❤ LINUS ❤

26 💜

Konečně je konec školy. Myslela jsem, že se tam snad zblázním.

,,Tak mužem jet?" Zeptal se Martinus, který čekal u svého auta.

,,Jojo" jen co jsem za sebou zavřela dveře se spustil déšť.

,,Akorát" usmál se Martinus. Kývla jsem na souhlas a Martinus vyjel, ale zastavil se u vchodu školy.

,,Dobrý den paní učitelko nechcete vzít domů?" Zeptal se mile Martinus tý Cassidy. Cože?! to si ze mě dělá snad prdel! tak on ví jak ji nesnáším, ale stejně ji to nabídne. Když kývla na souhlas myslela jsem, že vystoupím a půjdu pěšky domů. Celou cestu si povídali a musím uznat, že se celkem nasmáli. Nebudu lhát, celkem mi to vadilo.

,,Martinusi nechceš se někdy stavit na kafe?" Zeptala se když už jsme konečně zastavili před její domem.

,,Dobře, tak se někdy domluvíme" usmál se a rozloučili se. Cestou ke mně panovalo ticho, které se nakonec rozhodl přerušit.

,,Děje se něco?"  Zeptal se starostlivě.

,,Nééé vůbec nic"

,,Baby copak?" Položil mi ruku na stehno.

,,Nechceš se někdy stavit na kafe" napodobila jsem tu... Cassidy. Martinus se začala hrozně smát.

,,Něco k smíchu?" Povytáhla jsem obočí

,,Ne vůbec" uchechtl se

,,Pěkný"

,,Zlato vždyť je to jenom kafe" protočil očima jako by nic. Dobře možná, že kdyby to byl někdo jiný tak bych to skousla, ale tuhle Cassidy prostě ne!

,,Začalo to jízdou domů, pak kafe, pak historky ze svého života, pak se rozbrečí a jelikož ty nesnášíš když holky brečí, tak ji budeš utěšovat, a pak najednou bum a jste spolu v posteli"

,,To trochu přeháníš ne?" Řekl bez emocí

,,Nemyslím si, říkám jen pravdu, jak to bude"

,,Ty mi jako nevěříš?!" Řekl vytočeně, ale zároveň zklamaně.

,,Věřím, ale-" přerušil mě

,,Žádný ale! Buď mi veříš nebo ne!" Zvýšil hlas a to už byla situace, kdy jsem se začala trochu obávat, co přijde.

,,Jestli mi nevěříš, tak se zbal a vypadni" řekl už o něco klidněji

,,Takže mě svým způsobem posíláš do prdele! Fajn tak mi polib třeba prdel!" Vzala jsem si batoh a šla domů. Slyšela jsem hvýzdot pneumatik, které na silnici zanechaly černé čáry.

Jen co jsem otevřela dveře jsem ucítila vůni palačinek. Bože jak já miluju svojí mamku, vždycky ví co potřebuju

,,Palačinky!" Přiběhla jsem do kuchyně s tím, že si jednu vezmu, ale mamka mě praštila po ruce a ukázala na stůl, kde už sem měla nandáno.

,,Děkuju jseš zlatá" vlepila jsem ji pusu na líčko a šla si sníst svoji porci palačinek.

,,Kde je vůbec Martinus?" Zeptala se, protože ke mně vždycky chodí nebo já k nim.

,,Má něco s Marcusem domluveného" zalhala jsem. Nechtěla jsem ji lhát, ale nechtěla jsem říkat ani pravdu.

,,Jdu nahoru" mamka jen kývla na souhlas, tak jsem šla.

Lehla jsem si na postel a přemýšlela o mně a Martinusovi. Nedávno jsme se dali zase dohromady a už se hádame. Co když spolu prostě nemáme být? Co když to osud tak nechce? Ale to je kravina... aspoň doufám.

Vyrušil mě telefon, který začal zvonit na nočním stolku.

,,Ano?"

,,Za deset minut jsem u tebe a jedeme do nemocnice" vyhrkl na mě Marcus

,,Proč do nemocnice" nechápala jsem

,,Martinus měl nehodu..."

Tak jsem se konečně dokopala napsat další část, tak doufám, že se líbí ❤