𐌉 ѡ⍺ᥒ✝ ყ𝘰𝑢 〔ദ𝘰ᥒ𝑢⳽〕

27.

*Ráno - Marvel High - Předávání maturity*

„Prosím všechny studenty, rodiče a profesory o pozornost!” promluvil ředitel do mikrofonu na menším jevišti na venkovním prostranství u školy. Vysloužil si pozornost od všech. „Jak již už všichni víte, studenti, kteří splnili maturitní zkoušky a dnes dostali svá poslední vysvědčení, nás letos opouští. Chci tak všem popřát štěstí do života, nebo na případné univerzitě, kam se určitě někteří budou hlásit. Potkají vás v životě různé překážky, se kterými si budete muset poradit a zachovat se dospěle. To už ale určitě víte, tak vás nebudu zbytečně zdržovat. Užívejte si dokud můžete a navždy zůstane ve vašich srdcích kus Marvel High. Vzpomínejte na tuto školu v dobrém. Děkuji,” dokončil ředitel svůj proslov a od všech se ozval potlesk. Jeden ze studentů to vzal jako pobídku k tomu, aby vyhodil do vzduchu svou černou čepici. To následně udělal i zbytek studentů a hlasitě začali jásat, jelikož jim skončila škola a taky začaly prázdniny. Jenže pro některé to nekončilo. Steve už za dva dny měl odlétat kvůli vojenské škole, na kterou ho nakonec přijali. Byl štěstím bez sebe, když mu onen dopis před pár měsíci přišel a tak se s Amber mohli stihnout na vše připravit.

Na dlouhou dobu bez druhého a vymýšlení způsobů, jak se spojit na dlouhou vzdálenost. Dva roky byly pro oba moc dlouhá doba.

Jakmile skončilo předávání, všichni odjeli domů. Steve se s Amber nestihl ani rozloučit, jelikož ji rodiče okamžitě odvezli. Neměli Steva moc v lásce, protože o něm stále pochybovali a taky je nezajímal, protože nic významného nedokázal. Plané řeči o tom, že by chtěl být vojákem, jim nestačili. Amber naopak byla více vítaná doma u Steva. S jeho mámou si hodně rozuměla a nejednou viděla Stevovi fotky z dětství. Sarah zkrátka chtěla, aby o jeho synovi věděla co nejvíce, když už má patřit do rodiny. Bylo to fér. Jenže občas se to Stevovi nelíbilo. Zvláště, když jeho máma před Amber na něj mluvila zdrobnělinami a pořád cokoliv nabízela, což narušovalo jejich společné chvilky. V posteli je naštěstí ještě nenačapala. Na to si oba dávali až moc velký pozor.

Hned jak Steve dojel s mámou domů, běžel se převléct do svého pokoje z černého hábitu, který nebyl ani trochu pohodlný. Když vešel do svého pokoje, obklopila ho jeho neútulnost při pohledu na hromadu krabic s jeho věcmi, co skončí na půdě. Vedle postele ležel zabalený kufr čekající na cestu do vojenské školy. Blonďák si zajel prsty do vlasů a těžce vydechl. Každým dnem si víc a víc uvědomoval, jak moc mu bude domov scházet. Máma, kamarádi, Amber... Ocitne se mezi lidmi, které v životě neviděl a bude se muset každý den podřizovat rozkazům. Naprosto se mu změní život. Chtěl to vůbec? Už nebylo cesty zpět.

Posadil se na postel a rozhlédl se po místnosti zrající prázdnotou. Kdyby teď promluvil, určitě by se ozvala i ozvěna. V ten moment by nedokázal přiznat, jak moc mu to bylo líto. Ale to. Bylo riziko jeho dlouholetého snu. Nemohl si ho nechat vzít. Vzal si z kraje postele oblečení, co tam měl od rána připravené, což bylo bílé tričko, černá bunda a jeho oblíbené džíny. Hábit složil a uklidil. Po té vrátil k balení věcí a ještě naposledy zkontroloval, zda na nic nezapomněl. V ten moment se ozvalo zaklepání na dveře. Steve zvedl pohled od kufru a podíval se ke dveřím.

„Dále,” řekl dostatečně nahlas, aby ho osoba za dveřmi slyšela. Kufr zavřel a posadil se na kraj postele. Mezitím se otevřely dveře a v nich stala jeho máma. S mírným úsměvem na rtech se podívala na svého syna a po té si prohlídla místnost plnou zavalených krabic. I jí rvalo srdce, jak její syn tak rychle vyrostl. A teď ještě k tomu měl odjet do krutého světa tam venku. Nejraději by ho nikam nepustila, aby byl v bezpečí.

„Je to tady... Prázdné,” vydechla, když se podívala znovu na Steva, který jí pozoroval svým typickým štěněčím pohledem.

„Jo,” přikývl a též se podíval na zabalené krabice. „Přemýšlím, jestli to je správné. Odjet pryč.”

„Stát se vojákem je tvůj sen už od malička, Stevie,” Sarah se smutně usmála a posadila se na postel vedle něj. Položila mu ruku na rameno na vyznání podpory. I Steve se pousmál, i když to oslovení moc nemusel. Měl mámu moc rád. „Nesmíš tu možnost zahodit. Takovou příležitost už nikdy nedostaneš, i když bych tě nejraději nikam nepustila. Ale neudělám to, protože bys mi to později v životě vyčítal.”

„Děkuju, mami,” Steve mámu pevně objal a víc se k ní přitiskl. Už teď tušil, jak moc mu bude chybět. Ale věděl, že na něj bude hrdá. Určitě.

„Běž se projet na motorce. Víš, že ji tady potom budeš muset nechat,” pobídla ho máma, když se od něj odtáhla a smutně se usmála. I Steve se usmál a věnoval mámě malou půdu na tvář.

„Mám tě rád,” řekl, když se zvedl a rozeběhl se ke dveřím pokoje.

„Nezapomeň si vzít helmu,” poučila ho máma, jenže to už neslyšel. Už dávno vyběhl z pokoje a po té do garáže, kde měl svou krásku. Dostal ji od mámy k Vánocům. Vzal si helmu, ale ne pro sebe. Nikdy nejezdil s helmou, protože nechtěl. Odvezl motorku z garáže, schoval helmu do malého kufru a nasedl si. Rozjel se do ulic města, které tolik miloval. Ale určitě ne víc, než dívku jeho srdce, které zastavil před domem. Sedící na motorce se natáhl ke zvonku u branky a zazvonil.

Přitom si vyndal z kufru helmu pro Amber a čekal, až vyjde z domu. Nikdy projížďku neodmítla. Zaslechl hlasy a po té otevření dveří. Ve dveřích stála Amber. Jakmile si všimla Steva, rozzářila se. Zároveň Steve slyšel, jak její táta něco křičel. Očividně se zase hádali. Amber Steva na motorce brala jako únik od problémů. Zavřela za sebou dveře a rozeběhla se k brance, kterou otevřela též. Akorát se otevřely domovní dveře a v nich stáli dívčiny rodiče. Tvářili se vážně.

„Amber Sydney Georgová, okamžitě se vrať!” zakřičela její máma, když dívka doběhla ke Stevovi motorce, vzala si od něj helmu a nasedla si. Steve její ruce kolem jeho pasu bral jako pobídku a okamžitě se s motorkou rozjel pryč. Ignorující rodiče jeho přítelkyně, jak na ně pokřikovali.

**

„To bylo o fous,” oddechla si Amber, když se s motorkou zastavili kraji čtvrti a sundala si z hlavy helmu. Steve se zasmál.

„To teda. Co se vlastně stalo tentokrát?” ušklíbl se a otočil se na dívku za ním. Zvědavý, co z ní vypadne. Hádky s jejími rodiči byly vždy jedno velké překvapení.

„Naštvala je jediná dvojka. Z matiky. Řekni mi, k čemu mi bude matematika jako právníkovi?” rozhodila Amber nechápavě rukama a tvářila se naštvaně. Opravdu nechápala, proč z toho její rodiče dělali takovou vědu. Vždyť to byla jen blbá dvojka.

„Asi, aby sis vypočítala svou výplatu,” zazubil se Rogers a od brunetky si následně vysloužil pěstí do ramene. Silnou tak, aby ho to bolelo a neshodilo z motorky zároveň.

„Tobě to bude na frontě fakt k ničemu. Ty budeš celé dny běhat venku a snažit se přežít šikanu velitele,” vydechla dívka a následně Steva objala kolem pasu znovu. Přitiskla se víc k jeho zádům, aby nasála jeho osobitou vůni. Zase jí došlo, že se od sebe oba odloučí na celé dva roky. Pořád se s tím nedokázala srovnat.

„To bych úplně neřekl. Víš, že chci povýšit na vyšší pozici, než je obyčejný vojín,” blonďák se pousmál a natočil se tak, aby Amber objal a dal jí pusu do vlasů.

„Chce to léta dřiny, než tě povýší na kapitána,” namítla dívka a podívala se mu do očí. Měla strach, že by se už domu nevrátil. O to víc ji poháněla myšlenka, že by ho nikam pouštět neměla.

„Máš pravdu, ale to neznamená, že si nemůžeme psát. Taky mohu jezdit domů a když mě bude třeba, zavolají si mě,” Steve ji začal hladit po zádech a víc ji k sobě přitiskl. Viděl, jak těžce to nesla. Bylo to pro něj těžké. Amber nic neřekla. Jen pouze přikývla v souhlas na to, co právě Steve řekl. Milovala ho. A proto ho musela nechat jít za jeho snem.