𐌉 ѡ⍺ᥒ✝ ყ𝘰𝑢 〔ദ𝘰ᥒ𝑢⳽〕

31.

*O tři hodiny později - Letiště v Queensu*

Letuška postávající u tunelu, kterým měli každou chvíli dorazit cestující z letadla, co právě přiletělo, se podívala na hodinky na své ruce a kontrolovala čas. V tom zaslechla lidi procházející uvnitř tunelu, co vedl přímo k letadlu. Otevřela dveře a ustoupila o několik kroků dál, aby mohli cestující odejít.

Bylo jich opravdu hodně. Let, odkud všichni dorazili, byl delší dobu nedostupný, ale nyní se konečně mohli všichni vrátit zase domů. Jedním z cestujících byl i vyšší blonďák se slunečními brýlemi na očích a šedivou kšiltovkou na hlavě. Do toho všeho měl na sobě i maskáčovou bundu a velkou černou tašku přes rameno s jeho osobními věcmi.

Vyzvedl si svá zavazadla a došel do vstupní haly letiště. Své věci si odložil u křesla a zadíval se skrz okno na město, které mu tolik chybělo. Už to bylo deset let. Vzpomínky na tohle místo se nedaly zapomenout, tak jako ztráta přátel na bojišti. Pořád to měl před očima.

**

„Marcusi, vypadni odtamtud!”

„Kapitáne... Já... Nemůžu!”

„Dělej! Hned!”

„...”

„Marcusi Bane! Ozvi se!”

„...”

„Kapitáne, ztratili jsme ho.”

**

Tohle nebyla jediná chvíle, kdy ztratil jednoho z věrných parťáků. Těch momentů bylo mnohem více, ale ty se pokoušel už delší dobu vytěsnit z hlavy. Konečně dostal po nějaké době volno a měl půl roku volna, pokud se rozhodne do armády ještě někdy vrátit.

Sesbíral své věci a vydal se na parkoviště, kde už na něj čekal taxík. Zavazadla dal do kufru a usadil se na zadní sedadlo auta. Aspoň něco se po těch letech nezměnilo. Taxikáři sdělil danou adresu a pohodlně se opřel, když se taxík rozjel do města.

**

„Pane, jsme na místě,” obeznámil ho taxík, když zamyšleně hleděl z okna a nevšiml si, že vozidlo už dávno zastavilo. Blonďák se probral.

„Jistě, děkuji,” přikývl a vylezl z taxíku. Vyndal si z kufru zavazadla, kterých nebylo zase tolik. Jen jeden kufr a velká černá taška s malými vojenskými odznáčky po stranách. Vyndal z kapsy peněženku a zaplatil taxikáři za cestu. Jakmile taxík odjel, vzal si zavazadla a pomalým krokem  se vydal k domu, který mu připomínal celé jeho dětství. Místo, kde vyrůstal a trávil mnoho času svého života.

Vystoupal po krátkém schodišti ke dveřím a stiskl zvonek vedle nich. Kufr i tašku si odložil na zem a z očí si sundal sluneční brýle. Tohle bylo jediné místo, kde nechtěl chodit zakrytý před okolním světem. Čepici si nadále ponechal.

Netrvalo dlouho a dveře se konečně začaly otvírat. Voják se narovnal a očekával jedinou osobu, co mohl v domě zastihnout. Dveře se otevřely a konečně spatřil po tak dlouhé době jeho milovanou mámu. Drobnou blondýnku s náznaky šedin v jejich vlasech. Naposledy si ji pamatoval mladší, ale věk a nervy udělají své. Máma se při pohledu na muže zděsila. Nebyla schopna slova a jen blonďáka před sebou sledovala.

„S-Steve?” začala koktat. Měla slzy v očích, ale nevěděla, jestli to byly slzy smutku nebo radosti, protože právě poprvé po deseti letech spatřila svého syna. Živého a zdravého. Spadl jí neskutečný kámen ze srdce.

„Ahoj, mami,” pousmál se voják a se svou matkou se objal. Byl konečně doma po tolika letech a byl šťastný. Sice mu bylo už dávno třicet, ale mateřská láska ze strany rodičů se nedá nikdy odmítnout. Tenhle dům bylo místo, kam se mohl vrátit kdykoliv.

**

„Nemáš hlad? Před chvílí jsem uvařila večeři,” navrhla Sarah, když se Steve konečně trochu zabydlel v jeho bývalém pokoji.

„Nezlob se, ale asi bych se trochu prospal. Cesta byla dlouhá,” podíval se na mámu a omluvně se na ni usmál. Nechtěl jí nijak ranit, ale poslední hodinu měl pocit, jakoby nespal roky nechtěl jí usnout u večeře

„Samozřejmě, klidně se prospi. Všechno mi můžeš povědět ráno,” Sarah to vzala v pohodě a svého syna respektovala. Byl z něj teď voják a určitě toho prožil hodně. Potřeboval si řádně odpočinout a nabrat síly. „Dobrou, Steve,” popřála mu a pomalu vycouvala z jeho pokoje.

„Dobrou, mami,” kývl na ni a máma za sebou zavřela dveře. Steve si sedl na zem a opřel se zády o bok postele. Hluboce vydechl a rozhlédl se po prázdném pokoji, který před deseti lety opustil. Překvapilo ho, že na žádném kusu nábytku nebyl prach. Máma nejspíš uklízela i tady, i když nemusela. Přišel si najednou hrozně sobecky, že ji tady nechal takovou dobu samotnou. Nenáviděl se za to.

Zvedl se ze země a přešel k oknu, které následně otevřel. Chtěl do pokoje vpustit trochu čerstvého vzduchu, ale ani ten se ta ty roky nezměnil. Možná byl ještě hůř dýchatelný než před lety. Zkrátka některý věci se nemění.

Okno nechal pootevřené a cestou k posteli si sundal bundu, tričko i kalhoty a z kufru si vyndal tepláky, které poslední dobou používal na spaní. Oblékl si je a vlezl si pod peřinu do postele. Měkkost postele ho překvapila okamžitě. Posledních několik let v armádě spával buď na zemi a hodně nepohodlných matracích. Tohle bylo něco jiného. Tohle bylo pohodlí, na které byl zvyklý a kterého se později rozhodl vzdát. Často si opakoval, zda neudělal chybu, ale uvnitř měl dobrý pocit z toho, kolik lidí za tu dobu zachránil s jeho týmem.

Neustále si v hlavě opakoval, že udělal dobře a je z něj hrdina. To samé v něm viděli o ostatní. S tímhle vším brzy usnul.