She's my daughter || Doctor Strange fanfiction

Pronásledována

Od soboty uplynuli tři dny. Táta už se probudil a prý mi podle Christine, která mi podává informace o jeho zdravotním stavu, mi dneska večer zavolá. Konečně ho uslyším. Stýská se mi a doufám, že bude v pořádku. Dneska jedu do školy se svým autem. Nebudu riskovat novináře. V neděli se mi ozval Aidan. Zavolal mi a říkal, že ho to mrzí a jestli jsem v pořádku atd. Asi hodinu jsme si povídali. Jsem ráda, že mi zavolal. Vždycky byl takový hodný a milý. Navíc mi jeho slova dodali útěchu. Včera jsem si psala s Amy a s Molly na naší skupině. Chvíli jsme si psaly o mém otci a o jeho stavu, potom Amy změnila téma. Byla jsem ji za to vděčná, protože už mi dělalo zle pořád odpovídat na otázky, na které je znepokojivá odpověď. Táta bude v pořádku. Vím to, ale bojím se, že už to nebude jako dřív a jeho ruce na tom nemusí být dobře. Nervová poranění jsou vážná a nikdo nikdy neví, jaky to může mít dopad na organismus. Tohle mi jednou říkal můj profesor při jedné přednášce ve škole. Vůbec se mi tam nechtělo. Všichni mě budou litovat a ptát se mě, ale já se chci soustředit na učení a vystudovat. Budu ráda, když mě někdo pochopí a bude to respektovat i bez toho, aniž bych mu něco řekla. S obavami, že před domem budou novináři jsem otevřela dveře. Nic. Úlevně jsem si oddychla a zamířila do garáže pro dvě auta. Otevřela jsem garážový vrata od mé půlky, kde mám auto já. Teta ho má vedle mě. Když se vrata otevřela, stál přede mnou můj krásný černý Mercedes. Odemkla jsem ho nasedla za volant. Kabelu s věcmi do školy jsem si dala na sedadlo spolujezdce. S autem jsem vyjela před garáž a potom vystoupila, abych ji mohla zavřít tlačítkem na klíčích. Hned, jak se vrata zavřela, jsem vyjela na silnici a jela do školy. Projížděla jsem Londýnem a zapnula si k jízdě rádio. Zrovna vyhrával Ed Sheeran. Hrála písnička Photograph. Nevím proč, ale u té písničky jsem vzpomínala hodně na společné zážitky s otcem. Na náš společný den v centrál parku v New yourku. Taky na náš výlet do Washingtonu. Všechno jsem během písničky měla v myšlenkách a usmívala se nad každou vzpomínkou. Při jedné mi tekla slza. Byla to ta, ve které jsme s tátem u něj doma a vaříme těstoviny se sýrovou omáčkou. Tehdy jsem po tátovy ze srandy hodila kelímek smetany, který byl otevřený a já si toho nevšimla. Táta byl celý od ní mokrý. Potom řekl, že si mě chytí. Já utíkala do obýváku a běhala kolem gauče. Táta běžel za mnou a pořád na mě volal, že mě chytí. Chytil. Už jsem nemohla kvůli smíchu a mým malým nožkám dál utíkat a tak jsem zpomalila. Táta mě popadl za paže vzal si mě do náruče. ,,A mám tě!" zvolal. Já se začala smát. Slzu jsem si utřela a pokračovala v cestě dál. Další písnička byla zase It's raining men. Začala jsem si jí zpívat a užívala si cestu do školy. Baví mě, když jedu sama a mohu si zpívat písničky a udělat si po cestě menší diskotéku. Chvíli po tom, co písnička dohrála začalo pršet. Zrovna jsem stála na červené a když jsem si všimla deště, zvolala jsem ,,It's rainig men! Hallejulah! It's rainig men." Jsem blázen. Zasmála jsem se sama sobě a jela dál. Přijela jsem na parkoviště ke škole. Vzala jsem si svou tašku a vytáhla z pod palubky deštník. Auto jsem zamkla a deštník rozdělala. Šla jsem pomalu do školy a rozhlížela se, jestli někde není nějaký novinář. Nic jsem nezpozorovala a tak šla dál. 

Den ve škole utekl velmi rychle. Celou dobu jsem se snažila soustředit se, ale nešlo to. Pořád jsem myslela na otce. Jednu chvíli jsem dokonce i plakala. Mám štěstí, že sedím na místě, kde skoro nikdo není a nevšimne si mě. Myslela jsem, že už to bude dobré, ale to se nestalo. Pořád jsem myslela na to, jak by mohl dopadnout otec. Co když už nikdy nebude operovat? To ho zničí. Při tom mi tekla další slza. Bojím se, co bude dál. Škola skončila a já byla na odchodu. ,,Slečno Strangerová!" zavolal na mě můj profesor. Zastavila jsem a otočila se na něj. On počkal, až budeme ve třídě sami. Potom ke mě přišel blíž. ,,Jste v pořádku?" zeptal se mě. Vím, že mu můžu věřit a tak jsem zavrtěla hlavou. On se smutně usmál. ,,Je mi líto, co se stalo. Váš otec je ten nejlepší neurochirurg, kterého znám. Ne sice osobně, ale chápeme ne?" ,,Ano pane profesore. Děkuji." ,,Podívej, jestli chceš, můžeš zůstat pár dní doma." ,,Ne. Já musím a chci studovat. Budu v pořádku." řekla jsem. Pan profesor zakýval párkrát hlavou. ,,Jsi nejlepší studentka na téhle škole. Já věřím, že to zvládneš." řekl a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila. Potom jsem odešla ze třídy a mířila k hlavním dveřím. Otevřela jsem je a vyšla ven. Naštěstí už nepršelo. Už jsem se blížila ke svému autu, ale v tom na mě někdo začal volat mým jménem. ,,Slečno Strangerová! Počkejte!" Novináři! No do prdele! Okamžitě jsem přiběhla k autu a odemkla ho. Nasedla jsem a chtěla zavřít dveře, ale to už u mě byla žena s mikrofonem a za ní stál kameraman. Za ní pak běželi další. Do háje! Začala jsem být ve stresu a chtěla jsme co nejdřív ujet. ,,Slečno Strangerová. Jak je vašemu otci a jak se cítíte?" ptala se novinářka. Cítila jsem, že mi šíleně buší srdce. Tohle nedávám. Natáhla jsem se po dveřích a zamkla jí před nosem. Potom jsem nastartovala auto. Novinářka mi ještě klepala na okénko. To jsem ignorovala a rychle ujela pryč. Když jsem odjela z parkoviště, začala jsem plakat. Proč já? Pochopí ti lidi, že když se mě na to zeptají, tak mi je hůř? Nepochopí. Jela jsem rovnou domů. V tom jsem si všimla, že za mnou jede pořád to samé auto. Červená Kia. Tohle jsou určitě nějací další novináři, nebo ti samí. Musím je setřást. Místo toho, abych zatočila do uličky, který vede k mému domu, jsem zatočila do uličky, která vede úplně někam jinam. To auto jelo za mnou pořád. Začala jsem se bát a byla jsem v hrozném stresu. Jak se jich mám zbavit? Jediné co mě napadlo, bylo zrychlit. To jsem udělala. Auto zrychlilo taky. Tekly mi slzy. Proč mě musí pronásledovat? Mám z toho hrozné deprese. V dálce jsem spatřila semafor. Nějaká paní s kočárkem stál u přechodu a čekala na zelenou. Věděla jsem, že teď bude červená, ale pořád byla zelená. Zrychlila jsem ještě víc a přejela přes semafor. Kia v ten moment zastavila na červenou a stála na místě. Vítězně jsem se usmála a zahnula do nejbližší uličky. Rychle jsem přijela domů. Auto jsem zaparkovala do garáže a utíkala rychle domů. Tam jsem se chytla za hlavu a začala chodit po obýváku sem a tam. Právě jsem se zbavila novinářů díky červené na semaforu. Díky bohu. Byla jsem hrozně v depresích, ve stresu a ve strachu. Bála jsem se, že se jich nezbavím, ale zbavila jsem se jich. Aspoň, že tak. Bylo toho pro dnešek už na mě moc. Přišla jsem do kuchyně a z lednice vytáhla bílé víno. Nalila jsem si ho do skleničky a vypila na ex. Flašku jsem vrátila do lednice a šla do svého pokoje. Tam jsem si lehla na postel a myslela na to, jak jsem právě unikla novinářům. Tohle teď bude určitě pořád.  Já to nechci. Chci, aby bylo vše jako dřív. Chci se bez problému, jménem novináři, zase projet městskou hromadní dopravou až do školy a tak dále. Chci se procházet po městě a ne utíkat před novináři. Ale, tomu asi jen tak neuteču. Bylo mi hrozně. Cítila jsem se smutně a zničeně. 

Večer jsem na tom byla hůř. Bylo mi na nic. Pořád jsem ležela v posteli a přemýšlela. Amy se mi ozvala asi dvakrát. Telefon jsem ji nevzala. Nechci s nikým mluvit. Dokonce jsem odmítla i tetu a dál se utápěla v depresi. V tom mi z ničeho nic zazvonil telefon. Vzala jsem ho a podívala se na jméno. To je táta! Okamžitě jsem si sedla a hovor zvedla. ,,Ahoj tati." pozdravila jsem ho ,,Ahoj Skyler." pozdravil mě svým smutným hlasem. Chtělo se mi brečet. Konečně ho slyším, ale z ní hrozně smutně. Potlačila jsem pláč. ,,Jak se ti daří? Hrozně moc jsem se o tebe bála a bojím se pořád." ,,Blbě se mi daří. Ta fixace je hrozná. Prý ti Christine psala informace o mém stavu. Napsala ti i o mých rukách? Jak je mám zafixované a tak dále?" ptal se ,,Ano. Ale prý by to líp nikdo nezvládl." ,,Já bych to líp zvládl." pronesl smutně otec. Chtěla jsem se mu se vším svěřit, ale nechtěla jsem ho nervovat. Chci, aby byl v klidu a aby se brzy uzdravil. Proto jsem mu začala vyprávět naše zážitky, na které jsem si dneska vzpomněla. On vzpomínal se mnou. Zjistila jsem, že je mu takhle líp a že se i směje. Myslím, že mu budu volat každý den a vždycky ho nějak potěším, aby se rychle uzdravil. Po několika minutách vzpomínání nastalo ticho. ,,Skyler. Dceruško. Budu muset končit. Sestře už bolí ruka a taky má své povinnosti. Měj se hezky a neboj se, budu v pořádku." ,,Ano. Dobře. Mohu ti zavolat i zítra?" zeptala jsem se ,,Samozřejmě, že můžeš." ,,A nebo bych mohla klidně za tebou přiletět." ,,Ne to ne. Nepřeji si, aby jsi mě takhle viděla. Zničeného a bezmocného." řekl otec ustaraně. Já smutně sklopila hlavu. Chápu to. Další slzy si hledaly cestu ven. Nedokázala jsem je potlačit a tak mi stekli po tváři. ,,Dobrou noc Skyler." ,,Dobrou noc tati. Mám tě ráda." rozloučila jsem se s ním a hovor tipla.