𐌉 ѡ⍺ᥒ✝ ყ𝘰𝑢 〔ദ𝘰ᥒ𝑢⳽〕

24.

*O několik dní později - Poslední den do oslavy nového roku*

Amber po návratu z nemocnice trávila veškerý čas ve svém pokoji. Ani Vánoce nebyly zrovna ideální. Celý večer mlčela a buď seděla a jedla večeři, nebo ráno seděla na gauči v obýváku a bez zájmu rozbalovala dárky. Neměla tyto svátky moc v lásce. Nasvědčovalo tomu třeba to, že se rodiče předháněli v tom, kdo jí koupi nejlepší a nejdražší dárek. Vždy to byl třeba nový mobil, hudební nástroje, na které už vůbec Amber nehrála, protože jí do toho v dětství tlačili právě rodiče. Chtěli z ní vychovat svou dokonalou holčičku.

Brunetka ležela na posteli a sledovala z okna padající vločky. To jediné jí dokázalo uklidnit a zapomněla tak na všechno, co ji trápilo.

Ani nepostřehla, že někdo zazvonil. Nejspíš jedna z návštěv, které si její rodiče vždy zvali. Neměla to moc ráda a proto děkovala, že byla zrovna zavřená v pokoji. Nevyžadovala být středem pozornosti, i když jako roztleskávačka byla vždy před zraky mnoho lidí. Jenže to jí z nějakého důvodu nevadilo. Měla tam s sebou vždy své kamarádky, které jí podrží. Zaslechla matně nějaké hlasy, ale příliš jim nevěnovala pozornost. Strop byl zajímavější.

Probrala se až když jí někdo zaklepal na dveře. Amber si povzdechl, protože myslela, že to byl nejspíš jeden z rodičů, aby ji odtáhl k návštěvě. Posadila se na posteli do tureckého sedu a zadívala se na dveře.

„Dále,” vyzvala osobu za dveřmi a čekala, kdo vejde. Dveře se pomalu otevřely a vykoukla z nich hlava hnědovlasé holky. Patřila Peggy. Amber si náležitě oddechla, když poznala kamarádku, co se na ní zářivě usmála.

„No ahoj!” Peggy vešla a zavřela za sebou. Ihned došla k posteli a Amber přátelsky objala. Od doby, co se Amber vrátila z nemocnice, neviděly se. Ta Peggy následně objala taky a odmítala ji pustit. Byla ráda, že zase viděla svou dobrou kamarádku.

„Ahoj. Kde se tu bereš?” tázala se Carterové, když se od sebe odtáhly a Peggy se posadila na postel k ní. Cestou si skopala z nohou boty.

„Přišla ti oznámit, že zítra večer v baru budeme slavit konec roku a ty tam půjdeš s námi.”

„Ani náhodou. Na žádnej večírek ani oslavu už nikdy nepůjdu. A ty moc dobře víš proč,” Amber ji okamžitě odmítla, protože ještě doteď měla před očima celou scénku. Měla strach,  i když Warda zatkli.

„Ale notak. Bude tam jen naše parta a kluci. Tím myslím třeba Starka, Bruce, Thora... Prostě nikdo jiný z naší třídy,” vysvětlila jí Peggy s mírným úsměvem. Nechtěla, aby její kamarádka zůstala na tento den doma s rodiči, kteří jí stejně nerozumí.

„Já nevím, Peggy. Poslední dobou se všechno kolem mě akorát točí a já nevím, jak se vzpamatovat. Do toho všeho mě rodiče chtějí dostat na vysokou,” svěřila se Amber kamarádce a objala se. Cítila se nesvá, když začala mluvit o nové škole, co byla tak moc daleko, že se v budoucnu nesetká se svými přáteli do nejbližších prázdnin. Milovala město, kde žila a nechtěla nikam jinam. Bolelo ji to.

„Na vysokou?” vytřeštila Carterová oči. „Kam?”

„Na právnickou v Orlandu,” povzdechla si Amber. Jakmile pomyslela na to, jak daleko Florida byla, dělalo se jí z toho nevolno.

„To je daleko,” vydechla Peggy a po té svou kamarádku objala. Tušila, že to Amber potřebovala. Kdo by v takové situaci nepotřeboval obejmout.

„Steve odjede ještě dál,” připomenula jí Amber a spojila své ruce za Peggyinými zády. Cítila se o trochu lépe.

„Ber tu školu pozitivně. Když někdo z nás bude mít průser, dostaneš nás z toho,” pousmála se Peggy a od kamarádky se odtáhla. Doufala, že i brunetka se trochu usměje. Nerada viděla ten její smutný pohled.

„Asi máš pravdu,” Amber doteď brouzdila pohledem po že mu, než se zase podívala na Carterovou. Přeci jen se jí na rtech objevil mírný úsměv.

„Skvěle. Tak tě tu zítra s holkama kolem sedmé vyzvedneme a půjdeme si užívat,” rozzářila se Peggy. „Samozřejmě bez přítomnosti mojí neteře.”

„Sharon nepůjde?” zatvářila se Amber překvapeně, když to Peggy zmínila. Povinností Peggy přeci bylo, aby blondýnku brala s sebou všude, jakožto její teta.

„Nikdo jí nezval a ani jí tam nechceme,” pokrčila brunetka rameny a zašklebila se. Amber se jejímu gestu zasmála.

„Steve si oddechne, že?” přestala se smát a pomalu se uklidnila. Snažila se chovat normálně.

„Naprosto. Konečně si užije večer bez toho, aby ho někdo otravoval a do něčeho nutil. Jinak... Scházíš mu,” dodala Peggy, když si vzpomněla. „Bojí se ti zavolat.”

„Proč?” nechápala Amber. Celkem jí tato informace zaskočila. Proč se Steve bál, když ji zachránil před Wardem. Už teď věděla, že si s ním zítra musí promluvit.

„Potom co se stalo, moc často nevycházel ven. Neměl ani dovoleno za tebou jít do nemocnice. Navíc se mu v hlavě usadila myšlenka, že už ho nebudeš chtít nikdy vidět.”

„Proč bych ho už nikdy nechtěla vidět? To je absurdní, protože ho...-” Amber se v ten moment zasekla, pro turisty málem řekla nahlas něco, čeho by nejspíš mohla litovat. A to nechtěla. Přesto to svedlo Peggyinu zvědavost ještě víc.

„Protože?” zopakovala Peggy její slova a čekala netrpělivě na to, co z její kamarádky vypadne. Amber si povzdechla, jelikož už nebylo úniku. Nemohla věčně utíkat před touhle skutečností. Nešlo to. Nadechla se k odpovědi.

„Myslím si, že ho miluju...”