She's my daughter || Doctor Strange fanfiction

Zrcadlová dimenze

Včera jsem si byla pro knihy. Teď jsou čtyři hodiny ráno a já si čtu jednu z knih, které jsem si bez dovolení půjčila. Byla jsem unavená a tak jsem své tělo dala spát a má duše si čte vedle ní. Oddělit svou vlastní vůlí duši od těla jsem se naučila rychle. Je zajímavé, že mé schopnosti rostou rychle. Navíc mě to i baví. A to je to hlavní. Jsem ráda, že jsem něco takového objevila a našla. Ono se mě to vlastně našlo samo. Díky tomu jsem poznala, co ve skutečnosti chci. Jsem ráda za všechno, co se v posledních dvou měsících událo. Jediné, za co ráda nejsem je to, co Harry udělal Amy a taky to, že je můj táta pryč a já nevím přesně, kde je. Však já to jednou zjistím a půjdu za ním. Chci být zase s ním. Knihu jsem si četla asi do osmi. Pak jsem ji založila a vrátila se do svého těla. Hned jsem se probrala a vyskočila z postele. Šla jsem se převléct do svého červeného úboru a pak odešla do kuchyně si připravit snídani. Volská oka a tousty. Potom jsem si šla znovu číst. Četla jsem si pouze chvíli, protože mi najednou došlo, že mám být právě ve svatyni. Dneska máme trénink s Garrettem. Je neděle, takže tam musím být co nejdřív.

Portálem jsem se dostala k hlavním dveřím a pak šla do tréninkové místnosti. Tam nikdo nebyl. To je divné, vždy tu Garrett čeká. Podívám se do knihovny. Přišla jsem tam. Nic. To je fakt divné. Procházela jsem svatyni a hledala ho. Pak jsem vešla do místnosti, kde byli artefakty. Rovnou jsem si je začala prohlížet. Byli tam meče, dýky, nunčaky, hole a ostatní předměty. Můj pohled však zastavil u vytrýny s nějakým modrým levitujícím pláštěm. Byl fascinující. Líbil se mi. Límec byl vystouplý nahoru. To na něm bylo hodně zajímavé. Taky se mi i zdálo, že zaregistroval, že jsem k němu přišla, protože límec ke mně zvedl. Vypadalo to, jako kdyby se na mě podíval. ,,Jdeš pozdě." ozval se za mnou mistr Sol Ráma. Ihned jsem se k němu otočila. ,,Omlouvám se já jen..." ,,V pořádku. Pojď se mnou." řekl a s rukama za zády šel pryč z místnosti a já šla za ním. Zavedl mě do tréninkové místnosti. ,,Kde je Garrett?" zeptala jsem se. Mistr se na mě otočil. ,,V Kamar-Taji. Dneska se tě ujmu já." řekl. Kývla jsem hlavou na souhlas. Mistr se usmál. Šla jsem k němu blíž doprostřed místnosti. Čekám, až dá mistr nějaký povel. ,,Slyšel jsem, že studuješ sama Astrální cestování." ,,Ano. Chtěla jsem to zkusit. Počkat! Odkud to víte?" ,,Víš, že v knihovně v Kamar-Taji se nesmí vyvolávat portály?" ,,Wong mě naprášil?" ,,Nebyla jsi jediná, kdo to udělal." řekl. V tom jsem překvapeně vykulila oči. Takže to udělal někdo další. Ráda bych věděla, kdo? Každopádně mě Wong práskl. Ani se mu nedivím. Navíc to bylo bez dovolení, takže za to bude asi trest. Začínám se bát. ,,Ukaž mi, jak jsi v Astrálním cestování pokročila." vyzval mě. Kývla jsem hlavou na souhlas a začala se soustředit. V tom má duše vyletěla z těla. Létala jsem nad svým tělem. V tom se naproti ode mně objevilo Astrální tělo mistra Sol Rámy. ,,Výborně. Už sis někdy vzala do ruky nějaký předmět svým Astrálním tělem?" ,,Jo. Včera jsem si četla knihu." odpověděla jsem. Mistr se spokojeně usmál a vrátil se do svého těla. To samé jsem udělala taky. Hned jsem se snažila udržet rovnováhu, abych nespadla. To se mi povedlo. Pak jsem se podívala na mistra. ,,Tvé magické schopnosti rostou velmi rychle. Tvůj trénink si žádá bezpečné místo." řekl a rychlým pohybem mávl rukou do strany napravo. Podívala jsem se tam. V tom jsem spatřila něco jako zrcadlo, které bylo popraskané. Bylo to malé a taky to bylo asi metr a půl od země. Mistr to zvětšil a pak jako kdyby otevřel nějaký průchod. Jím prošel a zmizel. Opatrně jsem šla za ním. Objevila jsem se ve stejné tréninkové místnosti, vlastně jsem tam pořád byla, ale všechno kolem bylo takové jiné. Jako kdyby kolem mě bylo skla, která byla uspořádaná po kouskách. Bylo to fascinující. Překvapeně a celá fascinovaná jsem se rozhlížela kolem. Po chvíli jsem se podívala na mistra, který se na mě celou dobu díval. ,,Nyní jsi v Zrcadlové dimenzi. Vždy přítomné leč nevnímané. Tím, co se zde stane, není skutečný svět ovlivněn. Zrcadlovou dimenzi využíváme pro výcvik, pozorování, a někdy k izolování hrozeb. Nikdy se zde nesmíš ocitnout bez dvouprstenu." řekl ,,Ehm... Počkat. Pardón, ale jakých hrozeb?" zeptala jsem se zmateně. Tady už je to trochu děsivé. Mistr začal pohybovat rukama a tím zvětšoval místnost. Skládá prostor. Paní. Na živo to vypadá jinak. Wow. Když byl mistr hotový, tak se na mě podíval. Já se ještě chvíli rozhlížela, ale pak se na něj taky podívala. ,,Studium nekonečného mnohovesmíru sebou nese i poznání nekonečných nebezpečí. A kdybych ti řekl všechno, co doposud nevíš, tak bys celá zděšená utekla." řekl.

Zbytek dne vypadal tak, že jsem s mistrem trénovala boj se zbraněmi. Chtěla jsem si dát i boj bez nich, ale prý to má od Garretta zakázané, aby mi něco neudělal. To mě překvapilo a potěšilo. Můj přítel má o mě starost. Je to od něj milé a hezké. I když si myslím, že by o mě neměl mít takovou starost. Dokážu se o sebe postarat sama. To vím jistě, ale nebudu mu do toho mluvit. Jestli mě chce chránit, tak prosím, ale hlavně, aby to nebylo přehnané. Po dvou hodinách tréninku jsem odešla domů na oběd. Taky jsem napsala Garrettovi. Chci vědět, kdy se vrátí.

Pohled Garretta

Byl jsem zklamaný, že jsem místo toho, abych byl se Skyler, musel jít do Kamar-Taje. Prastará si mě k sobě zavolala. Chce si se mnou promluvit. Nevím sice o čem, ale trochu se bojím. Není běžné, že si mě k sobě zavolá samotného. Snad to nebude hrozný. I když se bojím. Přišel jsem do sídla vědění. Prastará seděla na zemi a pila čaj. Naproti ní byl polštář pro mě, abych si sedl. Přesně to jsem udělal. Prastará odložila svůj hrnek čaje na malý stoleček vedle sebe. ,,Garrette." ,,Nejvyšší kouzelnice." pozdravili jsme se. Prastará se na mě usmála. ,,Dáš si čaj?" ,,Moc rád." odpověděl jsem. Ona kývla hlavou a vstala. Šla ke svému stolu, kde stála porcelánová konvička s čajem a další hrnek. Do něj čaj z konvičky nalila a pak přišla ke mně. Čaj jsem si od ní s úsměvem vzal. Tady mi vždy čaj chutnal. Navíc znám Prastarou od malička a vždy na mě byla hodná. Taky jsem za ní kdysi chodil pouze na čaj. Čaje jsem se napil a pak ho položil vedle jejího hrnku na stoleček. Potom jsem se na ní podíval a čekal, co mi řekne. ,,Chtěla jsem se zeptat, jak se vede Skyler?" ,,Dobře. Je nadaná a její schopnosti rostou velmi rychle. Mistr Sol Ráma jí dneska ukáže zrcadlovou dimenzi a pak ji naučím, jak se do ní dostat." odpověděl jsem ,,Dobře. Mistr ti už určitě řekl o jejím otci." ,,Ano. Vím, že tady studuje." ,,Ví to Skyler?" ,,Ne." ,,Dobrá. Nechci se jim do jejich věcí motat. Pan Strange třeba zatím nechce, aby jeho dcera věděla, kde on je. I když on zase neví, kde je ona." řekla. Taky se nechci do toho motat. Ale, Skyler se trápí. Chce vědět, kde její táta je a stýská se jí. Bude mě kvůli tomu nenávidět. Vím, kde její táta je, ale nic jsem jí neřekl. Cítím se kvůli tomu hrozně. Moc rád bych jí vše řekl, ale to asi nejde, protože mi to Prastará nedovolí. ,,Zatím jí nic neříkej." ,,Jak si přejete." řekl jsem. ,,Slyšela jsem, že jste se sblížili." řekla Prastará. Začervenal jsem se. Ona se nad tím pousmála. ,,Přeji vám to." ,,Děkujeme." ,,Každopádně ti Garrette musím něco říct. Genetické spojení mezi Skyler a jejím otcem se přerušilo. Její schopnosti už měsíc rostou sami." ,,Opravdu?" ,,Ano." odpověděla mi ,,Její schopnosti rostou rychle." ,,Ano to už jsi říkal. Je dobře, že jí mistr Sol Ráma ukázal zrcadlovou dimenzi. Trénuj ji Garrette." ,,Dobře. O to se nemusíte bát." řekl jsem. Prastará se usmála a podívala se někam za mě. ,,Pane Strangei." řekla a vstala. V tom mi přeběhl mráz po zádech. Za mnou stojí otec mé přítelkyně. No super. Teď, aby nebylo poznat, že ten Garrett jsem já. Skyler říkala, že mu o nás už řekla, ale neví, že jsem to já. Prastará se na mě podívala. ,,Můžeš jít Garrette." ,,Dobře. Děkuji za čaj a za vše ostatní." ,,Nemáš zač." řekla. Vstal jsem a otočil se na Strange. Stál kousek ode mě. Měl na sobě modrou tuniku. Stejnou, jako nosí Skyler, akorát že ona má v červené barvě. V hodně věcí se mu podobá, jak si tak všímám. Trochu jsem se usmál. ,,Dobrý den." pozdravil jsem a byl na odchodu. V tom mě Strange chytl ta rukáv a stáhl mě vedle sebe, abych ho slyšel. ,,Promiň, ale mám otázku. Ty jsi z Londýna že ano?" ,,Ano." řekl jsem a strachy jsem se třásl. On něco tuší. Do háje, proč jsem se tehdy tak moc vyptával na jeho dceru. ,,Znáš mou dceru? Já jen, že ses na ní jednu dobu vyptával." zeptal se mě. Prastará nás pozorovala a čekala, co bude dál. Koutkem oka jsem se na ní podíval. Trochu zavrtěla hlavou. Nesmím mu to říct. ,,Ne. Jen mě z vašeho vyprávění zaujala. Jinak o ní nic nevím." řekl jsem a podíval se Strangeovi do očí. Kývl hlavou a pustil mě. Rychle jsem odtamtud zmizel. Tak tohle je moc. Určitě něco tuší. Možná jenom to, že jsem ten přítel já a že Skyler o žádných kouzlech neví. A nebo tuší všechno. Časem se to určitě nějak vyřeší. Hlavně, aby se nikdo s  nikým nepohádal. Dost se toho bojím.

Ahoj❤ Stephen nám už asi něco tuší. Takže...

Jak a kdy se dozví, kde jeho dcera je?

Jak bude reagovat?

Otázek je hodně. A nejen na tuhle dějovou linku. Brzy vydám další kapitolu, ale uvidím jak to budu stíhat se školou, jelikož jsem už v devítce tak se blíží přijímačky.

Jinak chci moc poděkovat za votes a za komenty, které mě a tenhle příběh ženou dal. Děkuji❤❤

Azeret...