She's my daughter || Doctor Strange fanfiction

New York a táta

Na letiště mě zavezla teta. Než jsem odletěla, byla tam ještě chvíli se mnou a povídaly jsme si. Potom, když byl čas jít na palubu, se se mnou rozloučila a odešla. Letěla jsem turistickou třídou. Ta první je už prý obsazená. Jako vždycky tímhle letem určitě poletí nějaká známá celebrita. Vsadím se, že ano. Sedla jsem si k oknu a dala si sluchátka do uší. Celou dobu budu poslouchat hudbu a na to, co se bude dít kolem kašlu. Konečně budu s tátou. Hrozně moc se na něj těším. Zítra, až budu v New Yorku, musím jet za ním. Budou mu sundávat obvazy. Snad budou jeho ruce v pořádku. Jestli ne, bude to pro něj těžké. Pokud jde o Aidana. Pořád přemýšlím nad tím předmětem, který měl. Co to sakra bylo? Někdy se ho musím zeptat, jestli se se mnou bude dál bavit. Možná je naštvaný kvůli tomu, že s ním nechci chodit. Třeba naštvaný ani není. Nevím. Nějak to vyřeším, ale teď ne.

Let trval sedm hodin. Během toho jsem spala, jako vždy. Po vystoupení z letadla jsem šla do hlavní haly. Má tam na mě čekat prý Christine Palmerová. Táta ji poprosil, aby mě vyzvedla. Na páse jsem našla svůj kufr a vzala si ho. Ještě jsem si ho zkontrolovala. Byl v pořádku. Naštěstí. Pak jsem vyšla do haly a všude jí hledala. Nikde jí nevidím. Šla jsem dál a všude se dívala. V tom jsem ji zahlédla. Stála kousek od dveří a dívala se po každé brunetě. Usmála jsem se a rychlým krokem k ní zamířila. ,,Christine!" zavolala jsem, když jsem už byla u ní blízko. Otočila se ke mně a nadšeně se usmála. Hned ke mně přiběhla. ,,Ahoj Skyler." pozdravila mě a objala. Objetí jsem jí opětovala a usmála se. ,,Ahoj." pozdravila jsem ji. Po chvíli jsme se pustily a podívaly se na sebe. Christine si mě celou začala prohlížet. ,,Vůbec si se za ten půl rok nezměnila. Jsi pořád stejná. Sluší ti to." pochválila mě ,,Děkuji. Tobě taky. Co táta?" ,,Je půl osmé ráno, takže je už určitě vzhůru. Moc se na tebe těší." řekla. Začervenala jsem se. Christine mi vzala kufr. Chtěla jsem jí zastavit, ale ona zavrtěla hlavou. ,,Vezmu ti kufr a pojedeme k tvému otci domů. Pak pojedeme do nemocnice." řekla. Souhlasně jsem kývla hlavou. Už se těším, až se znovu projedu New Yorkem. S Christine jsme přišli k jejímu autu. Já do něj nastoupila a ona mi dala můj kufr do kufru. Pak si sedla na místo řidiče a jeli jsme k tátovi domů. Ona a já máme od jeho bytu klíče. Projížděli jsme městem a já se pořádně rozhlížela po známých ulic a podniků. Nic se nezměnilo. Všechno je tak, jak před půl rokem. Cítila jsem se dobře. Byla jsem doma. Christine zaparkovala auto v podzemní garáží. Potom jsme výtahem přijeli do patra, kde má táta byt. Christine odemkla dveře a vešly jsme obě dvě dovnitř. Pořádně jsem se rozkoukala a zhluboka se nadechla. Vůně tátova domova. I když jsem nic necítila :D. Kufr jsem si odnesla do svého pokoje, který byl pořád stejný. Nic se nezměnilo. Kufr jsem si dala k posteli a odešla za Christine, která stála u poličky s fotkami. Přišla jsem k ní blíž. Prohlížela si fotku, na které jsem já jako malá a stojím vedle táty na pláži. Ten vedle mě sedí a usmívá se. Tahle fotka je z Tunisu, kam jsme s tátou letěli, když mi bylo jedenáct let. Fotil nás jeden černoch, který na pláži prodával zmrzlinu. Pamatuji si to moc dobře. Usmála jsem se. Christine se na mě podívala. ,,Musela jsem mu přinést do nemocnice krabici s alby fotek, na kterých jsi ty. Má je seřazené od narození po současnost. Jsi pro něj vším Skyler." řekla s úsměvem. Kývla jsem hlavou. ,,Ano. Já vím." dodala jsem ještě. Takže táta si celou dobu v nemocnici prohlíží moje fotky z dětství? Asi má očividně hodně času na to, aby vzpomínal. Proto, když jsme spolu mluvili, rád vzpomínal. Až budu u něj, tak si ty fotky prohlédnu s ním. Christine se usmála a vzala mou fotku, na které stojím u Eiffelovi věže a mám na sobě červené krátké šaty s krátkým rukávem. ,,Paříž." ,,Tam jsme byli, když mi bylo šestnáct." řekla jsem. Christine kývla hlavou. Já se od ní vzdálila dál, na konec poličky. Tam byla fotka mě a táty, když jsem byla ještě hodně malá. Bylo to asi měsíc po narození. Tuhle fotku fotila teta. Na fotce sedí táta v pohovce a v ruce drží mě. Mám na sobě růžové dupačky a na hlavičce mi nechybí ani růžová čepička. Nad tou fotkou jsem se musela pousmát. Pak můj úsměv klesl. Uvědomila jsem si, že nemám žádnou fotku s mámou. Vlastně nemáme žádnou fotku, kde jsme všichni tři pohromadě. Smutně jsem sklopila hlavu. Na matku nemám žádnou vzpomínku. Nic po ní nezbylo. Nic. Jen jméno. Jmenovala se Hayley Strange.

Dveře od výtahu se otevřely a mě se naskytl pohled na chodbu plnou dveří od pokojů pacientů. Christine vyšla jako první a já šla za ní. Kolem chodily sestřičky a pár doktorů neb doktorek, plus uklízečka. Christine šla až k pokoji, který byl na konci chodby na levé straně. Christine otevřela dveře a gestem mi naznačila, abych počkala. Kývla jsem hlavou na souhlas a zůstala stát u dveřích. Christine je nechala otevřené a šla dál. ,,Dobré ráno Stephene." pozdravila otce a zmizela za rohem ,,Dobré ráno Christine. Nechybí ti někdo?" ,,Ano. Mám ji zavolat?" ,,Buď tak hodná prosím." řekl táta. Usmála jsem se. ,,Skyler!" zavolala na mě Christine. Zhluboka jsem se nadechla. Je to tady. Konečně po půl roku uvidím tátu, ale po autonehodě. Určitě je pořád stejný, ale bojím se. Nechala jsem to plavat a pomalu vešla do pokoje. Otočila jsem se napravo a zastavila se. Táta ležel v posteli a díval se na mě. Christine stála u něj napravo. Celého jsem si ho prohlédla. Vypadal stejně jako před půl rokem. Rány od autonehody se už zahojily. Jen ruce měl v obvazu. Taky měl vousy. S těmi jsem ho nikdy neviděla. Usmála jsem se na něj. V tom mi ztekla slza štěstím po tváři. Štěstím, protože je v pořádku a protože ho zase vidím. Táta se na mě usmál od ucha k uchu. ,,Ahoj Skyler." ,,Ahoj tati." pozdravili jsme se. Nevydržela jsem to a přiběhla k němu. Potom jsem se pomalu naklonila a opatrně ho objala. On opatrně pouze zvedl ruce, aby mi umožnil přístup se k němu přitisknout. ,,Chyběl jsi mi." zašeptala jsem ,,Ty mě taky." odpověděl mi šeptem. Odtáhla jsem se od něj a sedla si na židli, která byla u postele. Christine se na nás usmála. ,,Půjdu se převléct do úboru. Za asi hodinu přijdu i s Nickem a sundáme ti obvazy." řekla a byla na odchodu. ,,Děkuji Christine!" zavolal ještě na ní táta. Ona už neodpověděla. Odešla. Podívala jsem se na tátu. Ten se usmíval. ,,Jaký byl let?" ,,Celý jsem ho prospala." odpověděla jsem a společně jsme se zasmáli. Potom si povídali o tom, co se stalo mezi mnou a Aidanem a vlastně jsem mu řekla skoro všechno. Při tom jsem úplně zapomněla, že jsme v nemocnici a cítila jsem se dobře, když jsem byla s ním. Říkal mi, jak se ta autonehoda stala a pak taky to, co mu dělali s rukama a tak dále. Dokonce přišla řeč i na operace a já mu vyprávěla vtipné příhody z praxí, které jsem měla před jeho autonehodou. Ty deprese jsem vynechala. Ty se mu chystám říct teď. Chvíli bylo ticho. Pomalu jsem se připravovala na ten rozhovor. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Řeknu mu to. Jsem připravená. ,,Tati, já se ti musím k něčemu přiznat." začala jsem opatrně. On se na mě podíval dost nechápavě. Pak se pouze usmál a ,,K čemu?" zeptal se mě. Na sucho jsem polkla. Táta vypadal najednou zděšeně. Bojí se toho, co mu řeknu. Ani se mu nedivím. Proto jsem to už déle nenatahovala. ,,Po té tvé autonehodě jsem byla v depresích a bála se o tebe. Pak mě do toho pronásledovali novináři a já byla na to hodně špatně. Začala jsem brát prášky na depresi a dokonce..." tady jsem to nevydržela a začala plakat ,,Dokonce jsem se začal řezat." vyšlo ze mě. Táta smutně sklopil hlavu. Potom se na mě podíval zamračeně. Bylo mi na nic. Nemohla jsem se na něj takhle dívat. Při tom si za to můžu sama. ,,Proč jsi mi to neřekla dřív?" ,,Nechtěla jsem tě stresovat. Teta na to přišla a řekla mi, abych ti to řekla. Byla na mě naštvaná, ale pak si o tom se mnou promluvila." řekla jsem. Táta změnil pohled na neutrální. Přemýšlel. Chvíli bylo opět ticho a já se uklidnila z pláče. ,,Udělala jsi dobře, že jsi se mi přiznala. Je lepší, když to vím od tebe. Teď už nebuď smutná. Jsem v pořádku a neopustím tě." řekl. Překvapeně jsem se na něj podívala. On se nezlobí, ale je rád, že jsem mu to řekla sama. Musela jsem se usmát. ,,Omlouvám se za svoji slabost." ,,Nic si z toho nedělej. Nejsem na tebe naštvaný kvůli slabosti, ale kvůli tomu, že sis ubližovala sama od sebe." ty poslední slova řekl chladně. Zahanbeně jsem sklopila hlavu. ,,Omlouvám se." ,,Už jsem ti dávno odpustil holčičko. Už je dobře, ale s těmi prášky a s tím řezáním skončíš." ,,Už jsem s tím dávno skončila." řekla jsem. Táta se na mě spokojeně usmál. Potom se podíval na noční stolek vedle jeho postele. ,,V tom šuplíku je tvé album z dětství. Mohli by jsme si ho spolu prohlédnout." ,,Moc ráda tati." řekla jsem a vytáhla ze šuplíku silné fotoalbum s medvídky. Otevřela jsem ho a nastavila tak, aby na něj viděl i táta. Na první fotce jsem byla v hrazdě a hrála si s nějakou hračkou. Táta se potichu zasmál. ,,Tady ti bylo osm měsíců." řekl. Usmála jsem se a otočila na další stránku. Tam se mi zastavil dech. Byla tam založená fotka mého táty a mámy, která byla zrovna těhotná. Táta byl tak mladý, že jsem se musela usmát. Potom jsem se podívala na mámu s vlasy, které byli špinavě blond. Oči měla modré a usmívala se. Pravou rukou se držela těhotenského bříška. Táta si všiml, jak se na tu fotku dívám a usmál se. ,,Tohle je jediná fotka, na které jsme všichni tři." řekl. Souhlasně jsem kývla hlavou. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že taková fotka existuje. Nikdy jsem ji neviděla. Ještě chvíli jsme si ji s tátou prohlíželi a pak pokračovali dál. Bylo mi dobře. Po dlouhé době jsem byla šťastná a byla jsem konečně se svým tátou.