She's my daughter || Doctor Strange fanfiction

,,Já tě neopustím!" ,,Musíš."

Spadla jsem na zem. Aidan se potichu a výsměšně zasmál. Vstala jsem a pokračovala v našem souboji. Byla bych moc ráda, kdyby změnil názor. Teď hned. Prosím. V tom jsem se podívala směrem ke Garrettovi. Pořád bojoval s blondýnkou. Ihned jsem si ho přestala všímat a bránila se před Aidanem. Už mě to s kouzli pomalu přestalo bavit. Potřebuji zbraň. Odrazila jsem poslední Aidanův útok a utekla do místností s artefakty. Aidan běžel za mnou. Nevěděla jsem, co popadnout. Proto jsem vzala vázu, která byla nejblíž a chtěla ji hodit po Aidanovi. Ten se nejdřív lekl, ale pak se na mě tupě díval. ,,Ty nevíš, jak se to používá?" zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou. Aidan se začal přibližovat. Couvala jsem, ale v tom jsem zakopla a spadla na zadek na zem. Vázu jsem pustila a ta se odkutálela pryč. Začala jsem se plazit dál dozadu. ,,Aidane  prosím, byl jsi pro mě jako bratr. Nedělej to. Prosím." prosila jsem se slzami v očích. Ničí mě to, že jsme každý na jiné straně a musíme spolu bojovat. Aidan s úsměvem vrtěl hlavou. Je jiný. Je to šílenec, fanatik, blázen a já nevím co všeho dalšího. Byla jsem z toho nešťastná. Plakala jsem a plazila se od něj dál. V tom ho to přestalo bavit a opět si vyčaroval tu dýku ze skla, nebo co to je za materiál. Mířil s ní na mě. Už jsem dál nemohla a ruce se mě podlomily a já lehla na zem. Aidan už byl připravený mě zabít a já se začala se slzami pomalu loučit se světem. V tom se kolem jeho hlavy omotal ten modrý levitační plášť. Brání mě. ,,Děkuji." poděkovala jsem a běžela pryč. Hlavně, ať jsem co nejdál od Aidana. Vrátím se zpátky ke Garrettovi. Přiběhla jsem ke schodišti a podívala se dolů. Garrett stále bojoval s blondýnkou. Vypadalo to, že ještě ani jeden nemá dost. Najednou mě vyrušil opět Aidan. Běžel proti mně a já nevěděla, co dělat. Jak se mám bránit? Modrý plášť přiletěl ke mně a automaticky se sám nasadil na má ramena. Pak mě rychle zatáhl dozadu a tím zabránil Aidanovi, aby mi ublížil. Oddechla jsem si. Ten plášť mě chrání. Ale jak to? Chtěla jsem utéct pryč, ale on mě držel na místě a nechtěl mě pustit. Aidan se pomalu blížil se svou zbraní. Tak to ne. Musím utéct. No tak plášti! Pusť mě! To se nestalo. Chtěla jsem začít nadávat, ale plášť mě pustil a opět zaútočil na Aidana. Já utíkala dál. Po schodech dolů, ale v tom jsem zakopla a padala dolů. Už bych byla dole s rozbitou hlavou, ale plášť byl rychlejší. Rychle pustil Aidana a opět se nasadil na má ramena. Taky mě vyzvedl nahoru a levitovala jsem. V tom mě to došlo. Vybral si mě. Mám svůj vlastní artefakt. A ještě ke všemu levitační plášť! Aidan se na mě zamračeně  díval. ,,Nech těch bojů Aidane a vrať se do normálního života!" zvolala jsem. On se zasmál. ,,To nejde Skyler, protože Kaecilius je teď má rodina. Ty už pro mě nic neznamenáš, protože si mě zradila! Jsi rozmazlená a nafoukaná dcera nějakého doktůrka z Ameriky. Nic víc." říkal. To bolelo. A to hodně. Po tváři mi opět ztekla slza. Tohle si o mně myslí? Dobře. Jak chce. Ať je po něm. V mysli jsem nařídila plášti, aby sletěl dolů na zem. Přesně to udělal. Koutkem oka jsem se podívala na Garretta, který na levé straně srazil blondýnku na zem a chystal se ji zabodnout svůj meč do břicha. Nechala jsem to být a podívala se na Aidana. Mám plán. Nezabiji ho, ale chytnu do pasti. Díky toho pláště ho můžu udržet nehnutě na místě. Snad to vyjde. ,,Tak dobře Aidane. Zabij mě, když tě to potěší." řekla jsem a ještě si schválně povzlykala. On se usmál a běžel po schodech se zbraní dolů. Už jsem se chystala nařídit plášti, aby ho chytl, ale to se už nestalo. Garrett mě shodil na zem a tím způsobil, že ho Aidan probodl. Dívala jsem se na něj se slzami v očích a s prázdným výrazem ve tváři. Připadalo mi, jako kdyby se čas zastavil. Emoce se mi promíchávaly a já nevěděla, co dělat. Měla jsem v hlavě zmatek. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se to stalo. Z plných sil jsem zakřičela na celou svatyni. Aidan vytáhl svou zbraň z Garretta. Ten se na mě díval taky se slzami v očích. Dokonce mu i jedna ztekla po tváři. Potom si klekl na zem a pořád se držel na nohou. Snažil se udržet rovnováhu. Pořád jsem se na něj dívala s prázdným výrazem. Taky jsem celá ztuhla. ,,Skyler uteč." zašeptal ,,Já tě neopustím!" dostala jsem s pláčem ze sebe. On se pouze pousmál. ,,Musíš." vyslovil slabě a spadl na zem. Pomalu jsem se se slzami k němu začala plazit. To nemůže být pravda! Ne! Podívala jsem se do Garrettových modrých očí, které se dívaly do prázdna. ,,Ne! Garrette! Ne! Neopouštěj mě! Já tě miluji...miluji tě, slyšíš mě?!" volala jsem a lehla si na jeho hruď. Límec pláště mi začal svými rohy utírat slzy. Bylo mi to jedno. I tak jsem dál plakala nad ztrátou své lásky. Nemohla jsem tomu uvěřit. Plakala jsem víc a víc. Ta bolest byla silnější než ta, co mi způsobil Aidan. Ten se na mě díval dost znepokojeně. Po chvíli se konečně ozval. ,,Brzy si tě najdu a pak to skončím i s tebou." řekl a utekl pryč. Plakala jsem, ale teď jsem přestala, protože smutek vystřídal vztek. ,,Nenávidím tě!" zakřičela jsem ,,Slyšíš mě Aidane?! Nesnáším tě! Za to zaplatíš! Chtěla jsem tě zachránit, ale už vím, že to nemá cenu! Ty to se mnou neskončíš, protože tě brzy zabiju! Pomstím Garretta a ty budeš litovat dne, kdy jsi mě poznal!"