𐌉 ѡ⍺ᥒ✝ ყ𝘰𝑢 〔ദ𝘰ᥒ𝑢⳽〕

34.

„Tady to je,” dal barman před dvojici u baru dvě sklenky nějakého alkoholu a po té si z ramene vzal svojí utěrku, do které si utřel ruce.

„Díky,” přikývla Amber a přitáhla si svou sklenku blíž k sobě. Neuniklo jí, že Steve se na tu svojí díval trochu nedůvěřivě. Vypadal, jakoby nikdy nic takového předtím ještě neviděl. „Všechno v pohodě?”

„Jo... Jen přemýšlím nad tím jak je možné, že je něco po deváté ráno a my tu teď oba sedíme v hospodě a pijeme,” hned na to si Steve pobaveně uchechtl. Koutkem oka se ohlédl po brunetce, která se bez sebemenších servítek napila.

„Existují daleko šílenější věci, než chlastat ráno v hospodě,” poznamenala a pousmála se.

„Například?” zeptal se s úšklebkem. Zajímalo ho, co má Amber na mysli. Když už se opíjel, tak si vždy večer zalezl někam sám, aby na něj nebylo vidět. Nemohl si dovolit, aby všichni věděli, že kapitán se kvůli nepodařeným misím nebo ztraceným kolegům chodil opíjet, aby na chvíli byl schopen zapomenout na tu hroznou bolest v jeho srdci. A to těch soukromých míst bylo celkem hodně.

„K tomu se nebudu vyjadřovat,” řekla brunetka místo odpovědi, kterou chtěl voják slyšet. Nehodlala mu říct o svých trapasech, které se jí za celou dobu staly. Některé jí přišly až moc osobní.

„To je tvoje volba,” přikývl Steve na náznak, že to chápe. Vzal opatrně svou sklenku do ruky a trochu z ní upil, aby zkusil další druh pití, který ještě nikdy nepil. Bylo celkem silné, ale to mu nevadilo. Naopak byl rád. „Jak dopadlo vlastně tvoje studium? První dva roky jsi mi o něm často psala, ale pak už jsme tu možnost neměli.”

„Jsem právnička,” pokrčila Amber rameny a kopla do sebe zbytek obsahu sklenky jakoby se nechumelilo. Steve se na ní s úžasem podíval, jelikož mu nešlo do hlavy, proč všechno brala s tak ledovým klidem. Jaký měla důvod?

„Vždyť to je skvělé. Ale proč děláš v kavárně?”

„Vzpomínáš, jak mě máma s tátou na tu školu tlačili?” začala Amber a položila prázdnou sklenku před sebe. Rogers pouze přikývl. „Jakmile jsem přijela domů s tím, že jsem školu úspěšně dokončila, nic na to neřekli. Pouze se na mě podívali takovým tím pohledem, že je to nezajímá. Pro mě to byla poslední kapka, tak jsem se do konce týdne odstěhovala k Peggy. Povedlo se mi sehnat práci na poloviční úvazek a za nějaký čas si pronajmula byt. Začala jsem znovu,” postupně Stevovi vše vysvětlila a nechala si od barmana nalít znovu. „A navíc jsem zjistila, že by mě ta práce ani nenaplňovala.”

„To mě mrzí,” soucítil s ní Rogers a dopil zbytek obsahu sklenky. Tohle bylo pomalu lepší, než snídaně, na kterou ho Sam chtěl pozvat. Alkohol v krvi dělal své. Steve se cítil, že by chtěl být otevřenější a promluvit si o všem, co oba trápilo. Něco jako vlastní terapie.

„To je dobrý. Aspoň jediný, kdo mě pochválil, byla tvoje máma,” Amber se pousmála. Pak se ale podívala zpátky na vojáka vedle ní. „Dost věcí o mě. Pojďme mluvit o tobě.”

„Myslím, že bys to nechtěla slyšet,” zavrtěl Steve hlavou a barman mu dolil. Tušil, že za dnešní pití se jen tak nedoplatí, ale to mu bylo jedno. Potřeboval přestat myslet na to všechno, co zažil. A že toho bylo hodně.

„Já už se s tím nějak srovnám. Povídej,” pobídla ho brunetka k tomu, aby začal mluvit. Začala být netrpělivá. Rogers si povzdechl a raději se ještě napil pro zlepšení sebevědomí.

„Když mě převeleli do Íránu, postupně jsem tam dodělal studium. Asi o rok později jsem skládal zkoušky, abych se mohl stát kapitánem a jakmile bylo hotovo, poslali mě s vlastním týmem poprvé naostro do terénu. Nevěděl jsem co mám dělat. Dostal jsem strach,” vydechl a podíval se Amber do očí. „Kluci z týmu mi pomohli se srovnat a pokusili jsme se vysvobodit zajatce. Byly to děti. Teroristi je uvěznili ve škole a chtěli jedno po druhém zastřelit, ale naštěstí jsme přišli včas. To byla jedna prvních misí, co se povedly. Později nás vysílali na odlehlá místa několik kilometrů daleko. Několikrát jsme selhali. Přišli jsme o mnoho mužů, ale nevzdali jsme se. Říkávali mi, abych si nic z toho nebral osobně a přešel to, jenže ti vojáci byli moji přátelé. Byli pro mě jako rodina. Viděl jsem jednoho po druhém umírat. Pořád to mám před očima...”

„A kolik jich bylo? Teda jestli se mohu zeptat,” tázala se ho Amber opatrně. Viděla jak těžko se Stevovi o tom mluvilo. Zvlášť když se mu u toho třásl hlas. Ničilo ho to.

„Šest,” odpověděl jí se sklopeným pohledem. „Před dvěma měsíci zemřel poslední. Vybuchla mu pod nohama mina,” přitom mu stekla slza smutku po tváři. Nedokázal na to zapomenout. „Každému z nich jsem se pokusil dělat štít, proto je moje tělo samá jizva. Přesto je nepřátelé dostali. Celé to bylo úplně zbytečný...”

„Nebylo to zbytečný,” ozvala se Amber a ani nevěděla proč, ale chytila Steva za ruku. Podíval se po ní a čekal, co bude následovat. „Válka skončila. Určitě jste za těch několik let zachránili hodně lidí a to je hlavní. Ani jeden z vás to nedělal zbytečně. Na to nezapomeň.” Brunetka se na něj pousmála a ucítila, jak Steve její ruku malinko sevřel.

„Děkuju,” poděkoval jí s mírným úsměvem. Volnou rukou si setřel slzy. Nechtěl před ní brečet. „Víš na co jsem myslel celou tu dobu, když jsem byl tam venku a nebo usínal ve stanu na staré rozvrzané posteli, která by probudila i mrtvolu?”

„Nevím,” vydechla a s úžasem se mu zahleděla do očí, které jí tolik chyběly. Ta čistota a nevinnost, co z nich vyzařovala. Bylo to neuvěřitelné a zároveň nádherné.

„Myslel jsem na tebe. Myšlenka na tebe mě držela každým dnem při životě a nutila mě posunout se dál...”

„Jsi opilý,” zasmála se Amber, ale přesto se na něj dívala dál. Ta slova v ní probudila něco, co dlouho necítila. Její ledové srdce jako roztálo. Ta slova jí uvnitř zahřála. Rogers se krapet zamračil.

„Nejsem. Teda ještě ne,” opravil se s úšklebkem a Amber se zasmála znovu. Ale upřímně. I Steve se nakonec zasmál. Byl rád, že ho vyslechla. Mámě tohle všechno říct nemohl, protože by mohla dostat ještě infarkt a nepustila by ho ani na chodník před dům. Něco mu říkalo, že byli s Amber na dobré cestě. Brunetka vzala do ruky svou sklenku a podívala se na blonďáka vedle sebe. Ten si vzal do ruky sklenku taky.

„Co si připít na ještě horší život, než jaký jsme ho měli doteď?” navrhla s úsměvem.

„Když mě necháš ho s tebou sdílet,” určil si voják podmínky s vážným pohledem. Georgová se zamyslela, ale nakonec to nechala být a se Stevem si přiťukla.

„To si ještě promyslím,” ušklíbla se a následně do sebe kopla celý obsah sklenky. Dnešek bude ještě zajímavý.

**

S celkem hlasitým nárazem natiskl Steve Amber na dveře v jejím bytě a přitom ji vášnivě líbal. Alkohol v krvi obou dvou hrál v této situaci zásadní roli. Oba byli hned povolnější a nepřišlo jim to nijak divné. Aspoň na chvíli byli schopní zapomenout na to, že se neviděli tak dlouho. A to bylo teprve skoro jedenáct dopoledne.

Mobil v kapse Amber bezmocně každou chvíli vibroval. Ve snaze na sebe upoutat pozornost kvůli příchozím zprávám a nepřijatým hovorům od holek z kavárny, které o Amber měly strach.

Na zem spadly obě bundy patřící líbajícímu se páru. Byli bez sebe tak dlouho. Toužili jeden po druhém tak moc, že ignorovali obraz, co spadl na zem ze zdi.

Steve si Amber kolem pasu, přičemž jí chytil pod zadkem. Dívka obmotala nohy kolem jeho pasu a nechala se odnést do ložnice. Rogers jí položil na postele a oba dva začal zbavovat oblečení. Jakmile si sundal tričko, Amber se vyskytl pohled na jeho dokonale vytvarované tělo, ale tak i na jizvy, co ho hyzdily. Brunetce to nevadilo. Pouze fascinovaně přejela prsty přes svaly na Stevově břiše a úžasem vydechla.

„Líbí?” pousmál se Steve, když své tričko odhodil na libovolnou stranu místnosti.

„Dokonalý,” Amber se uculila a přitáhla si Rogerse do polibku. Další jejich společné minuty pro ně byly jako ráj. Ložnici zaplňovalo vzdychání a sténání. Konečně se po letech odloučení shledali. Dávná láska tam někde pořád byla a byla možná šance, že by se mohlo vrátit do starých kolejí. Steve netoužil po ničem jiném, než jen zůstat s osobou, kterou stále miloval. Doufal, že Amber mu lásku dříve nebo později opětuje.