𐌉 ѡ⍺ᥒ✝ ყ𝘰𝑢 〔ദ𝘰ᥒ𝑢⳽〕

10.

„Tak co včerejší rande?”

„Katastrofa...”

„Mluvila?”

„Pořád...” vydechl Steve, když další den ve škole usedl do lavice vedle Buckyho. Barnes chápavě přikývl. Rozhodl se změnit téma.

„Máš ten úkol z ekonomie?” zeptal se a začal si hrát v ruce s propiskou. Steve se v mžiku na svého kamaráda otočil a tvářil se překvapeně.

„On byl úkol?!” vyhrkl. Nikdy se mu nestalo, že by nepřinesl domácí úkol. A nikdy na něj ani nezapomněl.

„Jo? Nějaký ty pitomý výpočty,” pokrčil Bucky rameny. „Tak máš?”

„Jasně, že ne!” Steve měl co dělat, aby neztratil sebeovládání. Bucky se stáhl a třídou se rozezněl posměšný smích. Rogers ihned začal vyhledávat zdroj a jeho pohled skončil Johannu Schmidtovi. Jeden z lidí, které by nejraději vymazal ze světa. Nenáviděli se už od základní školy. Steve ho probodl pohledem.

„Ale ale. Pan Dokonalý nevypracoval domácí úkol?” rýpl si Johann a s úšklebkem pohlédl na Rogerse na druhé straně třídy. Schmidt byl něco, jako kápo třídy.

„Zmlkni,” špitl Steve a odvrátil od nepřítele pohled.

„Co jsi říkal?” zvedl se Johannův zájem o něco víc. Rogers se neudržel a podíval se klidným pohledem na kluka. Napětí ve třídě houstlo. Pozornost dalších studentů směřovala na oba dva. Mlčeli a poslouchali.

„Aby jsi už konečně držel hubu,” zastal se Steva Tony, sedící úplně vepředu u tabule. Schmidt na Tonyho upřel znechucený pohled a hned na to i pobavený.

„Nepleť se do toho, buzíku. Radši se soustřeď na to, kdo ti co strká do-”

„A co jako. Tak se neposeru z toho, že mě ženský nezajímají!” zavrčel Stark a vstal ze svého místa. Steve s Buckym se po sobě zděšeně podívali a hned vstali, aby případně kamarádovi pomohli. „Aspoň nemám v hlavě nasráno, jako ty!” prohlásil Tony vítězoslavně a do toho se usmál. Johanna to vyprovokovalo víc než dost a vydal se i se svými kumpány ke Starkovi.

„Tak hele, tohle si mel někomu jinému. Jestli ti přijde zábavný mě tady urážet, tak v tom případě si to musíme ujasnit. Po škole na nádvoří. Přesně v půl čtvrté. Ani o minutu dýl,” začal si Schmidt určovat podmínky. Tony se zamračil a jeho úsměv zmizel. Věděl, že se dostal do situace, z níž není úniku.

„Nech ho být. Dovoluj si na někoho, jako jsi ty!” vstoupil mezi ně Bucky a roztáhl ruce, aby zabránil případné rvačce. Johann se jen jeho snaze zasmál.

„Běž vymetat sukně, Barnesi. Na tebe tady nikdo zvědavej není,” rýpl si i do Buckyho. James se naštval a stáhl ruce zpět k sobě. Snažil se udržet, aby hned teď klukovi nevrazil pěstí. Schmidt se otočil na ostatní a střetl se s pohledem Steva. Za celou dobu nic blonďák neřekl. „Co je. Nic na to neřekneš? To se divím.”

„Velice rád bych něco řekl, ale jsem slušnej,” řekl Rogers s klidem. Přišla na scénu i Natasha, která celou dobu postávala dál a přihlížela. Teď to ale nevydržela a postavila se mezi Johanna a Steva. Už něco chtěl nepřítel říct, když v tom mu vrazila pěstí do nosu a pak ho nakopla mezi nohy. Schmidt zaskučel bolestí a sesunul se v bolestech na zem.

„Mluvit není třeba,” vydechla Natasha, když si mnula zápěstí a koukla se po Stevovi. Musel se pousmát. Zase mu zachránila zadek. Tak jako vždycky. Akorát zazvonilo na hodinu a všichni žáci usedli do svých lavic. Jediný Johann pořád ležel v bolestech na zemi a skučel. Dorazil profesor a nechápavě si ho přejel pohledem.

„Co děláte na té zemi, pane Schmidte?” zeptal se ho.

„N-niiic,” zakňučel Johann a přišel si neuvěřitelně trapně. Hlavně před celou třídou. Sundala ho Natasha. Holka, které se od prváku vysmíval kvůli barvě vlasů.

„Tak se zvedněte a padejte do lavice. Je hodina!” okřikl ho profesor a odkráčel ke svému stolu. Bucky si tiše uchechtl a Steve si na Tonyho tváři všiml pobaveného úsměvu. Byl šťastný, že ten tyran konečně dostal co proto.

**

Jakmile skončilo vyučování, všichni žáci se rozprchli do chodbě, aby se mohli vydat konečně domů. Amber, která toho během dne moc nenamluvila, akorát došla ke své skříňce a brala si z ní nějaké učebnice. Do toho měla v tašce plno pozvánek na její narozeniny, kterých pár dneska  rozdala svým spolužákům. Rodiče jí dovolili si doma uspořádat menší večírek, zatímco budou na návštěvě u příbuzných.

Prošlo kolem ní pár spolužáků, které pozdravila kývnutím hlavy a podala jim pozvánky. Po té zase odešli. Zavřela svou skříňku a vydala se k východu. Cestou však pohledem zavadila o skříňku Steva. Ztuhla. Nevěděla chvíli, zda mu pozvánku na narozeniny dát taky a pozvat ho. Na druhou stranu měla strach, že se tam střetne s Wardem. Ale nevěděl o něm, což Ward o Stevovi ano. Rozhodla se to risknout a pozvánku na večírek hodila do jeho skříňku dýchacím otvorem, který skříňka měla jako každá jiná. Měla pocit, jakoby si právě podepsala rozsudek smrti.

**

„Já toho debila fakt nenávidím. Měl by si konečně přestat zvyšovat ego na ostatních,” postěžovala si Natasha na konci vyučování, když spolu s klukama ze třídy šli ke svým skříňkám.

„Klid. Dala jsi mu co pro to. Snad na nějaký čas dá pokoj,” pousmál se na ni Bucky a propletl si s ní prsty na rukou. Romanoffová vydechla a též se na svého přítele usmála. Byli vážně dokonalý pár.

Tony a Steve mezitím došli ke svým skříňkám, co měli kousek od sebe a otevřeli je. Na Steva vypadla pozvánka od Amber, kterou tam o hodinu dřív vhodila. Rogers ji chtěl sebrat, ale Stark byl rychlejší a zvedl ji. Narychlo si ji přečetl a ušklíbl se.

„Tak pozvánka na narozeniny. A od Amber,” řekl dobíravě a Steve mu vzápětí pozvánku vytrhl. Sám si ji přečetl a následně se rozzářil štěstím. Dívka, co se mu líbí, ho pozvala na narozeninový večírek? A přímo k ní domů. Už začal narychlo přemýšlet nad tím, jak by na ní měl zapůsobit a co jí přinést. „Hele, Romeo, nedělej si iluze,” vytrhl ho ze zamyšlení přítomný Tony. „Bude tam moc lidí. Čas pro sebe si tam asi moc nenajdete. A pětiminutovku na záchodech bych taky moc neriskoval.”

„Proč si pořád všichni myslí, že bych se chtěl s holkou okamžitě vyspat?!” vyhrkl Steve nechápavě a vysloužil si tak akorát od Tonyho nevinný úsměv. Blonďák nad ním zakroutil hlavou a pozvánku si složenou schoval do kapsy.

„Já ji dostala taky,” pochlubila se Natasha, jakmile došla i s Buckym. Vytáhla z tašky svoji pozvánku a zamávala s ní klukům před obličeji.

„Víš o tom, že má narozeniny a nic neřekneš?!” štěkl Steve podrážděně, jakmile pozvánku zase uklidila.

„Myslela jsem, že ti to řekne sama,” pokrčila rameny. „Přeci jen si nám několik hodin básnil o tom, jak dokonalá je.”

„To je nepodstatný detail,” Steve zčervenal a pokusil se z tématu nějak vykroutit. Rusovláska se ušklíbla.

„Neřekla bych. Jsi zamilovaný, Rogersi. Náhodou je to hezké a já ti to nezazlývám.”

„Vážně? Tak díky,” oddechl si Steve a jemně se usmál na svoji kamarádku.

„Půjdem už domů? Jsem dneska fakt utahanej,” vložil se do toho Tony a zároveň si zívl.

„Výjimečně s ním souhlasím,” přitakal Barnes. Steve ani Nat nic nenamítali. Přeci jen oba byli též ze školního dne unavení a těšili de domů, jako ostatní. Jakmile si ze skříněk vzali vše potřebné, vydali se konečně domů.