Criminal love - Niam

12.

Když se pomalu, ale jistě začínalo stmívat a vzduch se hodně ochladil, rozhodli jsme se po příjemně stráveném odpoledni, že pojedeme domů. Opravdu jsem si dnešní odpoledne užil a doufám, že Liam taky. Vypadal spokojeně a já tak doufám, že se i tak cítí, stejně jako já.

Povídali jsme si o všem možném, smáli se, běhali po louce jako splašení, Liam mě ještě několikrát zlechtal, až jsem myslel, že se počůrám, což jsem šel hned na taky udělat za křoví. Tomu se Liam nemohl přestat smát. Zkrátka celé odpoledne bylo úžasné a já doufal, že nebylo poslední.

Nastala, ale horší část dne, když jsme se vrátili domů. Vystoupili jsem z auta a hned naši pozornost upoutal balík, který se nacházel před našimi dveřmi. S Liamem jsme si vyměnili nechápavé pohledy a rozešli jsme se oba ke dveřím, tedy dokud mě Liam nezastavil.

"Počkej tady." řekl naprosto vážně a já přikývl, i když jsem už viděl a hlavně praktikoval spoustu nechutných a strašných věcí, takže mě nemohl rozhodně rozhodit obsah krabice, ať už byl jakýkoliv. Chtěl jsem, ale Liamovi udělat radost a hlavně jsem chtěl, aby se znovu cítil jako ten ochránce. Nechtěl jsem, aby se znovu cítil na nic jako tomu bylo před tím a jestli to znamená, že se musím znovu začít alespoň trochu bát, tak jsem ochotný to podstoupit.

Liam došel až ke krabici, co ležela před naším prahem. Nechtěl jsem vědět, co uvnitř nalezne, ale museli jsme zjistit, o co jde. Nemohli jsme tu krabici tady jen tak nechat a jít do domu, dělajíc, že se nic nestalo. Můj brunet se sehnul k víku krabice a opatrně ji začal otvírat. "Do háje." zanadával hned jakmile uviděl obsah krabice a přejel si dlaní po tváři. Věděl jsem, že to nebude nic dobrého a že se nemám, na co těšit. I přes to jsem, ale zůstal na místě a čekal jsem až se Liam z toho pohledu vzpamatuje. Potřeboval jsem nějaký povel k tomu, abych za ním mohl jít. Nechtěl jsem zkazit svou hru, aby se znovu cítil silný. Neberu to jako, že mu lžu, jen se ho snažím udělat šťastným.

"Co tam je?" ozval jsem se zvědavě, ale při tom s vážnou tváří. Věděl jsem, že to není nic dobrého, ale netušil jsem jak moc špatné to je. Bál jsem se toho, co Liam odpoví, ale zároveň jsem potřeboval jeho odpověď slyšet.

"Clark."vydechl se zatajeným dechem, jako kdyby mu hrdlo nedovolilo plně vyslovit ten fakt, že náš přítel a člen gangu je v poměrně malé krabici. Mé tělo naplnilo v tu chvíli nespočetné množství emocí. Od bolesti ze ztráty až po vztek a chuť zabíjet.

V tu chvíli jsem začal kašlat na to, že jsem chtěl udělat Liamovi radost. Potřeboval jsem Clarka vidět. I když byl občas dost protivný a rejpavý, tak jsem ho měl rád a byl to člen gangu. Je to jedna velká rodina a tohle je, jako kdyby v ní někdo umřel. Tohle bylo stejně bolestné.

Stačilo mi pár kroků, abych přes Liama spatřil kusy rozřezaného Clarka. Překryl jsem si svá ústa dlaní a s vytřeštěnýma očima sledoval ty, které se smrtí hleděly do stěny papírové krabice. Jeho pohled byl děsivý a plný bolesti a já si snažil namluvit, že umřel dřív než ho začali řezat na kousíčky, aby se vešel do tohohle boxu.

"Musíme...Musíme tu krabici zničit." vydechl Liam stále stejným tónem a krabici zavřel. "V pohodě?" zeptal se mě starostlivě a já přikývl. Bylo to sice příšerné, ale ano byl jsem v pořádku. Už jsem viděl a dělal i větší hrůzy.

Potom už to bylo o něco jednodušší. Liam vzal opatrně krabici a dal ji do kufru našeho auta. Já v garáži vzal dvě lopaty a dal je ke krabici, zavírajíc kufr. Potom jsme se rozjeli za město na místo, kde náš gang zakopává mrtvá těla a nebo je spaluje. My se rozhodli pro zakopání. Byli jsme za půl hodinu hotoví a ani jednomu z nás nebylo nijak příjemně. Já se, ale na rozdíl od Liama ve svých pocitech krotil. Já byl spíše zničený ze ztráty, ale on? On byl přímo nasraný. V obličeji rudl už od vykopání jámy a když jsme krabici zasypávali hlínou, na čele mu již vylezla jeho tepající žíla, která se objeví jen velmi zřídka a nikdy to nevěstí nic dobrého.