𐌉 ѡ⍺ᥒ✝ ყ𝘰𝑢 〔ദ𝘰ᥒ𝑢⳽〕

29.

*O dva roky později - Dům Rogersů*

Od rozloučení na letišti uběhly téměř dva roky. Pro ostatní to byly normální roky, ale pro Amber byly dlouhé, jakoby čekala dvacet let. Přesto si se Stevem dopisovali jak to jen šlo. Bývaly to třeba dva až tři dopisy měsíčně. Steve v nich popisoval zážitky z tréninků, vyznávání lásky k Amber a spoustu dalšího. Nechyběly ani fotky, na kterých bylo možno vidět školu a okolí. Jenže tenhle měsíc žádný dopis nepřišel.

Bylo to možná kvůli tomu, že se Steve soustředil na zkoušky a dokončení studia, jelikož dnes měl konečně přiletět domů. Všichni počítali s tím, že už je dávno v letadle.

Na jeho návrat se jeho přátelé připravovali opravdu pilně. Měli od Stevovi mámy dovoleno uspořádat menší oslavu na jeho přivítání. To znamenalo, že se přes obývák rozvěsila veliká cedule: Vítej doma!

Zároveň se objednalo nějaké to jídlo, pití a další věci, co měl Steve rád. Nechybělo opravdu nic. Steve neměl sebemenší ponětí o tom, že jeho přátelé na něj až tak myslí.

Amber pomáhala holkám zdobit ještě trochu obývák, ve kterém se měla oslava uspořádat. Neskutečně se na svého přítele těšila a jen si v hlavě přehrávala scénku, jak ho okamžitě obejme potom, co vejde do dveří. Tak moc jí chyběl a pouhé dopisy jí nestačily. Chtěla živého Steva. Na kterého si může sáhnout. Políbit ho a už nikam nepustit. Tak zněl její plán.

„Kdy že má dorazit? Aby to jídlo nedorazilo moc brzy nebo pozdě," zeptal se Bruce, když došel do místnosti spolu s Natashou a Clintem. Nesli láhve s pitím.

„Za hodinu," odpověděl mu Tony, aniž by se na něj otočil. Měl až moc práce s tím kontrolovat všechny okolo a hlavně zadek jeho přítele. Až moc nebezpečně se Stephen pohyboval u Thora. Nechtěl, aby jeho kouzelného budoucího doktůrka ulovil někdo jiný.

„Už?" vyhrkla překvapeně Wanda, až málem upustila hromadu talířů, které právě nesla z kuchyně.

„Spíš konečně. Jsem na něj zvědavej. Vojáci si prej nechávají oholit hlavu."

„Steve se nechal oholit?!" vyjekla Carol a zmateně se po všech podívala. Doteď neposlouchala, ale tahle informace jí okamžitě probrala. Amber si povzdechla a plácla se do čela.

„Ne nenechal. Je pořád stejný," uklidnila všechny okolo a dokončila dočasnou činnost. Po té přešla k Wandě a pomohla jí s talíři, aby jí neupadly.

„Ale zase vemte v potaz, že armáda člověka změní," zamyslela se Natasha, když se opřela rukama o čelo křesla. „Steva známe jako hodného a průbojného kluka, ale tam venku musí být silnější, psychicky připravený na všechno špatné, protože válka je... Špatná..."

„Co tím chceš říct?" podívala se na Natashu Amber. Její slova jí vyděsila. Natasha si povzdechla a podívala se s neutrálním pohledem na svou kamarádku a potom i ostatní.

„Válka všechny účastníky v ní poznamená. Ať už fyzicky a nebo psychicky. Tam, kde Steve teď je, není bezpečno. Nic není jen tak."

„Natasha tím chce říct, že povolání vojáka není jednoduché. Tečka," zakončil to Bucky ve zkratce, aby pominul hustou atmosféru v místnosti. Viděl, jak Natashyna slova děsila Amber.

Dění v místnosti přerušil zvonek domu. Všichni utichli a nikdo se neměl k tomu jít otevřít. Nakonec se jediná zvedla Amber, protože ten dům pomalu považovala jako druhý domov a běžela otevřít. Třeba jen paní Rogersová něco zapomněla a narychlo se vrátila. To se přece stává. Pomyslela si Amber, když došla ke dveřím a pomalu je otevřela. Za dveřmi nestála Sarah, ale pošťák.

„Dobrý den, mám tu nějaké dopisy pro paní Sarah Rogersovou," řekl a začal v brašně hledat dopisy. Amber se probrala z krátkého zamyšlení a na pošťáka se usmála.

„Paní Rogersová odjela na letiště, ale určitě jí je předám," přikývla a převzala si od něj několik obálek. Odhadovala, že to byly nejspíš nějaké účty a podobně.

„To rád slyším," usmál se i pošťák. Už se chtěl dát k odchodu, ale Amber něco v ten moment došlo. Třeba měl i pro ní nějaké psaní. Třeba opožděné dopisy od Steva, co ještě nestihly přijít.

„Promiňte. Mám na Vás ještě prosbu," oslovila pošťáka a ten se vzápětí zastavil. Na dívku se otočil. „Nemáte nějaký dopis pro Amber Georgovou?" zeptala se opatrně. Chvílemi to vypadalo, že se pošťák zamyslel, ale po té otevřel brašnu a začal hledat.

„Měl by tu někde... Mám ho," řekl a vytáhl bílou obálku s jménem Amber. Hned po té jí předal její majitelce.

„Děkuju," vydechla dívka úlevně a uculila se. Pošťák by jí nikdy takhle dopis jen tak nevydal, ale tenhle byl překvapivě hodný.

„Rádo se stalo. Přeji hezký zbytek dne, slečno," kývl na ní muž a dal se k odchodu. Amber si oddechla a zavřela za sebou dveře od domu. Dopisy pro Sarah odložila na botník a zaměřila se na svůj. Opřela se zády o stěnu a dopis otevřela. Nemusela ani číst od koho je, protože od nikoho jiného, než od Steva, jí dopisy nechodily. Dopis rozložila a začala číst dlouhý text psaný Stevovou rukou.

Ahoj, Amber,
Dnes je 14.5. a opravdu nevím, kdy tenhle dopis dorazí do USA k tvým dveřím. Před nějakou dobou mě ze školy převeleli na základnu v Íránu, abych si vyzkoušel praxi přímo tam. Problém je, že tu vypukly boje a velitel mi zakázal odesílat jakékoliv další dopisy. Z ohledu bezpečnosti. Zároveň mi bylo nabídnuto, abych si začal pomalu budovat pozici kapitána. Jak jsi mi tehdy řekla. Bude to ještě na dlouho a proto se tu vyskytl jeden problém. Nemohu se vrátit domů a musím tu zůstat. Je mi moc líto, že se to musíš dozvědět takhle, ale už je to tak. Prosím, netrap se kvůli mě. Neměj o mě strach a určite vše dobře dopadne. Nevím kdy se vrátím domů, ale doufám, že to bude brzy. Myslím na tebe každý den. Tak jako na ostatní a mámu. Vyřiď jim prosím, že je mám rád a ať se tady stane cokoliv, nikdy na vás nezapomenu. Miluju tě a nikdy na tebe nezapomenu.
Steve.

Amber dočetla poslední slova. V očích měla opět nový nával slz. Dnes bylo 29.6. To znamená, že ten dopis se doteď nemohl dostat za hranice a Steve mohl být kdekoliv. O válce mezi Íránem a Amerikou slyšela. To vlastně všichni. Ale nikdy by si nepomyslela, že se Steve dostane do takových problémů. Byl v nebezpečí a ona nemohla nic dělat. Co když byl už dávno mrtvý?

Neubránila se slzám, které jí začaly téct po tváři. Ani si nevšimla Natashy a Sama, jak za ní došli do předsíně. Když utichly hlasy u domovních dveří, bylo jim to podezřelé. Proto se šli podívat, zda je všechno v pořádku.

„Amber, stalo se něco?" zeptala se rusovláska starostlivě, jakmile spatřila brečet její kamarádku. Amber jí nevnímala. Jen si volnou rukou překryla tvář a dál brečela. Sam si od ní vzal dopis a začal ho číst. Natasha objala Amber a utěšovala, i když nevěděla, co se stalo. Obavy v Samových očích jí potvrdily, že je zle.

„On nepřijede," řekl Sam místo Amber a dopis složil do původní formy v jaké přišel. Natasha si povzdechla a víc k sobě přitiskla třesoucí se Amber, aby jí dodala pocit, že je její oporou. Protože tu teď opravdu potřebovala.