𐌉 ѡ⍺ᥒ✝ ყ𝘰𝑢 〔ദ𝘰ᥒ𝑢⳽〕

32.

Zoranžovělý podzimní list doprovázený paprsky ranního slunce proletěl otevřeným oknem do poloprázdného pokoje, ve kterém spal Steve. List mu nějakou náhodou přistál na obličeji, což pro Rogerse bylo celkem nepříjemné a tak v polospánku list ze sebe smetl rukou.

Steve tiše zasténal nad bolestí v jeho zádech, když se pokusil posadit. Matně si vybavoval, co večer dělal, ale pak mu došlo, že si sem jen odnesl věci a usnul s otevřeným oknem. Opatrně se postavil ze země, na kterou nejspíš někdy v noci musel z postele spadnout a trochu se protáhl. Po té zavřel okno, protože v pokoji začala být vskutku zima a vyhrabal z kufru nějaké oblečení, které by si po sprše oblékl.

Vzal si oblečení a odešel do koupelny, co byla v patře na konci chodby. Snažil se být potichu, aby nevzbudil mámu a potichu za sebou zavřel u takhle vrzavé dveře. Ten zvuk byl tolik nepříjemný i po takové době. Opět se mu vybavovalo to nádherné dětství.

Oblečení z kufru odložil vedle umyvadla, svlékl se a zaplul do sprchy. Čistota a teplota vody byla přímo báječná. V táborech takové možnosti zase neměl a když už se koupali, tak chodili do řeky ve skupinkách, kdyby náhodou někdo zaútočil. Samozřejmě se nedalo ani vyhnout tomu, že se navzájem všichni viděli nazí. Vždy si přitom vzpomněl na Tonyho. Určitě by proti takovému koupání nic neměl. Vojáci z jeho skupiny nevypadali až tak zle.

Hodiny usilovného cvičení se podepsaly i na jeho těle. Za těch deset let si dokázal vybudovat svaly na rukou, tak i na břiše. Každá dívka na něm dokázala vyset očima hodně dlouho. Mohl si vybírat, ale on nechtěl. Tohle nebyl jeho styl života, aby něčeho takového zneužíval. On myslel jen na jednu, jenže ta už mohla být dávno vdaná a mít děti. Prostě normální život. Věk na to už měla.

Když skončil se sprchováním, omotal si ručník kolem pasu a postavil se před zrcadlo. Na tváři měl výrazné strniště a pod očima kruhy. Nebylo divu, když za celou dobu pořádně nespal. Až na dnešek. Těsně nad okem měl tři stehy od nože nepřítele, když ho pořezal. Vypadal jako troska. Nechápal, jak ho jeho máma dokázala vůbec poznat.

Ani na těle nechyběly jizvy z bojů. Z větší části to byly škrábance na rukou, jizvy od kulek v oblasti hrudníku a ramen. Vypadal hrozně. Rozhodl se celou situaci zachránit ještě tím, že se oholí. Po té se oblékl a odešel z koupelny. Potřeboval jít na vzduch. Na jídlo neměl ani moc pomyšlení, jelikož už byl tak moc stažený, že pochyboval o tom, zda by byl vůbec schopný něco přijmout. Nechtěl tím mámě přitěžovat.

Potichu se vyplížil z domu a zamířil po jedné z cest, co mu byly alespoň trochu povědomé. Cestou městem si prohlížel nové obchody a domy, co tu předtím nikdy nebyly. Fascinovalo ho to. I když byla škoda některých míst, ve kterých předtím zbývala špetka přírody. Nyní už ne.

Při procházce se snažil vzpomenout si na různá místa, kam rád chodíval sám a nebo s přáteli. Cestou našel staré basketbalové hřiště, kam jako mladší chodil trénovat. Jediným trnem v oku byly posprejované zdi a dřevěná stěna podél očkového plotu kolem celého hřiště. I tak našel v plotě uvolněné prkno natolik, aby se tam vešel dospělý člověk. Nedalo mu to a prkno trochu ochrnul, aby mohl nahlédnout dovnitř. Slyšel odtamtud zvuky míče odrážejícího se od země.

Když nakoukl trochu dovnitř, polekal se, jakmile míč narazil do dřevěné stěny těsně nad jeho hlavou, takže se rychle zase stáhl zpět. Míč dopadl o kus dál potom, co se odrazil. Následovalo krátké driblování a potom pokus o tom hodit míč do koše. Jenže míč narazil do něčeho kovového. Steve odhadoval, že šlo o obruč, od které se míč odrazil. Osoba střílející koše zaklela a znovu se pokoušela střelit koš, ale opět bezúspěšně.