She's my daughter || Doctor Strange fanfiction

,,Vy jste mě zničili."

Po hodině povídání a prohlížení fotek z dětství přišel Dr. West s Christine. Táta chtěl, abych odešla a neviděla jeho ruce plné jizev. Neposlechla jsem ho a dál seděla na svém místě. Nic na to neřekl. Jen po mě hodil zamračený výraz a pohled, který mi říkal něco jako, že jsem paličatá. To víš tati, jsem tvá dcera. Pomyslela jsem si. Táta zvedl ruce a Christine mu začala sundávat obvazy. Postupně se odhalovala kůže plná jizev. Táta se koutkem oka podíval na mou reakci. Pouze jsem seděla a překvapeně se dívala na jizvy na levé ruce. Byli ošklivé. Podél prstů a ruky byli velké jizvové čáry, vedly až k zápěstí. Okolo byli ostatní malé nebo velké jizvičky. Ruka byla trochu červená. Na sucho jsem polkla. Určitě to bylo hrozné. Neumím si představit, že by se mi to stalo. Pro tátu to bylo vážně těžké. Soucitně jsem se na něj podívala a pomalu ho vzala za levou ruku. Na dotek byli jizvy cítit, jako malé hrbolky. Podívala jsem se na pravou tátovu ruku. Christine sundala obvaz a táta nechal ruku ve stejné poloze. Pomalu zahýbal prsty. Celá ruka se začala třást. ,,Ne." vydechl zoufale táta a sklopil hlavu. Já se zatvářila smutně. Tohle táta nezvládne. Celý svůj život žije v nemocnici a zachraňuje životy. Teď, když se mu třesou ruce, nebude moct operovat. To ho zničí. Co bude dělat? Bojím se, co bude následovat. Smíří se s tím, nebo začne hledat něco, co by mu ty nervy spravili? Christine říkala, že zlatá hodina pro záchranu nervů odbyla, když byl ještě v tom autě. Třeba už ty nervy nepůjde vyléčit a on skončí špatně. Hrozně moc se o něj bojím. ,,Dej tělu čas se uzdravit." řekl Dr. West. Táta se na něj podíval zoufalým pohledem a pak se trochu zamračil. ,,Vy jste mě zničily." prohlásil. ,,Tati!" napomenula jsem ho. Skoro jsem nemohla uvěřit tomu, že to táta vážně řekl. ,,Oni za to nemůžou. Dělali co mohli." řekla jsem. Táta se na mě ani nepodíval. Místo toho se díval zničeně na svou ruku. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Byl úplně zcela jiný. Christine se na mě smutně podívala a odešla. Já pustila tátovu levou ruku a podívala se mu do očí. Slzeli. Dr. West otočil pohled ke mně. ,,Slečno Strangeová." oslovil mě. Podívala jsem se na něj. ,,Měla by jste se o svého otce v téhle situaci postarat. Přestěhovat se sem do New Yorku a být mu na pozoru." řekl. Chtěla jsem něco říct, ale slovo si vzal táta. ,,Ty si myslíš, že kvůli tomu, že se mi třesou ruce, nechá školy a bude se starat o mě? Ne. Bude dál studovat. Já to takhle nenechám. Budu hledat způsob, jak své ruce vyléčit." řekl rozhodně. Dr. West protočil panenky a bez dalšího slova odešel. Myslela jsem si to. Táta bude skutečně hledat metodu, která by ho uzdravila. Otázkou je, co to všechno bude stát a kolik si toho ještě vytrpí? Dveře od pokoje se zabouchly. Táta zvedl ruce, které se třásly. Potlačoval slzy. ,,Kdybych mohl operovat sám sebe, zvládl bych to tak, že by se mi ruce netřásly. Já bych to líp zvládl Skyler." řekl. Zavrtěla jsem hlavou. Egoista, jako vždy, když se jedná o neurochirurgii. Jedna z věcí, která mu pořád zůstala. Táta položil ruce na postel. Díval se před sebe do prázdna a vypadal zničeně. ,,Ty studia v žádném případě nenecháš. Nechci ti ničit život a kariéru. Uč se. Já budu mezitím hledat metodu, která by mě uzdravila." ,,Ale co když žádná neexistuje?" zeptala jsem se. Já vím, že tuhle otázku slyšet nechtěl, ale musí s tím počítat. Něco uzdravit nejde. Třeba ochrnutí, AIDS a tak dále. Táta se na mě podíval smutně. ,,Tak budu dál, dokud ji nenajdu, hledat. Třeba něco potom vymyslíš ty." řekl. Musela jsme se nad tím usmát. Já? Já asi ne. Moc si tady v tomhle nevěřím, že bych vynalezla nějakou metodu. Trochu jsem se ušklíbla. ,,O tom pochybuji." ,,Nepodceňuj se Skyler. Zítra půjdu za lékařskou komisí a domluvím se s nimi, co a jak. Chci se vyléčit." řekl táta. Chápu ho. Je na své práci závislí a neumí si představit, jak to teď bude, když nemůže být doktor. To si neumím představit ani já. Tohle ho složí k zemi. Bojím se, že to bude horší a horší. Musím mu pomoct, ale za týden se musím vrátit do Londýna. Ten týden tady s ním budu a budu ho hlídat, aby neudělal žádnou hloupost. Je to můj jediný rodič a chci, aby tady byl se mnou ještě hodně dlouho. Navíc, při studiu mi hodně pomůže. To dělá i teď, ale on je moje inspirace.