The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Jdeme na lov

Obrázek v médiích slouží pouze pro atmosféru, takže ty koněsi odmyslete :)

- Corwi Rave -

O týden později

Otevřela jsem slepená víčka a spatřila tu nejroztomilejší bytost pod sluncem. Dina, spící jen pár čísel ode mě, s otevřenou pusou a pramínkem vlasu přes oko, spokojeně oddychovala. Její rozkošný kukuč mi vykouzlil úsměv na tváři. Což je téměř neuvěřitelné, neboť obvykle bývám takhle brzy po ránu spíše nevrlá než usměvavá, a když na mě kdokoli promluví, schytá okamžitou palbu nadávek. Prstem jsem jí neposlušný pramínek zastrčila za ucho a jemně jí pohladila po hebké tváři. Opatrně jsem se zvedla, navlíkla na sebe dlouhý svetr, který jsem našla ve skříni, a potichu vyšla z pokoje. Dveře jsem nechala pootevřené a vstoupila do koupelny. V kýblu s vodou jsem si opláchla obličej a následně si vyčistila zuby. Když jsem byla hotová, sešla jsem do přízemí s úmyslem udělat nám snídani.

Po chvilce kuchtění jsem se s tácem vydala nazpět do ložnice. Instantní káva, krekry s arašídovým máslem. Pro nás je taková snídaně luxus. Otevřela jsem dveře a vstoupila. Dina, stále spala. Tác s jídlem jsem si odložila na noční stolek a pokusila se vzbudit našeho spáče. „Vstávej, ospalče. Už je ráno." Při těch slovech jsem s ní jemně zavrtěla. Ona jen něco zamručela a spala dál. „Broučku, vstávat. Udělala jsem ti snídani." V ten okamžik, Dina, vystřelila do sedu takovou rychlostí, až jsem se leknutím zapotácela. „Snídaně! Mňam, mňam!" zaječela dodatečně. Předala jsem jí tác a ona se zatvářila jak dítě, co právě dostalo bonbón. Sedla jsem si vedle ní a vzala si svůj hrnek s horkou kávou. „ĎKUU!" – „Co?" Dina polkla a zopakovala to. „Děkuju, jsi zlato." Vtiskla mi pusu na tvář a dál se ládovala krekry a kávou. Zasmála jsem se a následně si usrkla lahodného nápoje.

Po lahodné snídani, jsme byli obě pro to ještě se válet v zahřátých peřinách. „Co budeme dneska dělat?" zaznělo náhle od, Diny. „Napadlo mě, že bychom mohli zajít do lesa něco ulovit." – „Uh, víš jistě, že je to dobrý nápad. Copak jsi zapomněla, jak to dopadlo, když si mě a Jesseho vzala tenkrát na lov." Odvětila se smíchem. „Ne, ale tenkrát jste to ani jeden nebral vážně. Dnes to uhrajeme na trochu serióznější notu." – „Nuže dobrá, ale pak na mě nekřič." Protočila jsem oči a zcela vážně řekla: „Dino, kdyby se mi někdy něco stalo, jako že se už stalo, musíš si dokázat něco ulovit. Nelze spoléhat, jen na štěstí, že najdeš nějakou konzervu nebo tyčinku sušenýho masa." – „Jasný, šéfko. Už mlčím." – „Tak je hodná." Zamumlala jsem si spíš pro sebe.

Jakmile jsme si připravili vybavení, oblékli jsme se a vyrazili k nejbližšímu lesu. Ten by neměl být dál než dvě míle na jih. Snad nám bude přát štěstí a něco ulovíme. Za nějaký čas jsme začali potkávat první stromy a brzy jsme zašli hluboko do převážně jehličnatého lesa. I přes koruny stromů sem napadala vrstva sněhu. Pozvolným tempem jsme se prodíraly dál a dál do lesa až jsme narazili na cestu vysypanou štěrkem. „Zkusíme jít kousek po cestě. Třeba nás dovede k nějaké chatce." - „OK." Odvětila, Dina, a následovala mě. A skutečně. Po asi dvou set metrech se před námi zjevila zarostlá myslivna.

„Vida, měla jsi recht." Poznamenala dívka. „Ale kudy dovnitř?" Přistoupila jsem ke zdi zarostlé popínavými rostlinami a rukou se o ni opřela. Takhle jsem postupovala dál, dokud jsem nenarazila na okno. Sejmula jsem z ramene svou pušku a pažbou udeřila do, jinovatkou pokrytého, skla. To se s rachotem vysypalo dovnitř domu. Opatrně, abych se nepořezala, jsem nahmatala kliku a okno otevřela. „Tudy." Houkla jsem na, Dinu, a protáhla se dovnitř. Sotva jsem došlápla na kamennou podlahu, zaregistrovala jsem spory vznášející se ve vzduchu. „Bacha, spory." – „Vidím." Řekla, Dina a nasazují si plynovou masku. Momentálně jsme se nacházeli v jídelně spojené s kuchyní. Vzhledem k tomu, že vše bylo z pravého a nejspíš i kvalitního dřeva, zub času se na tomto místě podepsal minimálně. V místnosti se včetně stolu a kuchyňské linky nacházely, také dvoje dveře. „Ty pravý, já levý." Zavelela, Dina, zpod masky. Sáhla jsem po klice a dveře otevřela. Vstoupila jsem do ložnice. Rychlá obhlídka několika skříněk skončila bezúspěšně. Mou pozornost však zaujmul luk, visící nad postelí. Přistoupila jsem blíž a luk, vyrobený z jasanového dřeva, sejmula z hřebíku, na kterém byl pověšen. U postele se také válelo několik šípů. „Ten se bude hodit." Jelikož v místnosti už nebylo nic zajímavého, vrátila jsem se do kuchyně, kde na mě už čekala má společnice. „Co to máš?" optala jsem se. Dina, napřáhla ruku a předala mi krabičku s municí do mé pušky. „Díkec." Vylezli jsme ven. „Něco za něco, takže tumáš." Při těch slovech jsem jí podala luk s šípy. „Víš jistě, že je to dobrý nápad? S lukem to umíš o moc líp než já." - „Ano, ale někdy se s ním musíš naučit zacházet a dnes je vhodná příležitost." Dina, mi věnovala otrávenou grimasu, ale luk si přece jen převzala.