsobů na nás může čekat třeba hned zejtra. Ale my budeme bojovat... o každou vteřinu, kterou ještě můžeme strávit společně. Ať to budou dvě minuty... Nebo dva dny..." Znovu jsem popotáhla. „Toho se nesmíme vzdát." Dodala. Se smutným ve tváři jsem na ní pohlédla. „Já se toho nechci vzdát. Takže navrhuju... Počkáme a uvidíme." V jejím hlase byl slyšet smutek, zoufalství, ale hlavně střípky naděje. „Víš co... Přijdeme o rozum společně, jako v nějakým románu." Po celou dobu, co, Riley, mluvila, jsem pohledem propalovala zakrvácenou podlahu. „A co nějaká třetí možnost?" optala jsem se a pohlédla na ní. „Mrzí mě to." Odvětila. Chytila mne za ruku a vyzvedla nahoru. „Tak pojď. Vypadneme odsud." Naposledy jsem si otřela obličej a pak vykročila za ní.

O několik hodin později

Riley, otevřela dveře, ke vstupu na střechu. Já vystoupala poslední schod a dveře jsem opětovně zabouchla. Riley, si mezitím lehla na zem a s batohem pod hlavou pozorovala noční nebe. Já mlčky udělala to samé. Riley, vytáhla z batohu dvoje pouta a jedny po mě hodila. „Tu máš." Levou ruku jsem si připoutala k trubce vedoucí podél zdi. Ona udělala to samé. Spojily jsme volné ruce v jedno a dál pozorovaly nebe. „Riley?" Zašeptala jsem do příjemného ticha. „Já.... Chci ti něco říct." – „Povídej." Ozvalo se nazpátek. „Já... miluju tě." – „I já tebe, ty moje světluško." Usmála jsem se. „Sbohem." – „Sbohem." Odvětila jsem a zesílila stisk její ruky.

Otevřela jsem oči. Prudké paprsky slunce mě okamžitě oslepily. Když jsem si na světlo částečně navykla, do hry se přidal můj sluch. Napravo od sebe jsem slyšela děsivé chrčení. Stočila jsem hlavu ke zdroji zvuku. Spatřila jsem proměněnou, Riley, jak se ke mně natahuje. Ucukla jsem a vyděšeně se přisunula zády ke zdi. Pohlédla jsem na svou pokousanou ruku. Kousanec vypadal, jako kdyby byl nanejvýše hodinu starý. Zvláštní. Sjela jsem pohledem zpátky k proměněné Riley. Po tváři mi stekla jedna neposedná slza, kterou jsem ihned setřela. „Riley...." Hlesla jsem. Ona mě však zcela ignorovala a dál se po mě sápala. „Myslím, že tohle už nebudu potřebovat." Řekla jsem a sundala si pouta. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a opřená o zeď znovu usnula. I přes sevřený žaludek a nepříjemný pocit v mysli, se mi to po několika minutách povedlo.