𐌉 ѡ⍺ᥒ✝ ყ𝘰𝑢 〔ദ𝘰ᥒ𝑢⳽〕

3.

Následující ráno se budova střední školy zaplnila hlučnými studenty a profesory. Prváci se seznamovali s předměty a svými spolužáky, zatímco známý mazáci si akorát dělali dobrý den z profesorů a zjišťovali si rozvrhy. Po zjištění, kolik toho mají, jejich radost rázem opadla.

Stejně na tom byli i maturanti. Ti měli tréninky basketbalu, školu a učení na zkoušky. Už takhle si přišli jako zahnaní do rohu. Nikdy by si nepomysleli, že poslední ročník bude tak pracný.

„To snad nemyslí vážně... Matematika a v pondělí hned první hodinu?!" zaskučel Clint pročítající si rozvrh na letošní rok.

„Furt lepší, než mít dvě hodiny po sobě tu čarodějnici s mopem na hlavě. Jak, že se jmenuje?" zamyslela se Wanda a poškrábala se nervózně na zátylku.

„Hoffmanová," odpověděl jí Sam s klidem. „A pochybuji, že je to mop. Vypadá to jako-"

„Sice je přísná, ale umí naučit," skočil jim do řeči Steve, který se rozvrhem nijak netrápil.

„To je sice pravda, ale rád ji tu nemá nikdo," přidala se ke skupince příchozí Natasha, po které se okamžitě všichni ohlédli. „No co je. Vidíte mě snad rádi, ne?" nervózně se usmála, když se celá skupinka zatvářila zklamaně.

„Ale jo. Vidíme tě rádi," ujal se slova Bucky a zářivě se na rusovlásku usmál. Ta nad ním zakroutila hlavou a společně všichni opustili budovu školy.

„Co dnes podnikneme?" tázal se celé skupinky Thor. „Zajdeme do vodního parku?"

„Ne díky, raději si vezmu příklad z Tonyho a budu vyspávat zbytkovou kocovinu," zazubil se Clint.

„Kluci, v sobotu jdeme jako parta do toho nově otevřeného klubu ve středu města. Přidáte se?" objala Natasha Wandu rukou kolem ramen a pousmála se. Všichni z párty přátel se po sobě podívali tázavými pohledy.

„Bude tam i Becky?" ozval se jako první Bruce. Vypadalo to, že má zájem.

„Jasně. Všechny," zasmála se Wanda, když si všimla, jak se Banner lehce začervenal. Bucky se ušklíbl a lehce se nahl k opětně zamyšlenému Stevovi.

„Máš konečně možnost Amber vyjádřit tvoje city k ní," zašeptal mu a Rogers se ho lehl. Ostatní si obou nevšímali, nad čímž si oddechl.

„City? Jaký city?" zeptal se zmateně. Taky šeptem.

„Že se ti líbí. Notak, Steve. Jinou možnost mít možná už ani nebudeš," pokračoval Bucky v přemlouvání. Steve ho zkoušel ignorovat a dělat, že to neslyšel. Ale když ono je docela těžké ignorovat někoho, kdo vám doslova stojí za zadkem.

„Bucky, ne..."

„Ale jo!"

„Pošle mě ty víš kam. Nemá to cenu," vzdal to Rogers předem, aniž by to nějak zkusil. Barnes protočil očima.

„Jsi zbabělej."

„To teda nejsem!"

„Jsi. Nedokážeš pozvat holku ani na pitomý rande!"

„Hoši, uklidněte se trochu! Nemusíte tu na sebe takhle pokřikovat!" skočil jim do toho Sam. Bucky i Steve rázem zmlkli a zatvářili se ukřivděně. Naštěstí nikdo z party nevěděl, o čem jejich dohadování bylo. Jakmile všichni ke křižovatce, která dělila jejich cesty domů. Rozloučili se a rozdělili.

**

„Drahoušku, všechno v pořádku?" zazněl na druhé straně dveří hlas Stevovi matky. „Za chvíli je večeře."

„Dobře!" zazněla z jeho strany odpověď, ale nikoliv na první otázku. Sarah si povzdechla a odešla do kuchyně. Steve zatím poklízel nepořádek ve svém pokoji, který tam udělal během celého odpoledne. Nepřišel ani na oběd. Celou dobu myslel na včerejší večer. Ty oči, vlasy, hlas...ten úsměv. Nedokázal ji vyhnat z hlavy. Amber se mu líbila už od první chvíle, co ji spatřil, jenže nikdy s ní nemluvil dýl jak vteřinu. Ta vteřina byl třeba jen pozdrav, který taky nebyl nikdy častý. Včera to bylo možná za celé roky podruhé. Možná potřetí.

Nikdy ho nijak nevnímala. Byla to celkem oblíbená holka na celé škole. Nejeden kluk se ji pokoušel svést. Problém byl, že byla docela arogantní a umělá být i dost sarkastická. Ale jako kapitánka roztleskávaček se jevila skvěle.

Rozhodl se to přejít a zapomenout na to, co mu celou dobu cpal Bucky do hlavy. Pozvat ji ven a vyjádřit jí zalíbení? Nesmysl. Neposlouchala by ho a akorát by se ztrapnil.

Uklidil vše, na své místo a opustil prostředí pokoje. Došel do kuchyně, kde už ho vábila vuně večeře. Mlčky se posadil na židli ke stolu a pozoroval mámu, jak zrovna nandavala jídlo na talíře. Byli sami. Táta zemřel, když byl Steve ještě malý. Byl to alkoholik.

Máma před něj položila talíř s jídlem. Chvíli si blonďák prohlížel obsah talíře, než se konečně pustil do jídla. Sarah ho chvíli pozorovala, než si též sedla ke stolu s talířem.

„Trápí tě něco. Víš, že tu jsem kdykoliv pro tebe, aby ses mi mohl svěřit."

„Jsem v pořádku, mami..." zahuhlal s plnou pusou. Sarah si povzdechla a začala také jíst. Trápilo jí, že ji její jediný syn neříkal všechno. Vždy byl otevřený a pravdomluvný. A taky jedl pomalu. Dnes do sebe jídlo doslova naházel, aby se mohl vrátit dost svého pokoje.

„Je v tom nějaká dívka?" zkusila první z možností, co ji napadla. Steva zaskočilo, že se zeptala zrovna na tohle. Akorát oplachoval ve dřezu svůj talíř. Odložil ho a vydechl dlouho zadržovaný vzduch.

„Je to tak moc poznat?"

„Hádala jsem," pokrčila matka rameny. Syn se po ní ohlédl a zpozoroval její ustaraný pohled. Povzdechl si a sedl si zpět ke stolu. „Kdo je to? Znám ji?"

„To nevím. Ale vím jistě jedno. Že by se nikdy nezahazovala s někým, jako jsem já. S klukem, co má sen stát se vojákem," frustrovaně si Steve zajel rukama do vlasů.

„Nikdy neříkej nikdy. Zkusil jsi to aspoň? Poznat se s ní?" Stevova máma se jemně usmála. Nechtěla, aby na sebe takhle tlačil. Už takhle v brzkém věku.

„Netroufám si na to. Nechci se před ní ztrapnit," odpověděl jí Steve zklesle. Sarah protočila očima a vstala ze svého místa v doprovodu zmateného pohledu jejího syna.

„Tak hele, mladý muži. Kam se podělo to tvé: Vydržím celý den? A navíc...necháš si srazit sebevědomí, protože nemáš koule na to pozvat dívku tvých snů ani na zmrzlinu?" prohrábla Stevovi blonďaté vlasy. Steve vydechl a opřel si hlavu o její břicho, když ho opatrně objala.

„Bylo sedm, když jsem pozval první holku na zmrzlinu... A byl jsem až moc nervózní, že jsem se jí nepodíval ani do očí..."

„Stevene Grante Rogersi. Je ti devatenáct let. Jsi skoro dospělý, tak se podle toho i chovej!" řekla Sarah rázně. Steve se vyděsil. Nikdy na něj nezvýšila hlas. Byl slušně vychovaný, takže to nebylo zapotřebí. „Kdyby byli všichni muži stejně plachý, jako ty, jak by to tu asi vypadalo. Vzchop se a pozvi ji."

„Tak dobře," vzdal to Steve. Věděl, že odporováním u jeho mámy nikdy nevyhraje. Sarah se usmála a pustila ho.

„Běž si lehnout. Ráno musíš do školy," poučila ho a konečně i on se usmál. Vstal ze židle a naposledy se na svoji maminku podíval.

„Dobrou, mami," řekl a vydal se do svého pokoje. Jeho máma nad ním zakroutila hlavou a už ani nezkoušela mu dát dobrou noc, protože v ten moment slyšela, jak se dveře od jeho pokoje zavřely.