She's my daughter || Doctor Strange fanfiction

Lékařská komise a konec

Druhý den po tom, co jsem operovala Amy, si mě k sobě pozvala lékařská komise spolu s mým profesorem. Budou řešit to, co jsem udělala. Nic špatného. Zachránila jsem svou kamarádku. Uvidím, jak to dopadne. Ráno jsem se probrala vedle Garretta. Oba dva jsme byli nazí. Nejdřív jsem se toho lekla, ale pak jsem si vzpomněla na to, co se dělo včera a usmála se. Garrett ještě spal a tak jsem si lehla zpátky. Potom, když vstal, jsme se šli nasnídat a pak musel už jít. Bylo mi toho líto. Chtěla jsem s ním ještě být. Teta přijela za půl hodiny. Vypadala dost ustaraně. ,,Co se děje?" zeptala jsem se jí, když si sedla na pohovku v obýváku. Na té jsem seděla taky já. ,,Řekla jsem Peterovi, že jsem těhotná." ,,No a?" ,,Rozhodli jsme se, že si to necháme, i když spolu jsme pouze tři měsíce. Každopádně chce, abych se k němu nastěhovala." ,,Fakt?" řekla jsem překvapeně. Teta kývla hlavou. V očích jsem jí viděla štěstí, ale jinak vypadala dost smutně. Po chvíli se na mě podívala. ,,Zvládneš to tady beze mně?" ,,Jo. Zvládnu. O mě se bát teto nemusíš." ,,Dobře. Skyler víš já, myslím si, že už mě nepotřebuješ. Jsi dospělá a už se rozhoduješ sama a tak dále. Asi nadešel čas, abych odešla a šla dál svým životem." řekla. Smutně jsem sklopila hlavu. Mohla jsem vědět, že ten čas jednou přijde. Teta měla s tátou dohodu, že až pozná, že se o sebe dokážu postarat sama, tak odejde a bude žít svůj život. Beze mě. Slzy jsem měla skoro na krajíčku. Vzchopila jsem se a podívala se na ní. ,,Ale budeme se vídat ne?" ,,Jasně, že budeme. Jsi moje neteř a navíc jsi kromě vzpomínek a pár fotek to jediné, co zbylo po mojí sestře. Vídat se budeme." ujistila mě teta a já se na ní usmála. Slza si našla cestu ven a ztekla mi po tváři. Utřela jsme si ji a rozhodla se, že tetě řeknu o Garrettovi. Ona mě překvapeně poslouchala. Byla ráda, že jsem si už konečně někoho našla. Někoho, kdo miluje mě a já jeho. Potom jsem tetě slíbila, že jí ho představím. Vypadala spokojeně a šťastně. Chci, aby to tak bylo. Ale, taky to znamená to, že už budu sama. Zvládnu to. Jsem si tím jistá.

Sedím ve svém pokoji na pohovce a v televizi mi běží nějaký film, ani nevím název. Ale, je to nějaká love story. Po chvíli mi přišla zpráva. Psal mi jeden doktor z lékařské komise, abych dneska přišla do nemocnice, kde leží Amy, přesně ve tři odpoledne. Chtějí si se mnou promluvit. V závorce, že je to nutné a naléhavé. No dobře. Udělám jim radost a přijdu. Ještě jsem napsala Garrettovi, co se stalo po tom, co odešel. Řekla jsem mu to s tetou a taky to s tou komisí. Na to mi odpověděl takhle:

Garrett: Aspoň bude teta šťastná Skyler. Navíc, já budu vždy s tebou. Navždy❤ Taky ti přeji hodně štěstí, až budeš před lékařskou komisí. Můžu jít s tebou, abych tě podržel?😊❤😇
Já: Děkuji😍❤ Taky budu s tebou vždycky❤ Navždy spolu❤❤ Ne, nemusíš chodit...oni by tě stejně vyhodili😔
Garrett: Aha😔 Tak to dobře zvládni a ozvi se mi pak😊😘 Mimochodem včerejší noc byla nádherná😂❤❤
Já: Dobře😊😍 Ano to byla❤❤

Ach. On je prostě dokonalý. Jak já ho miluji. Neváhala jsem a šla se vykoupat. Musím se dát do kupy. Doufám, že to nebude tak hrozný. Třeba dostanu napomenutí nebo mi pogratulují. No uvidím.

Je to tady. Stojím ve výtahu, který jede nahoru a mě se dělá blbě. Bojím se. Všeho. Myslela jsem, že to bude v pohodě, ale není. Po cestě jsem potkala svého profesora. Vypadá vážně a trochu i naštvaně. Stojí vedle mně. Jak já se bojím. Moc ráda bych utekla, ale nejde to. Do háje. Proč zrovna já? Nic špatného jsem neudělala. To jsem měla kamarádku nechat, aby byla nadosmrti na vozíku a zkazili by se tak její sny? Můj táta by určitě neváhal. Zachránil by někomu život, když ví jak a umí to. Vím to. Vím, jaký je. Napadlo mě, že se zeptám profesora, co mě čeká. ,,Pane profesore." oslovila jsem ho. Ustaraně se na mě podívala. A jeje. To nevypadá dobře. Pomyslela jsem si. ,,Je to vážně tak hrozné?" ,,To co jsi udělala? Ano je. Máš ale štěstí, že jsi nic nepokazila." řekl a odvrátil ode mně pohled. Na sucho jsem polkla. No. Tak teď se bojím tak moc, že mě z toho bolí břicho. Sakra! Tohle není dobrý. Výtah zastavil a dveře se otevřely. Přede mnou byla chodba s pár dveřmi. Dobře. Jdeme na to. Poslední dveře na konci chodby. Tam mám namířeno. Pomalu jsem vyšla z výtahu. Profesor šel jako první a byl rychlejší. Já ze strachu šla pomalu. Na pravé straně byl malý prostor pro účetní. Obě dvě se na mě podívaly. Tvářily se trochu soucitně. Pořád to nechápu. Tohle je patro účetní a ředitele nemocnice. Lékařská komise to chce asi taky řešit s ním. Ani se nedivím. Pustili na sál někoho, kdo operovat umí, ale ještě nemá titul. Skvělý. Profesor mi otevřel dveře a pokynul mi, abych šla dál. Děkovně jsem se na něj usmála a vešla do místnosti. Napravo byl velký stůl a u něj sedělo nejmíň 10 doktorů a v čele stolu nalevo seděl ředitel nemocnice. Jedna doktorka vstala. ,,Vítejte slečno Strangeová. Prosím, posaďte se." přivítala mě a ukázala na volné místo v čele stolu napravo. ,,Děkuji. Dobrý den." pozdravila jsem všechny a sedla si ke stolu. Profesor si sedl vedle mně a jednoho mladého doktora. Cítila jsem se divně. Všichni se dívali jenom na mě. Bojím se toho, co přijde. ,,Takže..." začal jeden z doktorů a vzal do ruky nějaký papír. ,,Tady se píše, že včera dva a dvacátého září přivezla sanitka Amy Morganovou. Měla hlubokou ránu na krku v oblasti páteře a míchy. V ráně měla střep ze skla, který tlačil na míchu. Tady se taky píše, že se okamžitě a co nejdřív sháněl neurochirurg. Zde přítomná slečna Skyler Strangeová se nabídla, že slečnu Morganovou odoperuje. Operaci zvládla a zachránila ji. Pacientka si tedy žádné trvalé následky neponese." řekl. ,,Děkujeme doktore Rivere. Doktore Hudsone, vy jste slečnu Morganovou vyšetřil?" ,,Ano. Bál jsem se, že když jí ten střep vytáhnu, tak můžu něco pokazit a pacientka by mohla ochrnout." ,,Chápu. Proto jste sháněli neurochirurga, který je kde?" ,,Služebně odjel do Edinburgu." ,,Aha." odvětil ředitel a podíval se na mě. Trochu jsem se začala třást strachy. ,,A teď mi řekněte, proč jste nechal pane Primáři operovat někoho, kdo nemá titul doktora a už týden nebyl ve škole a na praxích?" zeptal se. Při tom jsem se podívala na profesora. Ten na mě kývl hlavou. To byl on, kdo jim tohle řekl. Sakra. Teď to bude horší. ,,Nejdřív jsem byl proti. Vím, že nemáte rád, když operuje někdo, kdo nemá zatím titul a je nezkušený, kvůli pověsti nemocnice. Pak jsem ale zjistil, čí tady slečna Strengeová je." ,,Ano pane Primáři, už všichni víme, že je dcera doktora Stephena Strange. To byl ten hlavní důvod?" ,,Ano pane řediteli. Hlavní a jediný důvod. Vždycky jsem chtěl vidět Stephena Strange v akci a pak sem přijde jeho dcera a chce operovat. Chtěl jsem to vidět a tak jsem pozoroval chvíli za sklem." řekl Primář. To mě překvapilo. Tak proto mě pustil na k operaci. Kvůli tomu, že jsem Strangeová. ,,Aha. A na co jste přišel?" ,,Bylo to úchvatné. Ještě nikdy jsem neviděl žádného takového dobrého neurochirurga." ,,Ano pane doktore. Slečna Strangeová se v tomhle otci prý hodně podobá." vložil se do toho můj profesor. Doktorka, která tam byla kromě jediná žena, se na mě podívala a prohlédla si mě. ,,Znám vašeho otce." prohlásila po chvíli a já se na ní podívala. ,,Jsem Doktorka Brumerová. Jsem tady pracovně přímo z New Yorku. Chci ti říct, že jsi odvedla výbornou práci. Podle toho, co jsem slyšela a viděla." ,,Děkuji." ,,Jak se vede tvému otci?" zeptala se mě a já ztuhla. Co mám říct? Rychle jsem zapřemýšlela. Pak mě napadlo, co říct. ,,Má se dobře. Sice hledá pořád něco, co by mu dalo ruce do pořádku, ale jinak se má dobře." řekla jsem a doktorka se spokojeně usmála. Pak jsem se podívala na ředitele. Ten byl zahleděn do počítače. Po chvíli si vzal opět slovo Primář. ,,Podívejte pane řediteli, podle mě by se nám lidi jako je tady slečna Strengeová, hodili." ,,Čtete mi myšlenky pane Primáři. Teď, jak se na to všechno dívám, tak musím souhlasit. Původně jsem sem slečnu Skyler zavolali, abychom celou situaci vysvětlili a probrali, ale teď musím říct, že bych ji rád podržel místo. Takže slečno Strangeová." oslovil mě ,,Proč jste chtěla operovat?" ,,Abych zachránila svou kamarádku. Slečna Morganová je moje nejlepší kamarádka." odpověděla jsem. Nechápu to. Myslela jsem, že bude problém z toho, že jsem šla na sál, ale místo toho to zní, že mě chválí. ,,Aha. Odvedla jste dobrou práci." ,,Děkuji. Počkat! To je lichotka? Já myslela, že z toho budu mít problém." ,,Ano slečno, to má být lichotka. Problém taky byl, ale teď měním názor. Moc rád bych vás potom po studiu přijal." řekl ředitel. No a teď se musím přiznat. Podívala jsem se na svého profesora. Tvářil se hrdě a spokojeně. Teď ho asi zklamu. A nejen ho. ,,Víte, já se rozhodla, že skončím se studiem medicíny." ,,Cože?!" vyjeli všichni na mě zároveň. Zněli dost šokovaně a překvapeně. Hlavně profesor se na mě díval nechápavě. ,,Ale jak to? Máte skvěle výsledky a jste prý nejlepší studentka, tak proč?" ptal se nechápavě ředitel. No a teď, jak to vysvětlit? Nemůžu jim říct o mystickém umění a o všem. Nezbývá mi nic víc než to ukecat a polovičně se přiznat. Jinak to nevysvětlím. ,,Víte já něco pochopila a něco mi došlo. Neurochirurgie mě přestala bavit tak, jako kdysi. Taky jsem ztratila veškerou chuť do učení, při tom mám fotografickou paměť, ale i tak mě to už nebavilo. Taky jsem přišla na to, že být doktorem, nebylo vždy to, co jsem skutečně chtěla." řekla jsem. Všichni vypadali zklamaně. Hlavně pan profesor a ředitel. Dr. Brumerová se na mě dívala bez projevu emoce. ,,Takže končíš se studiem?" zeptal se mě profesor. Kývla jsem hlavou na souhlas. On vložil hlavu do dlaní a promnul si oči. U toho si povzdechl. ,,Co na to řekl váš otec, slečno?" zeptal se mě ředitel nemocnice. Podívala jsem se na něj. Budu muset zalhat. Po pravdě jsem to tátovi ještě nenapsala. ,,Nic." zalhala jsem. Tady už nemám co dělat. Vstala jsem od stolu a na všechny se podívala. ,,Mohu už jít?" ,,Jistě." řekl zklamaně pan ředitel. Kývla jsem hlavou, popadla svou kabelku a byla na odchodu. V tom mě zastavil pan profesor. ,,Takže ty končíš definitivně se studiem Skyler Strangeová?" zeptal se mě. Otočila jsem se na něj. ,,Ano. Končím. Je konec." ,,Dobře. Chci ti říct, že jsi byla má nejlepší studentka, kterou jsem kdy měl." řekl profesor. V ten moment jsem se trochu začervenala, ale i zesmutněla. ,,Děkuji pane profesore. Sbohem." ,,Sbohem." rozloučil se se mnou profesor a odvrátil ode mně pohled dolů. Bylo mi toho líto. Zklamala jsem ho. Ale, je to moje volba. ,,Nashledanou." rozloučila jsem se i s ostatními a odešla z místnosti pryč. Ve výtahu jsem se opřela o stěnu a zhluboka si povzdechla. Ulevilo se mi. Z toho, že nemám problém.

Rozhodla jsem se, že se stavím u Amy. Chci vědět, jestli se už probrala. Probrala. Vypadala taky tak, že jí je už líp, ale vypadala dost smutně. Hned jak jsem vstoupila, tak vypadala nadšeně. Sedla jsem si k ní na židli. ,,Ahoj." ,,Ahoj. Skyler, chci ti moc poděkovat za to, že jsi mě zachránila." začala hned děkovat. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nemusíš mi děkovat. Dělala jsem to pro tebe." ,,I tak ti děkuji." ,,Dobře. Co se vlastně stalo?" zeptala jsme se. Chci vědět, co se přesně stalo. Amy začaly najednou slzet oči. Vzala jsem ji za ruku. Ona si je utřela a začala mluvit. ,,Chtěla jsem to s Harrym skončit. V den, kdy jsme o tom mluvili jsem neměla odvahu. Pak jsem si včera řekla, že je ten správný čas. Naštval se. Povalil mě vší silou na postel a křičel, že jsem jeho děvka a že nikam nepůjdu. Nakonec jsem se z jeho sevření dostala a chtěla odejít. Pak mě uhodil a začal pořád křičet to samé. Já po něm zase křičela, že je psychopat a blázen. Pak jsem mu vrazila facku a chtěla utéct, ale najednou jsem ucítila silnou bolest na krku a spadla na zem. To bylo jediné, co si pamatuji. Mamka to už ví, volala policii. Před chvílí odešli." ,,A co bude dál?" ,,Budou ho hledat a půjde před soud." odpověděla mi. ,,Tak to je dobře. Ten sráč si to zaslouží." ,,Ano. To je pravda. Jsem ráda, že tě mám. Nebýt tebe, tak jsem na vozíku nebo nevím co. Jsem ráda, že jsi tu se mnou." ,,To já taky." řekla jsem a utřela si slzy štěstí. Jsem ráda, že je Amy v pořádku. Teď už jenom zbývá, aby chytili toho hajzla a zavřeli ho za mříže. Zaslouží si to.