Criminal love - Niam

17.

Překvapilo mě, když Liam přišel do dvou hodin domů. Pořád jsem se cítil nejistě a zvláštně a netušil jsem, co s tím mám dělat. Měl jsem opravdu špatnou náladu a to se projevilo samozřejmě i na mém chování. Nepozdravil jsem Liam tak nadšeně. Nebyl jsem tolik rád, že ho vidím. Nevěděl jsem, co si mám myslet a když jsem dostal chuť se mu vrhnout kolem krku představil jsem si jak ho objímal někdo jiný.

Za to Liam byl opravdu nadšený. Zářivě se usmíval a vypadalo to, jako kdyby takhle šťastný už dlouho nebyl. Najednou jsem se bál ještě mnohem víc než před tím, protože jsem tady měl jasný důkaz toho, že byl Liam spokojený a šťastný z toho, že toho muže viděl. Mohl jsem jen hádat, co spolu všechno dělali a kde byli. Možná, ale bylo lepší, že jsem pravdu neznal. Určitě to bylo lepší, protože mi takhle zůstala alespoň malá naděje. Maličká naděje toho, že je mi Liam věrný a nikdy by mě nepodvedl.

"Ahoj." pozdravil mě nadšeně a políbil mě na tvář, když kolem mě procházel. Stále jsem v kuchyni a vařil nám nějaký oběd. Měl jsem už hlad a doufal jsem, že se Liam taky nají.

"Ahoj." vydechl jsem zvláštním tónem a nemohl jsem to nijak ovlivnit, i když jsem moc chtěl. Chtěl jsem se chovat jako, že se nic neděje. Jako kdyby se opravdu nic nestalo a já neměl depresi z toho, že nevím jestli mi je Liam věrný nebo ne.

"Co ti je?" zamračil se na mě můj přítel a já jen zakroutil hlavou, protože jsem se znovu bál, že mě hlas zradí. "No to vidím." protočil očima a sedl si z druhé strany barového stolu, u kterého jsem stál. "No tak...co je?" zeptal se mě znovu a já mu měl chuť vyprsknout do obličeje, že nic a ať mě nechá být, ale nakonec jsem všechny ošklivé poznámky spolknul a snažil se zachovat klid.

Přece si s ním o tom můžu promluvit. Přece jsme dospělí lidé a navíc už jsem se ho jednou ptal. Všechno bude v pohodě jen se musím zeptat a zvážit jestli mi lže nebo ne. Ale snad by mi nelhal ne? Nebo ano? Nemyslím si, že by mi lhal v něčem takovém. Navíc bych to na něm určitě poznal. Věřím mu. Sakra snad by se mnou pořád nebyl a nečekal by na mě sedm let jen proto, aby mě teď začal podvádět. Navíc to jak se trápil poté, co ho propustili, kvůli tomu, že si myslel, že už o něho nemám zájem, taky něco vypovídá. Přece by to jen nehrál.

"Co se stalo Maličký?" ozval se po chvilce znovu, když jsem se rozmýšlel, co mám udělat. Mám se jen usmát a říct, že jsem jen unavený? Nebo mu to mám říct?

Už jsem se nadechoval k tomu, že mu všechno řeknu. Že mu řeknu, co mě trápí a nechám ho, aby mi všechno řekl, ale přerušilo mě vyzvánění mého telefonu. Povzdechl jsem si a když jsem uviděl jméno Harryho, zděsil jsem se, co se zase stalo.

"Ahoj Nialle měli bystě s Liamem přijet hned do klubu." vydechl rychle a já si znovu povzdechl doufajíc, že to nebude tak vážné, jak jsem si myslel.

"Co se zase stalo?" zeptal jsem se a podíval jsem se na Liama, který mi naznačil, abych dal mobil nahlas, aby mohl Harryho slyšet i on.

"Myslím, že bude lepší, když to zjistíte až..."

"Řekni nám to hned Harry." přerušil ho Liam a Harry si povzdechl.

"Ten zkurvený gang nám vrátil úder. Znovu zabili dalšího z nás. Sice nám to neoplácí tak jako my jim, ale i tak kluci. Navíc postřelili Jordana. Málem vykrvácel, ale zachránil jsem ho." bylo slyšet jak moc se ho to dotklo.

Mým tělem projel vztek a jediné, co jsem najednou viděl bylo černo. Jordana mám moc rád. Záleží mi na něm a oni ho postřelí?! Zrovna jeho?! A zabili dalšího z nás?! To už snad nemyslí vážně!