Criminal love - Niam

42.

Byl jsem v pokoji sám tak deset minut. Neměl jsem, co dělat a tak jsem si vzal svůj telefon a prohlédl jsem ho. Zjistil jsem, co se stalo v době, když jsem byl ve sklepě Patrikova domu a snažil jsem se nemyslet na to, co se stalo.

Ani nevíte jaké je to zjistit, že se váš svět nerozpadl. Liam a všichni moji přátelé žijí. Je to neuvěřitelné a já budu dokonce života děkovat bohu za to, že mi je tady nechal. Když Liam odešel, chtěl jsem se za ním rozeběhnout. Nechtěl jsem, aby mě zase opustil. Nechtěl jsem být bez něho, ale na druhou stranu jsem byl rád, že začal hledat Patrika a že nenechá to, co se mi stalo jen tak. Dokážu si představit jak bude Patrik trpět až ho Liam dostane do rukou. Takovou bolest ještě nikdy v životě nezažil. Nikdo takovou bolest ještě nezažil. Bude trpět takovým způsobem jakým si je zaslouží.

Co mě překvapilo bylo, že se ozvalo ťukání na mé dveře. Nejdříve jsem se bál jestli to není někdo od Patrika, ale ti by přece neťukali a nečekali na mé vyzvání. Proto jsem neznámého člověka pozval dál. Byl to můj doktor se dvěma sestřičkami.

"Pane Horane přesuneme vás na přání vašeho přítele na lepší pokoj." usmál se na mě a já se na něho nechápavě podíval. Liam zařídil, aby mě dali někam jinam? Je to zlatíčko a pořád se o mě stará. Asi myslel vážně to, že už bude ten nejlepší přítel na světe. Ne, že by jím do teď nebyl. "Pojďte. Posaďte se do vozíčku a sestřička vás tam odveze." usmál se a jedna ze sestřiček přivezla z chodby vozík. Chtěl jsem začít protestovat, že to zvládnu i bez toho, ale jakmile jsem si sedl, tak se mi zamotala hlava. Druhá sestřička ke mě přišla a sundala mi injekci s kapačkou, kterou jsem měl. Potom mě pomalu dostali do vozíčku a nakonec mě odvezli na chodbu. Jeli jsme skoro přes půlku nemocnice, což mě překvapilo, ale nic jsem neříkal. Za námi šla druhá sestřička, která nesla mé věci a doktor nás nenásledoval.

Překvapilo mě jak byl ten lepší pokoj veliký a lépe vybavený. Navíc jsem měl jistotu, že ho budu mít jen sám pro sebe, protože tady byla jen jedna postel. Liam je opravdu skvělý. Ví moc dobře, že bych nechtěl mít nikoho na pokoji. Nemusel mě sice nechat převést do lepšího, ale rozhodně jsem si nestěžoval.

Sestřičky mi začali uklízet věci do stolku vedle postele a ptali se mě jestli něco nepotřebuju. Když jsem je chtěl poslat pryč, tak do místnosti vešel i můj doktor. "Pane Horane přišel za vámi poslíček." vydechl a hned za ním se objevil další muž, kterého jsem neznal. Nevím jak to Liam všechno takhle rychle stihnout. Nedokázal jsem si ani představit kolik toho zařídil hned jak ode mě odešel, ale měl jsem sto chutí vzít do ruky svůj telefon a okamžitě mu zavolat s tím, že ho šíleně moc miluju.

"Dobrý den." pozdravil mě kluk okolo dvaceti, co tuhle práci musel mít jako brigádu. "Váš přítel vám posílá tohle se vzkazem, že se tady zítra hned ráno zastaví." usmál se na mě a položil na noční stolek věc, kterou měl od mého přítele doručit. Uběhla maximálně půl hodina od toho, co mě opustil a už toho pro mě tolik udělal. Nechápal jsem to.

Rozněžněně jsem sledoval velkou kytici růží a nemohl jsem se na ně vynadívat. Byl jsem v koncích z toho, co pro mě všechno dělá a já se tak cítil znovu milovaný a znovu jsem měl konečně naději, že bude všechno v pořádku. Nechtěl jsem nic jiného, než  aby to tak konečně bylo.

Liam zítra přijde a bude se mnou celý den. Tedy alespoň doufám. Nevypadal na to, že by se ode mě chtěl hnout. I teď jsem na něm viděl to jak by u mě nejraději zůstal, ale nemohl, protože potřeboval najít Patrika. Hned jak ho najde a zabije pomalou smrtí, tak už nám nebude nic hrozit. Tak už bude všechno v pořádku. Tak všechno bude tak jak má být a my konečně budeme spolu šťastní. Nic už nás nerozdělí. Nedovolíme to. Nikdy už se nebudeme muset bát o toho druhého. Budeme o sobě pořád vědět. Nenechám ho, aby mě znovu opustil.

Konečně všichni po nějaké době odpustili můj pokoj a já byl zase sám. Nechtěl jsem teď mít okolo sebe moc cizích lidí. Chtěl jsem být sám a nebo se svou rodinou. Nemohl jsem však čekat, že tady někdo z nich bude. Nebo snad ano?

Znovu se po nějaké době ozvalo klepání na dveře. Znovu jsem si musel povzdechnout, když jsem vpouštěl dovnitř cizího člověka. On ale nebyl cizí. Bylo to můj táta. "Andrew!" vydechl jsem nadšeně, když jsem uviděl ve dveřích muže, který pro mě znamenal už několik dlouhých let domov.

"Ahoj Nialle." pozdravil mě se zářivým úsměvem a hned jak za sebou zavřel dveře, se ke mě nahrnul a sedl si vedle mě na postel. Silně jsem ho obejmul a on mi stisk oplatil. Bylo to fajn. Konečně jsem ho měl zase u sebe. Konečně jsem měl zase pocit, že jsem v bezpečí. Miloval jsem ho. Jinak než Liama, ale miloval. Byl pro mě jako táta. "Jsem rád, že jsi v pořádku." vydechl, když se ode mě odtáhl a začal si mě prohlížet. "Všichni jsme se báli, že jsi mrtvý." povzdechl si a pohladil mě po tváři.

"Ale nejsem. Teď už jsem v pořádku. Já se taky bál, že jste mrtví. Patrik mě unesl do svého domu nevím, kde jsem byl, ale bylo to někde hluboko v lesích, protože když jsem utekl, tak jsem šel snad hodinu jen lesem. Ukázal mu jak vybuchl ten sklad. Neviděl jsem všechno, ale vypadalo to, že jste všichni mrtví." vydechl jsem tiše, jako kdyby to bylo tajemství a Andrew zakroutil hlavou.

"Teď už na to nemysli. Většina z nás je v pořádku."

"Umřel někdo?" zeptal jsem se a Andrew po nějaké době přikývl.

"Sedm našich lidí. A zbytek je zraněný, ale zvládneme to." usmál se na mě a znovu si mě k sobě přitiskl. "Alespoň, že tobě Patrik nijak neublížil." Kdybys jen věděl Andrew. "Proč tě vlastně unesl? Vždyť tě nemučil. Jen tě držel u sebe, tak proč to udělal?" měl jsem potřebu mu to říct. Chtěl jsem mu to říct, aby to věděl. Je to můj táta. Měl by to vědět nebo ne?

"Chtěl..." začal jsem, ale můj hlas mě zradil. Slzy se znovu nahrnuly do mých očí a viděl jsem jak Andrew začal panikařit. Začal tušit, že se přece jen něco stalo. "Chtěl nás s Liamem rozdělit za to, že jsem ho před lety odmítl a že jsem mu ublížil za to, že dal Liama zavřít."

"A udělal ti něco?" zeptal se mě hned rychle a já lehce přikývl. Bylo mu jasné, že se něco muselo stát jen na mě neviděl žádná jiná zranění než postřelené rameno a trochu potlučený obličej.

"On..." znovu jsme ze sebe dostal a pár slz se svezlo po mých tvářích. "Znásilnil mě." skousl jsem si spodní ret a silně jsem semknul víčka k sobě.

Nastalo ticho. Andrew nevěděl, co na to má říct. Vůbec netušil, co by měl udělat a ani jak by se měl zachovat a proto jen tak chvilku seděl a snažil se zpracovat tu informaci. Nakonec si mě přitáhl zpátky do náručí a nechal mě se k němu přitulit.

Bylo mi hrozně. Bylo mi ze všechno špatně a tak jsem netušil, co mám vlastně dělat. Nakonec jsem se však zvládl uklidnit celkem rychle. "Tak hrozně mě to mrzí zlatíčko." vydechl tiše Andrew do mých vlasů. "Tak hrozně moc. Kdybych mohl něco udělat, tak bych to vrátil zpátky. Tohle sis nezasloužil. Už vím proč byl Liam tak rozzuřený. Takhle jsem ho viděl, jen když byl opilý. Vypadal, jako kdyby měl vyvraždit celou nemocnici. Neboj se. Kluci zjistili kde Patrik nejspíše je a Liam už ho má určitě dávno v klubu a připravuje mu příšernou smrt. Už bude všechno v pořádku. Už nikdo z nás nedovolí, aby se ti něco stalo. Všechno bude v pořádku, to ti slibuju."

Tiskl si mě k sobě a utěšoval mě, jako kdybych byl opravdu jeho syn. Byl naštvaný, ale stále starostlivý a milující. Chtěl zabít Patrika stejně jako Liam a doufal stejně jako já, že to taky udělá. Opravdu jsem doufal, že tahle kapitola bude konečně po letech ukončena a on bude konečně mrtvý.

Zayn je mrtvý, i ten muž, kterému mě chtěl prodat, abych mu dělal sexuálního otroka. A za chvíli bude mrtvý i Patrik. Všichni dostanou to, co si zaslouží. Mohou si za to sami, Liam všechny varoval před tím, co se jim stane, když se mi pokusí ublížit. A zatím vždy své slovo dodržel. Jakmile jde o mě, tak ztrácí hlavu. Jedná impulzivně a přestává myslet na následky. I kdyby ho měli znovu zavřít, tak by udělal všechno proto, aby se pomstil a aby mě dostal zpět.

Tohle je pravá láska. Tohle je to, co mi dokazuje jak dokonalého přítele mám. Tohle je to, co mě žene dál a je to to, co mě nutí věřit v lepší zítřky. Snad až se zítra probudím bude už Patrik dávno po smrti.