She's my daughter || Doctor Strange fanfiction

Dr. Stephen Strange

Upozornění: Dneska to bude pohled Doctora Strange a potom se přidá i Skyler :D Jo a ještě, že cokoliv tady píšu o studiu medicíny, tak nvm jestli to tak chodí protože všude to probíhá jinde že jo...

O tři měsíce později

Pohled Doctora Strange

Sedím u stolu v obýváku a telefonuji si s mým přítelem doktorem z Francie přes Skype. Do toho si trénuji podpis, který mi kvůli mým rukou nejde. Prodělal jsem sedm operací a nic. Nic nefunguje. Ani ta rehabilitace nepomohla. Zkrátka nic. Pořád hledám různé operační metody, které by mi vrátily ruce do normálu, ale zatím se nic buď nenašlo, nebo to nepomohlo. Jsem už zoufalý a doufám, že mi on pomůže. Jeden postup mě napadl a tak jsem mu ho poslal. ,,Četl jsem tvoji kartu, prostudoval vše cos poslal, ale tohle nepůjde. Obávám se, že si neuvědomuješ, jak rozsáhlá zranění máš." ,,Podívej, samozřejmě já..." ,,Léčili tě ti nejlepší." skočil mi do řeči ,,Jo, jo, jo, já to chápu. Já jen kdyby to šlo tak..." ,,To co žádáš, je nemožné Stephene!" opět mě přerušil ,,No tak, ale no tak." ,,A taky musím myslet na svou pověst." ,,Ne počkej..." ,,Nemůžu ti pomoct. Bonsoir mon ami." ,,Ne počkej!" zavolal jsem na něj, ale bylo pozdě. Hovor tipl. Nepomůže mi. Trochu jsem silně položil ruce na stůl. Najednou se ve mě míchali dva pocity. Vztek a smutek. Vztek, protože mi nepomůže a smutek, protože už třeba nikdy nebudu operovat. Ve vzteku jsem všechny věci, které byly na stole, shodil dolů na zem. Pomalu jsem rozdýchával ten vztek. V tom se ozval klíč v zámku a dveře, které se odemykaly. Vůbec jsem se tam nepodíval, protože vím, kdo to je. ,,Ahoj!" zavolala ode dveří na mě Christine. Kousek šla dál a pak zastavila. Dívala se na mě. ,,Neudělá to." řekla. Párkrát jsem zavrtěl hlavou a vstal od stolu. ,,Amatér." řekl jsem a pomalu šel vzít svůj notebook ze země. ,,V Tokiu vymysleli novou procedůru. Odeberou sekverové buňky a pak na 3D tiskárně vytisknou protézu. Kdybychom si vzali půjčku..." říkal jsem a Christine si mezitím odložila věci na stůl a šla ke mně. ,,Stephene." oslovila mě ,,Jen malou tak dvě stě tisíc..." ,,Stephene. Vždycky si utratil cos vydělal, ale teď utrácíš co ani nemáš. Možná bys s tím měl raději přestat. Aspoň kvůli Skyler. Víš kolik si toho už kvůli tomu vytrpěla? Bojí se o tebe." řekla Christine. Má pravdu. Kvůli Skyler bych toho měl nechat, ale já jí chci jednou naučit to, co umím já a kvůli rukám to nejde, protože nemůžu s nimi operovat. Navíc, jak teď budu žít bez své práce? Pomalu jsem se chystal vstát a zvedl ruce tak, abych viděl do svých dlaní. ,,Ne, ne, ne. Právě to teď udělat nemůžu, protože to pořád není lepší!" postupně jsem zvyšoval hlas. Pak jsem se otočil k oknu a šel pomalu k němu. ,,Ale tohle už není medicína, tohle je mánie! Něco prostě uzdravit nejde." řekla Christine ,,Život bez mé práce..." ,,Je pořád život, tohle není konec, i jiné věci mohou dát tvému životu smysl." ,,Jako co? Jako ty a Skyler?" vylítlo ze mě bez rozmyšlení a otočil se k ní. Christine stála, jako kdyby nevěřila vlastním uším. Pak nahnula hlavu kousek doleva na stranu. ,,Tak za tohle by ses měl omluvit."  ,,To spíš ty bys měla odejít." odvětil jsem jí. Nechci být na ní hnusný, ale štve mě, když mi brání v tom, abych s tím přestal. Chci učit Skyler a taky dál zachraňovat životy a vrátit se do své práce. ,,Fajn." vydechla Christine ,,Stejně se nemůžu dívat, jak se ničíš." řekla a otočila se. Byla na odchodu. ,,To je pro tebe silný kafe co?" řekl jsem za ní. Ona se v tom otočila a šla o pár kroků blíž. ,,Jo, to je. Rve mi to srdce, takhle tě vidět." řekla. Ukázal jsem na ní. ,,Přestaň mě litovat." řekl jsem naštvaně ,,Já tě nelituji." ,,Ne? Tak co tu děláš?" ptal jsem se a pomalu přišel k ní blíž ,,Přinesla jsi víno a sýr a jako přátelé půjdeme na piknik. My nejsme přátelé. Byli jsme sotva milenci, ale ty miluješ litovačky, že jo? Tuhle roli teď plním? Pan Stephen Strange je v nouzi, chudák, potřebuje mě." Christine začaly téct slzy a sklopila hlavu ,,Další lidská troska, kterou můžeš zachránit. Dáš ho do kupy a zpátky s ním zas. Srdce jásá co? A tobě, to zřejmě, dělá dobře!" zařval jsme na ní. Ona se na mě pouze tupě dívala, ale v očích měla smutek. ,,Sbohem Stephene." řekla a otočila se. Přišla ke své kabelce a tu si ze stolu vzala. Na ten položila ještě předtím klíče a odešla z mého bytu pryč. Začalo mě mrzet, co jsem řekl. Neměl jsem to dělat. Můj vztek a smutek mě tak ovládli, že jsem na ní vychrlil to, co jsem ani nechtěl. Já jsem takový hlupák. Pomalu jsem se otočil a šel k oknu. O to jsem se opřel a díval se dolů na zem. Večer mi přišel balíček se složkou toho chlápka, který ochrnul a pak prošel kolem toho bakaláře z rehabilitace. Otevřel jsem ji a podíval se na snímky z rentgenu a na všechny papíry. No jo, vždyť tenhle chlápek neměl šanci na uzdravení. Tak proč prošel kolem toho bakaláře? Budu ho muset vyhledat a zeptat se ho, jak je možné, že může znovu chodit? Snad se dozvím konečně, jakou metodou uzdravit své ruce. Potom se vrátím ke svému starému životu a budu dál operovat, budu učit Skyler a zachraňovat životy.