𐌉 ѡ⍺ᥒ✝ ყ𝘰𝑢 〔ദ𝘰ᥒ𝑢⳽〕

25.

*Další den - Večer v baru*

Oslavy nadcházejícího nového roku byly již v plném proudu. Na každém rohu města probíhaly večírky doprovázeny hlasitou hudbou, pitím alkoholu a tancem.

Skupinka holek akorát dorazila taxíkem k baru, kde měly sraz s ostatními, aby mohli všichni pospolu strávit tento výjimečný večer. Děvčata byla oblečená ve vyzívavých, ale přesto pohodlnějších šatech a chlapci měli na sobě obyčejné košile a nebo trička a mikiny. Nic slavnostního. Nešlo o kdejaký společenský večer.

Dívky zaplatily taxík a vydaly se směrem k baru. Kluci už čekali uvnitř a netrpělivě čekali, jelikož měly holky půl hodinové zpoždění. Jakmile je ale spatřili, oddechli si.

„Tak jsme tady,” zahlásila Laura s úsměvem v čele jejích kamarádek. Ihned se přivítala s Clintem, tak jako zbytek holek se svými příteli. Jediná Amber s Peggy a Carol zůstaly stát v pozadí a dívaly se, jak se jejich kamarádky a kamarádi vítají. Musely se usmát, když se Natasha s Buckym láskyplně objali. To se jen tak nevidí.

Hned po té se všichni odebrali dovnitř a byli pohlceni hudbou a barevnými reflektory, co se pohybovaly po celém klubu. Jako na diskotéce. Uprostřed celého podniku bylo vyvěšeno: HAPPY NEW YEAR!

Amber žasla a až po té si všimla i Steva, který postával dál od skupinky a všechny pozoroval. S nikým nemluvil. Toho Amber chtěla využít, protože s ním stejně chtěla mluvit. Opatrně k němu došla tak, aby ho nevyděsila.

„Steve?” oslovila jej a doufala, že ji slyšel. Naštěstí se po jejím hlase otočil a zatvářil se překvapeně. I tak se trochu usmál. Byl rád, že ji zase vidí. Živou a v pořádku.

„Ahoj, ty jsi přišla?” zeptal se trochu nervózně a přitom se poškrábal na zátylku, jako to dělal normálně, když byl nesvůj.

„Jo,” přikývla „můžeme si prosím promluvit? O samotě?”

„Samozřejmě. Pojď,” souhlasil Rogers a vydal se pryč. Amber ho následovala kolem baru až ke dveřím, které vedly na menší zahrádku, co k podniku patřila. Momentálně venku nikdo nebyl, protože byla zima a zábava se děla uvnitř. „Postačí to?” obrátil se Steve na brunetku s očekáváním v očích. Byl venku větší klid, než uvnitř.

„Naprosto,” pousmála se dívka a došla k malé kamenné zídce na kraji zahrádky a posadila se na ní. Steve šel jejím příkladem a přisedl si vedle ní. Přitom se zahleděl na obrovský krásný měsíc, co zářil na obloze. Byly vidět i hvězdy. Bylo to nádherné.

„Takže... Proč jsi se mnou chtěla mluvit?” přeci jen načal hovor, i když se mu nechtělo kazit tenhle kouzelný moment. Amber se po něm ohlédla a hned na to se podívala zase před sebe. Hrála si s prsty na rukou v jejím klíně.

„Chci si promluvit. O nás dvou,”  vydechla brunetka a stále se dívala před sebe. Bála se, jak bude Steve reagovat. Zda ji pošle do nejmenovaných míst. Vysměje se jí? Vyslechne ji? Neustále se jí tyto hrůzné scénáře přetáčely v hlavě. O to víc ho přestala vnímat.

„O nás dvou?” pootevřel Steve překvapeně rty. Nevěděl co na to jiného říct. Ohromilo ho to, že to Amber vůbec řekla.

„Je to špatné téma. Radši to nechme být,” zavrtěla Amber hlavou a pokusila se to vytěsnit z hlavy. Chtěla vstát, ale blonďák ji to nedovolil. Chytil ji pevně za ruku a přitáhl si ji blíž k sobě. Nechtěl ji vidět znovu odcházet. Už ne.

„Neodcházej. Prosím,” podíval se na ní svým smutným a prosebným pohledem. Ignoroval i to, že venku začalo přitahovat. Amber pro něj byla prioritou číslo jedna. „Mluv. Vyslechnu tě,” pobídl ji, aby začala mluvit.