The Last of Us II - Hledání Pravdy [Ellie & Dina]

Zima

Předem bych se vám chtěl omluvit, pokud příští neděli 25.11 nevyjde další část. Mám teď docela frmol a tak se ke psaní dostanu jen zřídka. Ještě uvidím, jak to budu stíhat, ale nechci, aby se to nějak projevovalo na kvalitě.

- Corwi -

Pohled Diny

Od útoku na Nateovu kolonii uběhly dva týdny. Teda myslím. Těžko říct, za posledních několik dní jsem naspala, tak málo, že už ani nevím, proč se ještě vůbec snažím. Po tom všem jsem ty, co přežili, poslala do naší kolonie. Vzali nás pod vlastní střechu a většina z nich, kvůli tomu zemřela. Zbytečně. Pochopitelně jsem Tommymu napsala zprávu, aby věděl, že se jim dá věřit. Pravděpodobně je už nikdy neuvidím, ale ani to my nezabrání v dokončení toho, co jsme společně s Ellie, započaly.

Momentálně se nacházím v opuštěném nákupním středisku s cílem najít nějaké jídlo, léky, munici. Během útěku nebyl čas na důkladné balení a tak většina mých věcí skončila v plamenech. Eliinu pušku, do které mám posledních pět ran, jsem naštěstí zachránila. Spolu se třemi patronami v revolveru to čítá osm výstřelů. Kdyby se něco posralo, budu muset sakra dobře mířit. Blížila jsem se ke konci tmavé chodby. Musím najít nějaké jídlo. Už čtyři dny jsem nic pořádného nejedla. Nadějí mi byla uzavřená restaurace: U Francesca. Na první pohled se mi žádná schůdná cesta dovnitř nezjevila. Po chvilce bádání jsem objevila požární východ v postranní chodbičce. Mým jediným kompasem byla má svítilna, jejíž světlo, díky vyflákaným bateriím, jen stěží prostupovalo hustou tmou. Nemělo smysl prohledávat sál se stoly, tudíž jsem rovnou zamířila do kuchyně, popřípadě spižírny. Všudy přítomná vrstva prachu, která si při každém prudším pohybu zvedla, mi dýchání v už tak, plísněmi prolezlé místnosti, nepomohla. Rychlá obhlídka pultů skončila neúspěšně. Namísto toho jsem si povšimla masivních železných dveří na protější stěně. Neváhala jsem a zkusila je otevřít. Po několika marných pokusech je vyrazit, mi nezbylo než hledat klíč. Opětovná obchůzka kolem pultů, žádné ovoce nepřinesla. Cestou jsem však zahlídla kancelář vedoucího. Tak hurá tam. Zatáhla jsem za kliku a vstoupila dovnitř. V místnosti byl cítit silný zápach rozkladu. V rohu ležela kompletně prohnilá mrtvola, svírající v ruce jakousi knihu. Ačkoli se mi s toho smradu zvedal žaludek, přistoupila jsem k tělu a vyprostila knihu z jejího sevření. Dolistovala jsem až k poslední stránce a přečetla si ji.

Už je to pět let, co se civilizace zhroutila. Co unikl ten virus a lidi se začali měnit v ty šílený stvůry. Můj bratr se v jednu z nich proměnil. Vlastnoručně jsem ho zabil, abych ochránil sebe, svou ženu a dceru. Pokaždé když zavřu oči, vidím ho před sebou. Jak stojí v mlze a sklesle na mě hledí. Nikdy si to neodpustím. I přesto, že jsem to udělal kvůli lidem, co miluji. Lidem co jsou dnes již dávno po smrti. Mou ženu zastřelili lovci a dcera zemřela vyčerpáním. Byla ještě malá, pouhých šest let. Nezasloužila si to. Nikdo z těch milionů, co zemřeli a teprve zemřou. Teď je řada na mě. Kousanec na pravé ruce je jako anděl, který mě má odvést. Do pekla či nebe, to netuším. Avšak všude bude líp, než na téhle prohnilé a rozpadající se planetě. Zalezl jsem si sem, do temnoty a při světle své poslední svíčky píšu tyto slova. Ty, ať jsi kdokoli, přeji ti, ať tohle peklo přežiješ a uzříš svého osudu, v míru a pokoji.

Po dočtení posledního slova my doslova běhal mráz po zádech. Zajímavě a hlavně pravdivě napsané, to se musí nechat. Zabouchla jsem knihu a vrátila ji mrtvole do rukou. „Odpočívej v pokoji, ať si byl kdokoli." Otočila jsem se ke stolu a ihned spatřila drobnou zrezlou věcičku. Klíč. Pecka. Popadla jsem ho a zamířila ke spižírně. Zámek cvaknul a dveře se s vrzáním otevřely. Vstoupila jsem dovnitř a při světle baterky se rozhlédla. Místnost o velikosti čtyř aut zaparkovaných u sebe, s policemi po stranách čítající všemožné harampádí a hlavně zásoby. Zdá se, že to tu někdo využíval jako sklad. Oblečení, léky, munice. Jackpot. Jinak se to říct nedá. Pobrala jsem toho co nejvíc a zamířila zpátky. Podtrženo sečteno. Zásoba munice, do všech zbraní doplněna, nové, teplejší, neroztrhané oblečení, no a pochopitelně drahocenné léky. Dvě neotevřené lékárničky, prášky na bolest, stříkačka a dvě lahvičky antibiotik. Avšak po jídle ani stopy. Jediná věc k jídlu, co jsem našla je energetická tyčinka, kterou jsem ihned snědla a polévka z pytlíku. Takže až takový jackpot to nebyl. Místnost jsem zamknula a klíč schovala na bezpečné místo. I když je nepravděpodobné, že bych se sem někdy vrátila, člověk nikdy neví.