The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Na cestě

Po několika minutách naše objetí povolilo. Pohlédla jsem do jejích lesknoucích se očí a palcem jí setřela s tváře slzu, která jí po ní stékala. „Neplakej." Šeptla jsem. „Já musím, když brečíš taky." Obě jsme se na sebe usmály a pak se políbily. Tenhle polibek znamenal víc než jakýkoli jiný polibek, který jsme si kdy daly. Byl příslibem toho, že ať se stane cokoli, vždy budeme stát bok po boku a společně si půjdeme za svým cílem.

Když jsme se obě trochu uklidnily, posadily jsme se na okraj, já vytáhla mapu, abych Dině ukázala trasu, kterou jsem naplánovala. Na těch 2500 a víc kiláků se moc netvářila, ale kratší to bohužel nebude. Navíc máme koně. Po rozvržení cesty, která by nám odhadem měla zabrat nanejvíc půl roku, jsme se sbalily, věnovaly kolonii poslední pohled a pak jsme vyrazily na naší dlouhou pouť skrze celé Spojené Státy Americké. Sice jsem již dříve podobnou cestu absolvovala, ale to bylo s Joelem. Od teď je to jen já a má přítelkyně. Naskočila jsem na koně a následně pomohla Dině za sebe. „Jak se tahle kráska vlastně jmenuje?" Zeptala se, když jsem klisnu popohnala. „No nad tím jsem taky přemýšlela. Asi jí budeme muset jméno vymyslet." – „Co takhle Raven." Pronesla náhle. „Jako havran?" – „Jo, sice by to šlo i na kluka, ale je to TA Raven, ne?" – „Jo, proč kurva ne. Naše hodná klisnička Raven." Nad mou poznámkou se má spolujezdkyně zasmála. Vjely jsme pod koruny stromů a následně pokračovaly podrostem dál.

Lesnatá krajina Jacksonu byla rozsáhlá a tak nás několik dalších dní čeká proplétání hustými lesy a strmými kopci. Moc měst se v téhle oblasti nevyskytuje a tím pádem bychom neměly být v nějakém větším ohrožení. Lovci a nakažení se stahují spíše do měst, vesnic nebo rozpadlých osad. Právě po lesích se jich moc netoulá, ale i tak se musíme mít na pozoru. Po několika dalších hodinách strávených v sedle jsme byly obě neskonale vděčné za benzínku, na kterou jsme narazily. Silnici, která zde vedla, si již před lety vzala příroda a nebýt sem tam vyčuhujícího asfaltu nebo vraků aut, člověk vy ani nepoznal, že tu nějaká silnice dřív vedla. Seskočily jsme do měkké trávy. Uzdu jsem obmotala kolem sloupu, který držel střechu benzínky. „Buď opatrná." Upozornila jsem jí a vstoupila za ní dovnitř benzínky. Podlaha byla porostlá mechem a trávou, omítka oloupaná a plesnivá. Regály byly na pohled prázdné nebo plné listů, vody, omítky ze stropu. Sem tam se objevila nějaká plechovka či láhev, samozřejmě vše bylo prázdné nebo nepoživatelné. Voda zkažená v konzervách červy. Člověk by si řekl, že najít zásoby není nikterak obtížný problém, ale opak je pravdou. Po 25ti letech apokalypsy se svět vyprázdnil. Nám naštěstí nouze zatím nehrozí. Zásoby, které jsme si vzaly z kolonie, by nám měly na pár dní vystačit, ale je lepší mít rezervu. Po rychlém prohledání regálu jsem nic nenašla. Dina, stejně tak. Ještě zbývala část pro zaměstnance. Přeskočila jsem pult a následně ho i v rychlosti prohledala. Nic. Dina, mezitím zašla do zadní místnosti. Já ji následovala. Můj pohled upoutal trezor položený na stole u zdi. Přistoupila jsem k němu a zkusila ho otevřít. K naší smůle byl zamčený. „Zkus se podívat, jestli tu někde není napsaná kombinace." Prohodila jsem a Dina, přikývla. Ani jedna z nás ji však nenašla. Po patnácti minutách zbytečné snahy jsme to vzdaly a vydaly se zpátky k Raven. Cestou, jako blesk z čirého nebe mi narazila do hlavy myšlenka. Doslova. Nedávala jsem pozor na cestu a natáhla si o větev, prorůstající oknem. Auu. „Seš v pohodě?" zaznělo od, Diny, když mi přispěchala na pomoc. „Jo jen jsem se lekla." Dina mě starostlivě pohladila po zádech. Jak rozkošné. Když jsem se vzpamatovala a uvědomila si, co se mi můj mozek snaží říct, beze slov jsem se otočila a zamířil zpátky k pultu. Otevřela jsem šuplík a zašátrala v bordelu uvnitř. Nahmatala jsem papírek. Otočila ho a bingo. Na papírku byla napsaná kombinace k sejfu. Cvak. Cvak. Cvak. Zámek sejfu se odemknul a masivní ocelové dveře se otevřely. Uvnitř ležel balíček starých peněz, krabička s municí a dvě konzervy. „Jackpot!" zaradovala se Dina, stojící vedle mě. Všechno jsme naskládaly do batohů a pak se vrátily k Raven. Ta, stejně jako naše zadky, si mezitím odpočinula a my jsme tak mohly pokračovat v cestě. I když se naše zastávka se zdála zprvu zbytečná, vyústila ve slušný úspěch. Náboje pasovaly do Diniina revolveru a tak měla jedna z nás, co se týče munice, na delší dobu vystaráno. Pět a dvacet střel plus to, co měla Dina původně u sebe, je solidní zásoba.

Následovalo dalších několik hodin houpání se v sedle s několika zastávkami. Převážně na odpočinek neboť nezvyk na tvrdé sedlo se projevoval čím dál tím víc. Když už se slunce sklánělo k západu, zastavily jsme pod, kupodivu nerozpadlým, mostem, kde nejspíš strávíme dnešní noc. Raven, jsem přivázala ke stromu vedle potůčku, který zde tekl, aby měla přístup k vodě. My jsme rozložily tábor u jednoho z nosných pilířů, takže jsme byly, alespoň z části chráněné před větrem a zcela chráněné před deštěm. Zatímco já hledala dřevo na oheň, Dina, nám připravovala pelech. „Zatím nám to jde docela dobře, nemyslíš?" Odpovědí mi bylo zaržání opodál stojící, Raven. „Povídám si s koněm, páni." Dál už jsem raději mlčela a pokračovala v hledání dřeva. Po chvilce jsem ho měla slušnou hromádku a tak jsem se vrátila k Dině. Ta mezitím dokončila svou úlohu a dokonce stihla připravit podklad pro oheň. Po několika pokusech škrtání křesadlem, oheň vzplanul. Nad plameny jsme zavěsily ešus s polévkou a nechaly jí prohřát. Dina, náš pelech vyřešila chytře. Jednu deku roztáhla na zem hned u pilíře, takže jsme se o něj mohly opřít a druhou dekou se přikryjeme. Společně jsme zalezly pod deku a přitulily se k sobě. Tím, že jsme byli nízko a ještě u vody se tu docela rychle ochladilo. „Tak co? Ještě se nechceš vrátit?" – „A ty?" Odvětila jsem rázně. „Na otázku se neodpovídá otázkou, zlato." – „Nechci." – „Pak já taky ne." Byla její odpověď. „Jsem ráda, že tu jsi se mnou. Byla by blbost nechat tě tam." Poplácala jsem ji přátelsky po rameni. „Já jsem taky ráda. Bez tebe bych to tam nepřežila." – „To já bez tebe, tady už vůbec. Omlouvám se za to." – „Omluva přijata." Musela jsem se usmát. Zase. Ano já vím, ale když ona je tak úžasná. „Jídlo už by mohlo být." Zaznělo od ní, když se zvedala. Vrátila se s ešusem a dvěma lžičkami. „Tu máš." – „Díkec." Po chutné polévce, nenásledoval druhý chod a tak jsme se rozhodly jít spát. Sice ještě nebylo ani deset, ale po celodenní jízdě na koni jsme byly obě vyřízené. Vtipné, že se vezeme a jsme totálně mrtvé. Chci nás vidět, až jednou půjdeme po svých. Nemyslím si, že by Raven vydržela déle než pár set kilometrů. Stačí partička lovců a jedna, dobře mířená, střela. No nezbývá než doufat, že budeme mít štěstí a oni nebudou umět střílet. Přitulily jsme se k sobě, teda spíš ona ke mně a pak jsme, doslova za pár sekund, usnuly.

KOREKCE PROVEDENA 22.10 2019