She's my daughter || Doctor Strange fanfiction

Deprese a Aidan

Už je to měsíc. Měsíc od tátové autonehody. Volala jsem mu každý den a on byl rád, že si voláme častěji. Chtěla jsem dát i videohovor, ale táta nechce, abych ho viděla. Řekl mi, že až bude vypadat líp a nebude mít rány na obličeji, tak mi zavolá. S Christine si už nepíšu, veškeré informace vím už od táty. Šance, že budou ruce v pořádku, je velmi malá. Bojím se. Bohužel se stalo taky něco, co jsem tátovi neřekla. Jeho autonehoda, novináři (kteří se už po 14 dnech uklidnili a mám pokoj), pak ještě to, že mě trápí že ho nemůžu vidět na vlastní oči a být s ním, složilo mě to. Každý den jsem byla v hrozné depresi a jezdila jsem pouze do školy a na všechno a na všechny jsem kašlala. Kamarádkám jsem psala, že potřebuji čas a ony to respektovaly. Jenže to nebylo všechno. Uzavírala jsem se před světem a to mi přineslo jedině to, že jsem začala brát prášky na depresi. Ve škole a na praxi v nemocnici jsem se tvářila v pohodě, ale doma jsem byla smutná. Dopadlo to tak, že jsem se před týdnem začala trochu řezat i žiletkou. Nechci, aby to bylo vidět. Proto se řežu do nohy. Jsem na dně a stydím se za to. Stydím se, že jsem slabá. Ale, já si nemůžu pomoct. Sebepoškozování mi pomáhá. Je mi pak, líp. Právě teď sedím na pohovce ve svém pokoji a koukám na televizi. Tohle je moje jediná aktivita za měsíc. Super ne? Ne. Není to super. Teta si o mě dělá starosti a snaží se mě přimět vyjít ven, ale já se před ní zamykám. A nejen před ní, ale i před světem. Dělám hroznou chybu. Se vším. Poškozuji se, uzavírám se do sebe a cítím se hrozně.

Přišla jsem do kuchyně si udělat něco dobrého k jídlu. Byla jsem pouze v županu a pod ním jsem měla jen spodní prádlo. Stejně bydlím jen s tetou a žádný chlap tady není, takže si tady takhle můžu chodit. Vytáhla jsem z ledničky Oreo jogurt (pozn. autora. Ano takový jogurt existuje, když jsem byla v Anglii, tak jsem ho viděla v obchodě, ale bohužel jsem si ho nekoupila Xd) a vzala si ze šuplíku s příborem lžičku. Najednou přiběhla teta a naštvaně se na mě dívala. Zmateně jsem se na ní podívala. ,,Tak ty jako bereš antidepresiva jo?" zeptala se mě a vytáhla z kapsy u své červené mikiny krabičku s prášky. Zamračila jsem se na ní. Co si to dovoluje? Jsem dospělá. ,,Není ti to trapný? Brát prášky na depresi a nesvěřit se mi?!" začala na mě vyčítavě křičet. Já si ji bez zájmu celou prohlédla. Její blond vlasy měla v drdolu a na sobě měla modré džíny, které ji seděli k modrým očím, pod mikinou měla zase bílé tričko. Opět jsem se jí podívala do obličeje. ,,A tobě není trapný, že lezeš bez dovolení do mého pokoje?" zeptala jsem se jí uraženě. Ona svraštila obočí a vytáhla z kapsy mobil. ,,Tak to ne holčičko. Jsi sice dospělá, ale já tě musím hlídat, takže tě hlídat budu a když se něco stane tak to řeknu tvému otci." řekla. S hrůzou jsem nadzvedla obočí. To neudělá. To nesmí udělat. Tátu to vynervuje a bude ze mě zklamaný. ,,Nevolej mu. Prosím." ,,Na to je milá Skyler pozdě." řekla teta s chladným hlasem a přiložila si mobil k uchu. Táta má teď v Americe osm hodin ráno. Už by měl být vzhůru. To bude průser. Zklamala jsem ho. ,,Ahoj Stephene. Máš čas?" zeptala se teta. Z mobilu se ozval otcův hlas, který říkal, že ano. Já se snažila potlačit slzy z viny. Teta se na mě podívala. V tu chvíli jsem to nevydržela a slzu jsem neudržela. Teta změnila výraz na smutný. V očích měla zase starost. ,,Víš já...chtěla jsem vědět, jestli by za tebou nemohla Skyler přiletět? Pomohlo by jí to a tobě taky." řekla do telefonu. Překvapeně jsem se na ní podívala. To myslí vážně? Jsem ráda, že mu to nakonec neřekne. Díky teto. Spadl mi kámen ze srdce. ,,Jo dobře. Děkuji. Vyřídím. Ahoj." rozloučila se s taťkem po chvíli teta a hovor skončila. Potom se na mě podívala. ,,Já mu to neřeknu. Řekneš mu to sama. Tvůj táta uznal, že by bylo dobré, kdyby jsi přiletěla do New yorku. Takže mu vše řekneš, ale nejdřív řekneš vše mě." řekla teta.

Věděla jsem, že nemá cenu se už dál uzavírat před světem a řezat se. Proto jsem se s vinou rozhodla, že se otci přiznám. A nejen mu. Teta nám uvařila čaj a společně jsme si sedly do obýváku. Po chvíli mlčení se na mě podívala. ,,Tak...řekni mi, jak to je s těmi prášky a co se děje?" zeptala se. Zahanbeně jsem sklopila hlavu. Proč je tak těžké o tom mluvit? Asi vím, proč. Cítím vinu. Přemohla jsem se a podívala se na tetu. ,,Po tátové autonehodě jsem byla v depresi a bála se o něj, ale to víš. Pak mě dokonce párkrát pronásledovali novináři a taky si mě i někdy odchytili a ptali se na vše. Nezvládala jsme to a tak se začala uzavírat jak do sebe, tak i před světem. Byla jsem v hrozné depresi a kvůli tomu jsem začala brát ty prášky, ale nefungovalo to a tak jsem se uchýlila k jiné metodě." tady jsem to radši ukončila a napila se čaje. Teta nejdřív nechápala, ale pak odkryla můj rukáv u pravé ruky. Úlevně si oddechla. Pak jí ale něco došlo a odkryla můj župan z mých stehen. Zděšeně vykulila oči. ,,Ty se...řežeš?" zeptala se koktavě. Celá zahanbená jsem kývla hlavou a neudržela slzy, které se mi opět ryli do očí. Rukou jsem si je utřela a podívala se na tetu. Ta měla smutně sklopenou hlavu. Vypadalo to, že je zklamaná. Má být proč. Zklamala jsem ji. ,,Skyler...radši nic." ,,Už si to začala, tak to dokonči prosím." řekla jsem. Ať chce říct, co chce, chci to slyšet. I když mě to možná bude bolet. Já si to zasloužím. ,,Tvá matka dělala to samé. Řezala se. Jednou, když nám umřela naše babička s dědem při havárce, tak se složila. Měla je moc ráda. Bylo jí šestnáct a já už byla dospělá. Začala jsem psát do novin. Byla jsem dobrá, ale musela jsem se starat o sestru. Jak víš, rodiče jsme neměli. Pracovala jsem dlouho a ona se musela utápět v smutku. Prášky nikdy nebrala. Místo toho se řezala." řekla teta. Byla jsem zaskočená. Má matka dělala to samé? To mi nikdy teta neřekla. A asi měla důvod. Určitě se bála, že já bych dělala to samé. Ale, to se jí nepovedlo. I tak jsem to udělala. ,,Kam se řezala?" vyšlo ze mě ,,Do stehen, jako ty. Skyler, přestaň s tím. Přestaň se utápět ve smutku a žij dál. Otec tě potřebuje. Bude to mít teď těžké a potřebuje oporu. Navíc, chceš si splnit svůj sen a pokračovat v jeho stopách. Tak to udělej. Zkrátka, žij svůj život dál a naplno. Už toho nech. Novináři ti dali pokoj už dávno." řekla teta. Při jejích slovech mi tekly další slzy. Má pravdu. Musím toho nechat a žít dál. Otec mě potřebuje. Nechám toho. Už žádné řezání  a žádné deprese. Je čas, aby se Skyler Strangerová vrátila do svého starého života. ,,Máš pravdu. Děkuji teti." řekla jsem a objala ji. Ona mě začala hladit po mých hnědých vlasech. Musela jsem se pousmát. Ještě, že ji mám a pomohla mi. Už se nebudu řezat. Nikdy.