𐌉 ѡ⍺ᥒ✝ ყ𝘰𝑢 〔ദ𝘰ᥒ𝑢⳽〕

28.

*O dva dny později - Letiště v Queensu*

Procesy typu odbavování, kontrol a podobně měl Steve konečně za sebou. Zbývalo půl hodiny do odletu, ale přesto zůstával sedět v hale a čekal, než se Amber vrátí s kávou. Dnešní ráno pro něj bylo náročné. Nemohl skoro ani dospat a hned jak zazvonil budík, byl na nohou tak rychle, jako nikdy.

I loučení s mámou pro něj bylo srdcervoucí, když se mu rozplakala v náručí. Ale i tak ho nakonec pustila. Nemohla ho držet doma proti jeho vůli. Kdyby Steve řekl, že se nebojí toho, co ho tam venku čeká, lhal by. Myslel na to každým dnem a stále víc a víc pochyboval. Ale musel se strachu postavit, jinak by nic nedokázal. Probral ho zvuk klapajících podrážek bot Amber, když se vracela i se dvěma kelímky kávy.

Musel se usmát, jelikož vypadala nádherně, i když určitě celou noc ne prospala. Uvolnil jí vedle sebe místo, aby si mohla přisednout a objal jí rukou kolem pasu tak, aby ji mohl k sobě přitisknout. Do druhé ruky si od ní převzal kelímek s kávou a napil se. Amber se opřela hlavou o jeho rameno a hluboce vydechla. Stále se psychicky připravovala na to, že se bude muset se Stevem rozloučit. Zůstat na letišti a dívat se, jak letadlo spolu s ním mizí v oblacích.

Zkoušela na to raději nemyslet a zavřela oči. Stisk kolem jejího pasu zesílil. Otevřela znovu oči a podívala se do nádherných modrozelených duhovek, které ji po celou dobu bedlivě sledovaly.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Steve starostlivě. Měl o Amber strach.

„Nevím," zavrtěla brunetka hlavou a povzdechla si. „Pořád jsem se s tím nesmířila."

„Já vím," přikývl Rogers chápavě a políbil dívku na čelo. Přitom ji pohladil po zádech. Čas se krátil. Zbývalo okolo dvaceti minut před Stevovým odletem a jejich odloučením. Amber to nevydržela a přitáhla si Steva do dlouhého a procítěného polibku.

Steva to krapet překvapilo, ale nebránil se tomu a začal opatrně pohybovat rty proti jejím. Bylo oběma jedno, že kolem chodí lidi. Tohle blbe jejich moment. Nechtěli se nechat čímkoliv a kýmkoliv rušit. Amber se polibkem snažila svému příteli říct, jak moc ho miluje. Její city ani nešly vyjádřit slovy. Tohle byl jediný způsob.

Kvůli nedostatku kyslíku se po chvíli od sebe odtáhli. Zadívali se vzájemně do očí. Steve v očích Amber spatřil nepatrné slzičky, které během vteřiny začaly stékat po její tváři.

Blonďák vnitřně zazoufal a položil dlaň ruky na dívčinu tvář. Palcem jí slzy setřel a znovu ji jemně políbil na rty. Ale hned po té se zase odtáhl, aby to nedělal horší. Už takhle ho ničilo vidět, jak se Amber kvůli němu trápí. Věděl, že to byla jen jeho vina. Časem přemýšlel, zda ten vztah nebyla chyba. Měl odjet pryč a přesto si našel přítelkyni, kterou teď bude muset opustit. Co to provedl.

„Měla bys jet domů už raději teď," vydechl zlomeně. Držel se, aby se nerozbrečel taky.

„Cože?" vyhrkla Amber nechápavě a vytřeštila oči. Jen tak tak dokázala zadržet další příval slz, jelikož jí jeho slova bodla u srdce jako nůž.

„Nechci, aby ses kvůli mě trápila. Nechci ti ublížit tím, že uvidíš, jak odlétám. Ničí mě, když tě vidím plakat kvůli mě," vysvětlil jí. Nic Amber nevyčítal. Vůbec za nic z toho nemohla. Byla pro něj nevinná a čistá jako anděl. I když to úplně pravda nebyla, pro něj to tak bylo. „Prosím. Jeď domů."

„Ne," zavrhla Amber okamžitě jeho prosbu a její smutek se náhle rozplynul. Její smutnou tvář nahradil neutrální kamenný výraz, na které nebyla vidět známka ani jedné emoce. „Neodjedu, i kdybych se tu potom měla zhroutit. Takhle brzy tě neopustím. Nezbavíš se mě tak snadno, Stevene Rogersi!" řekla Amber varovně a píchla ukazováčkem kluka do hrudi.

„Miluju tě," vydechl Steve, jakoby vůbec neslyšel ani jedno z toho, co právě brunetka řekla. Amber zamrkala překvapeně očima a po té se ocitla v jeho objetí. Steve nechtěl mluvit. Bylo to pro něj hodně těžké.

„Výzva pro cestující. Let číslo 997 je připraven k odletu. Prosíme cestující, aby ukončili nástup do letadla," ozvalo se celým letištěm a Steve se během vteřiny odtáhl od Amber, až málem vylil obsah kelímku v jeho ruce. Podíval se na tabuli, na které bylo napsáno, že letadlo odlétá už za pět minut místo patnácti. Spletl si čas odletu.

„Sakra, to ne!" zaklel a vzal si ze země svou tašku a hodil si ji přes rameno. Rychle si vyndal palubní lístek. Po té se podíval na Amber, která ho se zklamaným výrazem pozorovala. Píchlo ho u srdce. „Promiň... Já... Budu muset jít, jinak odletí beze mě."

„Doprovodím tě," přikývla a vstala. Vzala si od něj kelímek se sotva upitou kávou a společně zamířili k tunelu do letadla. Oba po chvíli došli k tunelu, kde už mladá žena kontrolovala cestujícím lístky. Steve hlasitě polkl, když se blížil moment odloučení. Podíval se na Amber vedle něj, která se lehce třásla. Měli dvě minuty.

Steve odložil tašku s věcmi na zem. Vzal si od Amber oba kelímky a také je položil na zem. Dívka se na něj podívala celkem šokovaně. Rogers ji objal kolem pasu a přitiskl své rty na její. Jakoby to mělo být naposledy, co se v životě oba vidí. Polibek museli ale přerušit, protože je oba vyrušilo další hlášení opakující, že se letadlo chystá odletět.

Jako první se odtáhla Amber. Měla slzy v očích, ale přesto se statečně usmála. Musela ho pustit.

„Běž a ozvi se mi," pohladila ho po tváři a pustila ho. Steve vydechl a taky se usmál. Zvedl ze země tašku i kelímek s kávou a ještě naposledy Amber vlepil malou pusu na rty.

„Miluju tě," zopakoval šeptem, než se rozešel k tunelu, kde už na něj čekala žena kontrolující palubní lístky.

„Já tebe," zamumlala Amber, když ze země zvedla i svůj kelímek s kávou. Až do poslední i chvíle pozorovala Steva, jak odcházel směrem do letadla a žena za ním zavřela dveře. Byl pryč. I když slíbil, že se vrátí, Amber cítila opak.

Z očí jí začaly stékat další slzy. Slzy smutku. Otočila se směrem k odchodu a cestou hodila kelímek s kávou do nejbližšího koše.