The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Na bodu mrazu

Zdravím, týdenní pauza přinesla své ovoce a já se vám hlásím s další kapitolou. Jako bonus jsem do medií přidal písničku. Včas upozorním, abyste si ji pustili.

- Corwi -

O dva týdny později

Křupání čerstvě napadaného sněhu, můj rychlý a sípavý dech doprovázený občasnými s výstřely, se jako zpěv ptáků, nesly za časného rána lesem, na březích Mishigenského jezera. Ačkoli obrovská ledová plocha byla pokryta hustou mlhou, mezi stromy byla viditelnost lepší. Sněhová pokrývka mi běh nikterak neusnadňovala, takže jsem každou chvilku zavrávorala či upadla. Mí pronásledovatelé se blížili. Lépe řečeno jejich psi. Štěkot, který se mi odrážel do zad, nebyl dobrý. Musím zrychlit. Běh mě vyčerpával. Zásoby mých sil se blížily k nule a já neměla sebemenší ponětí, jak se jim ztratit. Pak jsem ji spatřila. Mou záchranu. Seskočila jsem z kamenů a dopadla do promrzlého písku. Po několika dalších krocích jsem již nebyla na pevné půdě, nýbrž na pevném ledu. Pochopitelně taktéž pokrytého značnou vrstvou sněhu. Po několika desítkách metrů se z mlhy vynořila loď. Spíš vrak, ale jako úkryt postačí. Naštěstí pro mě není z pláže, díky mlze, vidět, avšak já cestu moc dobře znala. Už třetím dnem se zde schováváme. Na souši by to sice bylo pohodlnější, ale díky trvalé mlze nikdo neví, že se ve vraku zašívají dvě dívky. Doufám, že to tak i zůstane. Muži, kteří mě pronásledují, už mou stopu dávno ztratili, nýbrž psi ne. Doběhla jsem k lodi a ihned se schovala za chladný kov, jejího trupu. Připravila šíp a čekala. Štěkání se blížilo. Teď. Sundala jsem si batoh a hodila jej do prostoru před sebe. Psi se na mou návnadu nachytali a místo ke mně, běželi k mému batohu. Natáhla jsem tětivu a zamířila na jednoho ze tří ovčáků. Uvolnila jsem sevření a šíp se vyřítil k cíli. Zásah. Pes s bolestným zakňučením padl k zemi. Natáhnout, zamířit, pal. Druhý dole. To už jsi mě poslední všimnul a vyběhl ke mně. Byl příliš blízko a příliš rychlý, takže jsem nestihla zareagovat a on mě povalil na led. Jeho páchnoucí tlama byla jen několik centimetrů od mého obličeje a nebýt rukou, které jsem mu stihla strčit pod krk, stala bych se jeho snídaní. Shodila jsem ho ze sebe a zašátrala u opasku, po svém noži. Jakmile se mé prsty dotkly, kůží obmotaného madla, jsem nůž vytáhla a vrazila jej psovi do krku. Zakňučel a ještě chvilku sebou škubal, ale nakonec byl i on mrtvý. Dosedla jsem na led a opřela se o bok lodě. Očima jsem přejela mrtvé psy a snažila se vydýchat běh. Jakmile jsem nabrala trochu sil, zvedla jsem se, došla si pro batoh, odtáhnula psy, co nejdál, a pak se zalezla dovnitř vraku.

Sešla jsem do podpalubí, abych spatřila spící, Ellie. Své věci jsem si odložila na stůl a sedla si na lůžko, kde, Ellie, spokojeně odfrkávala. „Zlato?" jemně jsem s ní zavrtěla, aby se probudila. Ona otevřela své oči a zamžourala na mě. „Ahoj." Hlesla. „Ahoj. Musíš něco sníst." Z krabičky pod postelí, jsem vyndala čtyři krekry a jeden jí podala. Ona si mezitím opřela hlavu a rám postele a krekr si převzala. „Kde jsi byla?" – „Obhlídnout ten most." – „A?" Zeptala se s nadějí v hlase. Ukousla jsem si ze svého krekru a odvětila: „To už je pravděpodobnější, že se dostaneme skrze ten tunel a nakažený." – „Ahh." Naděje z ní rychle vyprchala. „Lovci si na něm udělali menší pevnost. Říkám, to nerada, ale zbývá nám asi jediná možnost." Odvětila jsem s nevinným úsměvem. „Nemyslíš snad?" Kývla jsem na souhlas a omluvně se na ni podívala. „Já vím. Ale nemáme na výběr. Buď tohle, nebo se můžeme vrátit." Zhluboka se nadechla a řekla: „Kdy?"- „Nejdřív ti musím vyrobit nějaké saně. Na druhý břeh je to sedm kiláků a ty jsi stále slabá." – „Dino..." – „Ne. Žádný diskuze." Umlčela jsem ji a pak se zvedla z postele. „Kam zase jdeš?" - „Ty saně se sami nepostavěj." Odpověděla jsem, zatímco jsem lezla z podpalubí.