𐌉 ѡ⍺ᥒ✝ ყ𝘰𝑢 〔ദ𝘰ᥒ𝑢⳽〕

6.

Jakmile Amber doobědvala, pokusila se o nejrychlejší možné zmizení ze školy v jejím životě. Měla své kamarádky ráda, ale už neměla náladu na jejich neustálé vyptávání ohledně Warda.

Doběhla ke své skříňce, ze které si vyndala svoji tašku s věcmi a vydala se k východu. Jenže chyba byla, že se nepodívala na cestu a srazila se s procházejícím Rogersem. Upustila zároveň tašku s věcmi a ty jí vypadly všemožně po zemi.

„Pro-promiň!” omluvil se Steve okamžitě, jakmile si uvědomil co se děje a sehl se pro věci na zemi, jako Amber a pomáhal jí je posbírat.

„To nic. To nic,” začala ho Amber uklidňovat. Steve vzal do ruky učebnici, blok na poznámky a zvedl k ní pohled. Ten modrý zrak, který se na ní díval celý sobotní večer. Při vzpomínce, jak se tento večer užili, se musela jemně pousmát. Aspoň na chvíli dokázala z hlavy vytěsnit myšlenku na jejího přítele.

„Měl jsem se dívat na cestu. Je mi to vážně líto,” spustil Steve znovu. Vyčítal si to. Amber si povzdechl, hodila si do tašky všechny věci a zvedla se. Blonďák se zvedl s ní a učebnici i blok ji podal.

„Vážně. To nic,” znovu ho uklidňovala. Rogers se zhluboka nadechl a vydechl. Cítil se opravdu trapně. Setkání s Amber podruhé si představoval trochu jinak. Jakmile se uklidnil, až moc pozdě si uvědomil, že je zase úplně rudý. Nenáviděl tuhle svojí vlastnost. „Co to vidím. Budoucí vojáček se červená?” zasmála se brunetka. Steve si okamžitě zakryl tváře.

„Přestaň,” zasténal nešťastně.

„Promiň, ale já si nemohla pomoct,” usmála se Amber na Steva omluvně. Ten si dal pryč ruce z obličeje a opět spatřil její nádherný úsměv. Zloba na její utahování z jeho červenání ho náhle přešla. Nedokázal se na ni dlouho zlobit.

„Jestli jdeš právě domů... Smím tě doprovodit?”

„J-jo? Tak jo,” souhlasila a spolu se vydali k východu. Steve se prokázal jako džentlmen a otevřel dívce dveře.

**

„Tak se uvidíme zase zítra?”

„Můžeš zítra přijít na trénink. Začínáme v jednu a končíme v půl třetí,” nabídl Amber Steve a oba se zastavili kousek od domů Georgových.

„Já nevím...nevím, jestli se mi to zrovna bude hodit,” podívala se na něj omluvným pohledem. Rogers přikývl, ale nenechal na sobě znát zklamání. Jen se pousmál a rychle si vybavil něco, co ho zžíralo od sobotní půlnoci.

„Vyměníme si alespoň čísla? Abychom se kdyžtak mohli domluvit na jindy...”

„Klidně. Úplně jsem na to zapomněla,” Amber se hraně usmála a během minuty si oba vyměnili čísla svých mobilů. „Promiň. Už budu muset jít. Slíbila jsem, že s něčím pomůžu mámě,” zalhala.

„Chápu, tak zase jindy,” usmál se blonďák a oba se narychlo přátelsky objali. I když Steve cítil, že se určitě něco děje, raději to neřešil. Nechtěl tím nijak dívce uškodit.

„Ještě jednou díky za doprovod,” vydechla bruneta a usmála se na kamaráda.

„Za málo,” přikývl. „Ahoj,” zvedl ruku na rozloučenou.

„Ahoj,” též zvedla ruku a zamávala mu, když se vydal k odchodu. Rychlým krokem se vydala do domu, přičemž hledala v tašce klíčky. Jakmile je našla, odemkla si a v mžiku se nacházela uvnitř. Rodiče nejspíš nebyli doma. Na to byl v domě až velký klid. Vyběhla menší schodiště do patra a zamířila ke svému pokoji.

Vzala za kliku, vešla, hodila tašku ke zdi a otočila se čelem ke své posteli. Jakmile uviděla Granta Warda, alias jejího přítele, na své posteli, zamrzl jí úsměv.